gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
Not surprisingly, her first memories of America also revolve around food.	Není překvapením, že se její první vzpomínky týkající se Ameriky točí okolo jídla.
"I remember eating chicken for the first time," she said.	„Vzpomínám si, jak jsem poprvé jedla kuře, vzpomínám si na ten pocit, na to, jak vonělo.“
"I remember the feeling.	Problémy po přesídlení
I remember what it smelled like." Resettlement hassles The family started out in an apartment in Lynn, Massachusetts, north of Boston.	Rodina začala bydlet v bytě ve městě Lynn, severně od Bostonu ve státě Massachusetts.
Her father found a job as a dishwasher.	Její otec si zde našel práci jako umývač nádobí.
Fatuma and her siblings went to school.	Fatuma a její sourozenci začali navštěvovat místní školu.
A couple years went by.	Uběhlo několik let.
But then, for reasons Fatuma doesn’t entirely understand, her parents could no longer afford the rent.	Po nějaké době však její rodiče nadále nebyli schopni platit nájemné. Fatumě nebylo zcela jasné proč.
She remembers driving around in the car, going into offices, watching her parents sign papers.	Pamatuje si, jak sedí v autě a objíždějí různé kanceláře, a na to, jak vidí své rodiče podepisovat různé papíry.
“I remember my Dad saying, ‘I have my kids in the car. We don’t know where to go.’”	„Pamatuji si, jak můj táta říkal ‚mé děti jsou v autě, nevím, kam teď jít‘.“
They lived in a hotel for a while.	Chvíli žili v motelu.
Then they were sent to a shelter in Holyoke, in western Massachusetts.	Poté byli posláni do azylového bydlení ve městě Holyoke v západním Massachusetts.
Each move meant a new school for Fatuma.	Každé další stěhování pro Fatumu znamenalo novou školu.
“It was kind of good because I didn’t have any friends,” she said.	„Bylo to vcelku dobré, protože jsem neměla žádné kamarády.
“I didn’t speak at all, so moving was just like a new start for me, every time.	Skoro vůbec jsem nemluvila a tak každé stěhování pro mě byl nový zážitek.
I was just looking for something: To not be shy, or to have some friends.”	Chtěla jsem jednoduše: nebýt tak plachá a mít nějaké kamarády.“
After a few months in Holyoke, the family moved to a new shelter in Boston.	Po několika měsících v Holyoke se rodina přestěhovala do azylového ubytování v Bostonu.
Fatuma started middle school.	Fatuma zde nastoupila do druhého ročníku základní školy.
Saida Abdi got to know Fatuma and her family during this period.	Saida Abdiová v té době znala Fatumu i její rodinu.
She is a social worker with the Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital and originally from Somalia herself.	Tato sociální pracovnice a původem Somálka pracuje v centru pro uprchlíky patřícím pod Bostonskou dětskou nemocnici (Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital).
At the time she was running a group for Somali girls at Fatuma’s school.	V té době vedla ve škole, kterou Fatuma navštěvovala, skupinu pro somálská děvčata.
She could tell Fatuma was hurting.	Bylo jí jasné, že Fatuma trpí.
“Imagine this family,” she said.	„Představte si tuto rodinu.
“They came here looking for permanency, looking for safety.	Přišli sem, aby našli bezpečí a jistotu.
They find that they have a house, the kids are going to school, there is this sort of moment of hope, but then all that gets yanked away and now you’re being thrown from one city to another to another, four cities within a few months.	Měli zde dům, jejich děti chodily do školy, byl to moment opravdové naděje. Pak se ale všechno ztratilo a nyní jsou přesouváni z jednoho města do druhého, čtyři města za měsíc.
That takes away the sense of safety and can become a trigger for all that has gone past.”	Tyto zážitky vám vezmou pocit bezpečí a mohou vám velmi živě vyvolávat špatné vzpomínky z minulosti.“
Helping the family find permanent housing became an urgent priority.	Pomoct této rodině najít stálé bydlení se stalo nutnou prioritou.
But there were other issues as well.	Byly zde ale také další problémy.
Fatuma was starting to struggle with her identity.	Fatuma začínala zápolit se svou vlastní identitou.
The first decision Fatuma had to make at her new school was whether to dress “Somalian” or “American.”	Prvním rozhodnutím, které Fatuma musela udělat, bylo, zda se v nové škole oblékat jako „Američanka“ nebo „Somálka.“ Bojovala s rozhodnutím, zda nosit sukni nebo kalhoty, zda si vzít na hlavu šátek či ne.
She agonized over whether to wear a skirt or pants, a headscarf or no headscarf.	Zvolila si sukni a šátek přes hlavu.
She opted for a skirt and headscarf. That felt right at first.	To se jí nejdříve zdálo jako správné rozhodnutí.
She was placed in a class with other kids from her particular Somali Bantu ethnic group.	Byla umístěna do skupiny dětí ze somálské etnické skupiny Bantu.
But then she tested out of that class, and into a hostile one.	Pak byla ale díky svým dobrým výsledkům z této třídy přesunuta do „klasické“ třídy, kde panovalo značně nepřátelské prostředí
“Nobody wanted to sit next to me,” she recalled.	„Nikdo vedle mě nechtěl sedět.
“I stood out from people, I guess.	Vyčnívala jsem.
They would always pick on me.	Stále si mne dobírali.
It would be boys and everyone else would laugh.	Dělo se to ze strany kluků a všichni ostatní se mi smáli.
I skipped a lot because of that.	Zameškala jsem kvůli tomu velké množství hodin.
I hated school because of that.	Nesnášela jsem školu.
It made me hate it because of the bullying.”	Toto šikanování mě opravdu donutilo školu nenávidět.“
'We don't do mental health'	‚Nezabýváme se duševním zdravím‘
The kinds of problems Fatuma was experiencing were familiar to Heidi Ellis, the director of the Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital.	Těžkosti, které Fatuma prožívala, byly dobře známy Heidi Ellisové, ředitelce již zmíněného centra pro uprchlíky v Bostonské dětské nemocnici.
She started working with refugees almost by accident, 15 years ago.	S uprchlíky začala pracovat takřka náhodou.
She was an intern in psychiatry at Boston Medical Center.	Byla internistkou na psychiatrickém oddělení v Bostonském lékařském centru (Boston Medical Centre).
She started seeing a lot of Somali boys being referred for mental health evaluations because they were acting out in school.	Začala si všímat, že u velkého množství somálských chlapců byly vyhodnoceny určité problémy týkající se jejich duševního zdraví, a to na základě jejich chování ve škole.
When she started talking to them, she realized they had incredible trauma histories, both from the war back home and from the violent streets they were encountering here in Boston.	Když s nimi začala hovořit, tak zjistila, že za sebou mají velice traumatická období. Zakusili válku ve své domovině a následně násilí zde, v Bostonských ulicích.
Ellis got curious.	Ellisová byla zvědavá.
She secured some research funding, and started studying Somali youth.	Dokázala zajistit financování svého výzkumu a začala studovat somálskou mládež.
Two-thirds of the kids she interviewed had significant post-traumatic stress disorder, or PTSD, symptoms.	Dvě třetiny dětí, se kterými provedla rozhovory, měly výrazné symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSP).
And hardly any of them had sought or received any kind of mental health service.	A prakticky žádné nevyhledalo pomoc nebo mu nebyla nabídnuta nějaké forma zdravotní péče.
Her colleague Saida Abdi understood why.	Její kolegyně Saida Abdiová chápe proč.
“When people are not of this culture they don’t understand the cultural context,” she told me.	„Pokud lidé nenáleží k této somálské kultuře, nerozumějí kulturním souvislostem.“
“They expect you to come and talk, and that makes no sense in my culture.	„Lidé očekávají, že přijdete a začnete mluvit, to ale v naší kultuře nedává žádný smysl.
Why would I go and talk to someone who has no idea where I come from?	Proč bych měl za někým jít a mluvit s ním, když nemá jakékoliv tušení, odkud pocházím?
We do religion and we do culture, but we don’t do mental health.	Zabýváme se sice náboženstvím a kulturou, ale ne duševním zdravím.
We don’t say ‘depression.’”	Neříkáme ‚deprese‘.“
Instead, Somali families went to community leaders.	Namísto toho vyhledávají somálské rodiny vůdce svých komunit.
So Ellis and her colleagues started working with those leaders to create services that made more sense.	A tak Ellisová a její kolegové začali s těmito vůdci spolupracovat, aby společně vytvořili formu pomoci, která by dávala větší smysl.
“We needed to hear from those community leaders what they thought we needed,” she said.	„Potřebovali jsme od těchto vůdců získat informace, o kterých byli přesvědčeni, že jsou důležité.
“To bring them in as central partners to building the program, so at the end of the day they would want kids using the program.”	Museli jsme tyto vůdce získat jako své partnery, abychom vybudovali program na pomoc těmto dětem. Chtěli jsme, ať tito vůdci chtějí, aby jej děti využívaly.“
“We also realized we couldn’t start with the mental health problem,” Ellis continued.	„Také jsme si uvědomili, že nemůžeme začít u samotných problémů s duševním zdravím.
“We needed to start before that.	Museli jsme začít již před jejich vznikem.
We needed to start with skills building, and addressing what family and community leaders were pointing to as the real problem, which is that our kids are coming here and trying to acculturate to a whole new world and they need the skills to do it.	Museli jsme začít u dětí budovat určité dovednosti a oslovit rodiny a vůdce komunit. Museli jsme nalézt skutečný problém, kvůli kterému sem děti přicházejí. Tyto děti se musí naučit zcela nové dovednosti, protože zde musí pochopit kulturu naprosto odlišného světa.
That stress of what it means to be in a family of one culture and go to school in another is central to the problems that we’re seeing.”	Tlak z toho, že vaše rodina a škola náleží do zcela jiných kultur, je základním kamenem problémů, které zde vidíme.“
Ellis found that the more trauma the kids had experienced, the more PTSD symptoms they showed.	Ellisová zjistila, že čím více traumatických zážitků děti zažijí, tím více symptomů posttraumatické stresové poruchy vykazují.
But she discovered something else startling.	Objevila však něco překvapivého.
The discrimination the kids felt here in the US was as powerful a predictor of PTSD symptoms as their trauma history was.	Diskriminace ze strany amerických dětí je stejně silným spouštěčem těchto symptomů, jako jsou traumata, která u těchto dětí vznikla již v Somálsku.
“We couldn’t change the trauma, which for the most part they’d experienced before coming here,” she told me.	„Traumata, která si sem děti dovezly, jsme nemohly nějak změnit.
“But the discrimination was happening in our own communities on a day-to-day basis.	Ale každodenní diskriminace vůči těmto dětem probíhala přímo zde, před našima očima.
So we built into our program work with the schools around school climate and how could we make the kids feel like they were a genuine, valued part of our communities here.”	A tak jsme náš program vybudovali ve spolupráci se školami, aby se tyto děti mohly cítit jako plnohodnotní členové společnosti.“
'I wanted to change into a new person'	'Chtěla jsem se stát novým člověkem'
By the time she reached high school, Fatuma was tired of feeling different.	V době, kdy Fatuma nastoupila na střední školu, měla už dost toho cítit se jiná.
All she wanted was to fit in.	Vše, co chtěla, bylo zapadnout.
So she decided to dress American, and start wearing pants to school.	A tak se rozhodla oblékat jako Američanka a začala do školy nosit kalhoty.
“And my parents didn’t like that at all,” she said. “They were never OK with me dressing American.	„Mí rodiče to vůbec neviděli rádi, nikdy se jim nelíbilo, že se oblékám jako Američanka.
Whenever I came home I had to wear my scarf or whatever.	Vždy, když jsem přišla domů, jsem si musela vzít šátek přes hlavu.
I felt the pressure.	Cítila jsem ten tlak.
And then I started hanging out with people ... different ... bad kids.”	A potom jsem se začala stýkat s dětmi … jinými … špatnými dětmi.“
At school, Fatuma started lying about who she was.	Ve škole začala Fatuma lhát o tom, kým je.
“No one knew that I was Muslim,” she said.	„Nikdo nevěděl, že jsem muslimka.
“I didn't know what to tell people I was.	Nevěděla jsem, co mám lidem o svém náboženství říct.
I couldn't tell them that I was Somalian.	Nemohla jsem jim říct, že jsem Somálka.
I couldn't tell them that I was Muslim.	Nemohla jsem jim říct, že jsem muslimka.
I was like oh I'm this, I'm that.	Bylo to takové, jsem tohle, jsem támhleto.
But I was not that.	Ale nic z toho jsem nebyla.
I was only telling them that because of the reactions that I got from middle school.	Říkala jsem takové věci jen proto, protože jsem už zažila ty reakce na druhém stupni základní školy.
When I came to high school I wanted to change into a new person.”	Když jsem byla na střední škole, chtěla jsem se stát novým člověkem.“
But it backfired.	Všechno ale selhalo.
Lying made her miserable.	Díky lhaní se cítila mizerně.
She lost friends.	Ztratila všechny kamarády.
One day a teacher asked if she was OK.	Jednou se jí učitel zeptal, jestli je v pořádku.
She said no, that she hated life and wished she were dead.	Řekla ne, řekla, že nesnáší svůj život a chce umřít.
Fatuma was hospitalized with depression, the first of three hospitalizations during her high school years.	Fatuma byla nato hospitalizována s depresemi. Byla to první ze tří hospitalizací během jejího studia na střední škole.
It was a terrible period, but also a fruitful one.	Bylo to hrozné, ale zároveň plodné období jejího života.
Fatuma worked with counselors and mentors, and she reconnected with social worker Saida Abdi.	Fatuma pracovala s poradci a mentory a znovu navázala kontakt se sociální pracovnicí Saidou Abdiovou.
Abdi worked with Fatuma, and also with Fatuma's parents.	Abdiová poté pracovala jak s Fatumou, tak s jejími rodiči.
Abdi says some of the most important work she does with families is simply explaining to parents that their child is in pain.	Abdiová říká, že nejvíce důležitou prací, kterou s rodinami dělá, je jednoduše vysvětlit rodičům, že jejich dítě trpí.
And that battles over things like clothing can be counterproductive.	A že hádky ohledně oblečení mohou být kontraproduktivní.
“It’s engaging in a fight that you will never win,” Abdi says.	„Jen svádíte boj, který nemůžete nikdy vyhrát,“ říká Abdiová. „Je to symbol mnohem většího zápasu.

Not surprisingly, her first memories of America also revolve around food.

Není překvapením, že se její první vzpomínky týkající se Ameriky točí okolo jídla.

"I remember eating chicken for the first time," she said.

„Vzpomínám si, jak jsem poprvé jedla kuře, vzpomínám si na ten pocit, na to, jak vonělo.“

"I remember the feeling.

Problémy po přesídlení

I remember what it smelled like." Resettlement hassles The family started out in an apartment in Lynn, Massachusetts, north of Boston.

Rodina začala bydlet v bytě ve městě Lynn, severně od Bostonu ve státě Massachusetts.

Her father found a job as a dishwasher.

Její otec si zde našel práci jako umývač nádobí.

Fatuma and her siblings went to school.

Fatuma a její sourozenci začali navštěvovat místní školu.

A couple years went by.

Uběhlo několik let.

But then, for reasons Fatuma doesn’t entirely understand, her parents could no longer afford the rent.

Po nějaké době však její rodiče nadále nebyli schopni platit nájemné. Fatumě nebylo zcela jasné proč.

She remembers driving around in the car, going into offices, watching her parents sign papers.

Pamatuje si, jak sedí v autě a objíždějí různé kanceláře, a na to, jak vidí své rodiče podepisovat různé papíry.

“I remember my Dad saying, ‘I have my kids in the car. We don’t know where to go.’”

„Pamatuji si, jak můj táta říkal ‚mé děti jsou v autě, nevím, kam teď jít‘.“

They lived in a hotel for a while.

Chvíli žili v motelu.

Then they were sent to a shelter in Holyoke, in western Massachusetts.

Poté byli posláni do azylového bydlení ve městě Holyoke v západním Massachusetts.

Each move meant a new school for Fatuma.

Každé další stěhování pro Fatumu znamenalo novou školu.

“It was kind of good because I didn’t have any friends,” she said.

„Bylo to vcelku dobré, protože jsem neměla žádné kamarády.

“I didn’t speak at all, so moving was just like a new start for me, every time.

Skoro vůbec jsem nemluvila a tak každé stěhování pro mě byl nový zážitek.

I was just looking for something: To not be shy, or to have some friends.”

Chtěla jsem jednoduše: nebýt tak plachá a mít nějaké kamarády.“

After a few months in Holyoke, the family moved to a new shelter in Boston.

Po několika měsících v Holyoke se rodina přestěhovala do azylového ubytování v Bostonu.

Fatuma started middle school.

Fatuma zde nastoupila do druhého ročníku základní školy.

Saida Abdi got to know Fatuma and her family during this period.

Saida Abdiová v té době znala Fatumu i její rodinu.

She is a social worker with the Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital and originally from Somalia herself.

Tato sociální pracovnice a původem Somálka pracuje v centru pro uprchlíky patřícím pod Bostonskou dětskou nemocnici (Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital).

At the time she was running a group for Somali girls at Fatuma’s school.

V té době vedla ve škole, kterou Fatuma navštěvovala, skupinu pro somálská děvčata.

She could tell Fatuma was hurting.

Bylo jí jasné, že Fatuma trpí.

“Imagine this family,” she said.

„Představte si tuto rodinu.

“They came here looking for permanency, looking for safety.

Přišli sem, aby našli bezpečí a jistotu.

They find that they have a house, the kids are going to school, there is this sort of moment of hope, but then all that gets yanked away and now you’re being thrown from one city to another to another, four cities within a few months.

Měli zde dům, jejich děti chodily do školy, byl to moment opravdové naděje. Pak se ale všechno ztratilo a nyní jsou přesouváni z jednoho města do druhého, čtyři města za měsíc.

That takes away the sense of safety and can become a trigger for all that has gone past.”

Tyto zážitky vám vezmou pocit bezpečí a mohou vám velmi živě vyvolávat špatné vzpomínky z minulosti.“

Helping the family find permanent housing became an urgent priority.

Pomoct této rodině najít stálé bydlení se stalo nutnou prioritou.

But there were other issues as well.

Byly zde ale také další problémy.

Fatuma was starting to struggle with her identity.

Fatuma začínala zápolit se svou vlastní identitou.

The first decision Fatuma had to make at her new school was whether to dress “Somalian” or “American.”

Prvním rozhodnutím, které Fatuma musela udělat, bylo, zda se v nové škole oblékat jako „Američanka“ nebo „Somálka.“ Bojovala s rozhodnutím, zda nosit sukni nebo kalhoty, zda si vzít na hlavu šátek či ne.

She agonized over whether to wear a skirt or pants, a headscarf or no headscarf.

Zvolila si sukni a šátek přes hlavu.

She opted for a skirt and headscarf. That felt right at first.

To se jí nejdříve zdálo jako správné rozhodnutí.

She was placed in a class with other kids from her particular Somali Bantu ethnic group.

Byla umístěna do skupiny dětí ze somálské etnické skupiny Bantu.

But then she tested out of that class, and into a hostile one.

Pak byla ale díky svým dobrým výsledkům z této třídy přesunuta do „klasické“ třídy, kde panovalo značně nepřátelské prostředí

“Nobody wanted to sit next to me,” she recalled.

„Nikdo vedle mě nechtěl sedět.

“I stood out from people, I guess.

Vyčnívala jsem.

They would always pick on me.

Stále si mne dobírali.

It would be boys and everyone else would laugh.

Dělo se to ze strany kluků a všichni ostatní se mi smáli.

I skipped a lot because of that.

Zameškala jsem kvůli tomu velké množství hodin.

I hated school because of that.

Nesnášela jsem školu.

It made me hate it because of the bullying.”

Toto šikanování mě opravdu donutilo školu nenávidět.“

'We don't do mental health'

‚Nezabýváme se duševním zdravím‘

The kinds of problems Fatuma was experiencing were familiar to Heidi Ellis, the director of the Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital.

Těžkosti, které Fatuma prožívala, byly dobře známy Heidi Ellisové, ředitelce již zmíněného centra pro uprchlíky v Bostonské dětské nemocnici.

She started working with refugees almost by accident, 15 years ago.

S uprchlíky začala pracovat takřka náhodou.

She was an intern in psychiatry at Boston Medical Center.

Byla internistkou na psychiatrickém oddělení v Bostonském lékařském centru (Boston Medical Centre).

She started seeing a lot of Somali boys being referred for mental health evaluations because they were acting out in school.

Začala si všímat, že u velkého množství somálských chlapců byly vyhodnoceny určité problémy týkající se jejich duševního zdraví, a to na základě jejich chování ve škole.

When she started talking to them, she realized they had incredible trauma histories, both from the war back home and from the violent streets they were encountering here in Boston.

Když s nimi začala hovořit, tak zjistila, že za sebou mají velice traumatická období. Zakusili válku ve své domovině a následně násilí zde, v Bostonských ulicích.

Ellis got curious.

Ellisová byla zvědavá.

She secured some research funding, and started studying Somali youth.

Dokázala zajistit financování svého výzkumu a začala studovat somálskou mládež.

Two-thirds of the kids she interviewed had significant post-traumatic stress disorder, or PTSD, symptoms.

Dvě třetiny dětí, se kterými provedla rozhovory, měly výrazné symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSP).

And hardly any of them had sought or received any kind of mental health service.

A prakticky žádné nevyhledalo pomoc nebo mu nebyla nabídnuta nějaké forma zdravotní péče.

Her colleague Saida Abdi understood why.

Její kolegyně Saida Abdiová chápe proč.

“When people are not of this culture they don’t understand the cultural context,” she told me.

„Pokud lidé nenáleží k této somálské kultuře, nerozumějí kulturním souvislostem.“

“They expect you to come and talk, and that makes no sense in my culture.

„Lidé očekávají, že přijdete a začnete mluvit, to ale v naší kultuře nedává žádný smysl.

Why would I go and talk to someone who has no idea where I come from?

Proč bych měl za někým jít a mluvit s ním, když nemá jakékoliv tušení, odkud pocházím?

We do religion and we do culture, but we don’t do mental health.

Zabýváme se sice náboženstvím a kulturou, ale ne duševním zdravím.

We don’t say ‘depression.’”

Neříkáme ‚deprese‘.“

Instead, Somali families went to community leaders.

Namísto toho vyhledávají somálské rodiny vůdce svých komunit.

So Ellis and her colleagues started working with those leaders to create services that made more sense.

A tak Ellisová a její kolegové začali s těmito vůdci spolupracovat, aby společně vytvořili formu pomoci, která by dávala větší smysl.

“We needed to hear from those community leaders what they thought we needed,” she said.

„Potřebovali jsme od těchto vůdců získat informace, o kterých byli přesvědčeni, že jsou důležité.

“To bring them in as central partners to building the program, so at the end of the day they would want kids using the program.”

Museli jsme tyto vůdce získat jako své partnery, abychom vybudovali program na pomoc těmto dětem. Chtěli jsme, ať tito vůdci chtějí, aby jej děti využívaly.“

“We also realized we couldn’t start with the mental health problem,” Ellis continued.

„Také jsme si uvědomili, že nemůžeme začít u samotných problémů s duševním zdravím.

“We needed to start before that.

Museli jsme začít již před jejich vznikem.

We needed to start with skills building, and addressing what family and community leaders were pointing to as the real problem, which is that our kids are coming here and trying to acculturate to a whole new world and they need the skills to do it.

Museli jsme začít u dětí budovat určité dovednosti a oslovit rodiny a vůdce komunit. Museli jsme nalézt skutečný problém, kvůli kterému sem děti přicházejí. Tyto děti se musí naučit zcela nové dovednosti, protože zde musí pochopit kulturu naprosto odlišného světa.

That stress of what it means to be in a family of one culture and go to school in another is central to the problems that we’re seeing.”

Tlak z toho, že vaše rodina a škola náleží do zcela jiných kultur, je základním kamenem problémů, které zde vidíme.“

Ellis found that the more trauma the kids had experienced, the more PTSD symptoms they showed.

Ellisová zjistila, že čím více traumatických zážitků děti zažijí, tím více symptomů posttraumatické stresové poruchy vykazují.

But she discovered something else startling.

Objevila však něco překvapivého.

The discrimination the kids felt here in the US was as powerful a predictor of PTSD symptoms as their trauma history was.

Diskriminace ze strany amerických dětí je stejně silným spouštěčem těchto symptomů, jako jsou traumata, která u těchto dětí vznikla již v Somálsku.

“We couldn’t change the trauma, which for the most part they’d experienced before coming here,” she told me.

„Traumata, která si sem děti dovezly, jsme nemohly nějak změnit.

“But the discrimination was happening in our own communities on a day-to-day basis.

Ale každodenní diskriminace vůči těmto dětem probíhala přímo zde, před našima očima.

So we built into our program work with the schools around school climate and how could we make the kids feel like they were a genuine, valued part of our communities here.”

A tak jsme náš program vybudovali ve spolupráci se školami, aby se tyto děti mohly cítit jako plnohodnotní členové společnosti.“

'I wanted to change into a new person'

'Chtěla jsem se stát novým člověkem'

By the time she reached high school, Fatuma was tired of feeling different.

V době, kdy Fatuma nastoupila na střední školu, měla už dost toho cítit se jiná.

All she wanted was to fit in.

Vše, co chtěla, bylo zapadnout.

So she decided to dress American, and start wearing pants to school.

A tak se rozhodla oblékat jako Američanka a začala do školy nosit kalhoty.

“And my parents didn’t like that at all,” she said. “They were never OK with me dressing American.

„Mí rodiče to vůbec neviděli rádi, nikdy se jim nelíbilo, že se oblékám jako Američanka.

Whenever I came home I had to wear my scarf or whatever.

Vždy, když jsem přišla domů, jsem si musela vzít šátek přes hlavu.

I felt the pressure.

Cítila jsem ten tlak.

And then I started hanging out with people ... different ... bad kids.”

A potom jsem se začala stýkat s dětmi … jinými … špatnými dětmi.“

At school, Fatuma started lying about who she was.

Ve škole začala Fatuma lhát o tom, kým je.

“No one knew that I was Muslim,” she said.

„Nikdo nevěděl, že jsem muslimka.

“I didn't know what to tell people I was.

Nevěděla jsem, co mám lidem o svém náboženství říct.

I couldn't tell them that I was Somalian.

Nemohla jsem jim říct, že jsem Somálka.

I couldn't tell them that I was Muslim.

Nemohla jsem jim říct, že jsem muslimka.

I was like oh I'm this, I'm that.

Bylo to takové, jsem tohle, jsem támhleto.

But I was not that.

Ale nic z toho jsem nebyla.

I was only telling them that because of the reactions that I got from middle school.

Říkala jsem takové věci jen proto, protože jsem už zažila ty reakce na druhém stupni základní školy.

When I came to high school I wanted to change into a new person.”

Když jsem byla na střední škole, chtěla jsem se stát novým člověkem.“

But it backfired.

Všechno ale selhalo.

Lying made her miserable.

Díky lhaní se cítila mizerně.

She lost friends.

Ztratila všechny kamarády.

One day a teacher asked if she was OK.

Jednou se jí učitel zeptal, jestli je v pořádku.

She said no, that she hated life and wished she were dead.

Řekla ne, řekla, že nesnáší svůj život a chce umřít.

Fatuma was hospitalized with depression, the first of three hospitalizations during her high school years.

Fatuma byla nato hospitalizována s depresemi. Byla to první ze tří hospitalizací během jejího studia na střední škole.

It was a terrible period, but also a fruitful one.

Bylo to hrozné, ale zároveň plodné období jejího života.

Fatuma worked with counselors and mentors, and she reconnected with social worker Saida Abdi.

Fatuma pracovala s poradci a mentory a znovu navázala kontakt se sociální pracovnicí Saidou Abdiovou.

Abdi worked with Fatuma, and also with Fatuma's parents.

Abdiová poté pracovala jak s Fatumou, tak s jejími rodiči.

Abdi says some of the most important work she does with families is simply explaining to parents that their child is in pain.

Abdiová říká, že nejvíce důležitou prací, kterou s rodinami dělá, je jednoduše vysvětlit rodičům, že jejich dítě trpí.

And that battles over things like clothing can be counterproductive.

A že hádky ohledně oblečení mohou být kontraproduktivní.

“It’s engaging in a fight that you will never win,” Abdi says.

„Jen svádíte boj, který nemůžete nikdy vyhrát,“ říká Abdiová. „Je to symbol mnohem většího zápasu.