gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
My only hope is that we can be strong enough to generate the opposite response to what these criminals intended.	Pevně doufám, že budeme všichni dostatečně silní a odoláme tomu, do čeho se nás tito agresoři pokoušejí vmanipulovat.
I want to be optimistic enough to say that we are getting there, wherever "there" might be.	Snažím se být optimistou a věřím, že jdeme správným směrem, ať už nás na této cestě čeká cokoliv.
We need to talk about these things.	Musíme o těchto otázkách mluvit.
We need to talk about Race.	Musíme mluvit o rase.
We just have to.	Prostě musíme.
Syria's Most Vulnerable Live a Hard Life in Jordan's Refugee Camps · Global Voices	Tvrdý život těch nejzranitelnějších v jordánských uprchlických táborech
Children at play in an informal tented settlement in Jordan.	Děti si hrají v neoficiálních stanových osadách v Jordánsku.
PHOTO: Noon Arabia	Foto: Noon Arabia
Imagine waking up without your bed, finding yourself sleeping on the floor instead.	Představte si, že se místo ve své posteli probudíte na podlaze.
Imagine if there was no ceiling or concrete walls to shelter you, only a tent or a caravan if you are fortunate.	Představte si, že nad hlavou nemáte žádný strop a okolo vás chybí betonové zdi, které by vám poskytly úkryt.
Imagine having lost everything you own, including all or some of your family, relatives or friends.	Máte pouhý stan či karavan, a to pouze pokud máte štěstí. Představte si, že ztratíte vše, co jste kdy vlastnili, včetně své rodiny, příbuzných a přátel.
This is what millions of Syrians have experienced since the uprising began in their country in March 2011.	Toto zažívají milióny Syřanů již od března 2011, kdy v Sýrii propukly protesty.
Syrians, who lost their homes and means of livelihood, were forced to flee the war in their homeland crossing into neighbouring countries to seek safety and shelter and have since become refugees.	Syřané, kteří ztratili své domovy a existenční prostředky, byli přinuceni uprchnout před válkou odehrávající se v jejich vlasti do sousedních zemí a hledat zde bezpečí a úkryt. Od té doby jsou z nich uprchlíci.
Three friends and I travelled to Jordan on the first week of November 2015 to work as volunteers supporting Syrian refugees, and to witness first-hand the conditions in which they live.	Já a mí tři přátelé jsme první listopadový týden roku 2015 cestovali do Jordánska, abychom pracovali mezi dobrovolníky, kteří zde podporují syrské uprchlíky, a abychom na vlastní kůži zažili podmínky, v nichž tamní uprchlíci žijí.
According to Amnesty International, more than 4 million refugees from Syria (95 per cent) are in just five countries: Turkey, Lebanon, Jordan, Iraq and Egypt.	Podle Amnesty International více než 4 milióny syrských uprchlíků (95 procent) pobývá pouze v pěti státech. V Turecku, Libanonu, Jordánsku, Iráku a Egyptě.
Jordan hosts about 650,000 of them, which amounts to about 10 per cent of the country's total population.	V Jordánsku je jejich počet přibližně 650 000, což je asi 10 procent celkové populace Jordánska.
This is in addition to the large numbers of refugees from Palestine and Iraq Jordan has been hosting over the past several years, despite its own socio-economic challenges.	Navíc zde posledních několik let pobývá i obrovské množství uprchlíků z Palestiny a Iráku, a to navzdory socioekonomickým výzvám, jímž Jordán čelí.
UNHCR Report on Registered Syrian Refugees in Nov. 1, 2015	Zpráva UNHCR z 1.listopadu 2015 o registrovaných uprchlících
Approximately 80 per cent of Syrian refugees in Jordan live in informal tented settlements among host communities in urban areas in the north of the country.	Přibližně 80 procent syrských uprchlíků v Jordánsku žije v neoficiálních stanových osadách hostitelských komunit v městských částech na severu země.
The remaining 20 per cent live in the Zaatari (considered to be the second largest refugee camp in the world), Marjeeb al-Fahood, Cyber City and Azraq camps, built on land provided by the Jordanian authorities.	Zbývajících 20 procent žije v táborech Zaatari (ten je považován za druhý největší uprchlický tábor na světě), Marjeeb al-Fahood, Cyber City a Azraq, postavených na půdě poskytnuté Jordánskými orgány.
The UN humanitarian appeal for Syrian refugees is only 45 per cent funded.	Humanitární výzva OSN pro syrské uprchlíky je financována pouze ze 45 procent.
Due to the shortage in funding, the most vulnerable Syrian refugees in Jordan receive approximately JD20 a month, the equivalent of US$28—less than $1 a day.	Kvůli nedostatku financí ti nejvíce zranitelní syrští uprchlíci v Jordánsku dostávají pouze 20 JD na měsíc, ekvivalent 690 korun.
This means that more than 80 per cent of Syrian refugees in Jordan are living below the local poverty line.	To znamená, že více než 80 procent syrských uprchlíků v Jordánsku žije pod místní hranicí chudoby.
Syrian refugees also struggle in Jordan to find jobs to help them survive, since it is illegal for most of them to work under Jordanian law.	Syrští uprchlíci si jen těžko hledají v Jordánsku práci, která by jim pomohla přežít, a to od té doby, co je dle jordánského práva pro většinu z nich trestné pracovat.
So they accept low-paying and odd jobs that Jordanians usually would not fill.	Proto přijímají příležitostné práce s nízkým platem, které by Jordánci obvykle nedělali.
If they are caught, they risk being deported back to Syria.	Pokud by byli přistiženi, riskují, že budou deportováni zpátky do Sýrie.
Some children have also been forced to work to secure food for their families.	Některé děti jsou také nuceny, aby pracovaly a zabezpečily tak jídlo pro své rodiny.
Since visiting the formal gated Zaatari and Azraq camps required government permission, we were only able to visit the informal tented settlements in both camps.	Navštívili jsme oficiální uzavřené tábory Zaatari a Azraq, kde je vyžadováno vládní povolení, avšak mohli jsme zde vstoupit pouze do neoficiálních stanových osad.
Our itinerary was arranged by Catherine Ashcroft, resource mobilisation specialist, consultant to Mercy Corps and founder of Helping Refugees in Jordan (HRJ), with whom we have been collaborating with for the past year.	Naše cesta byla naplánována Catherine Aschcroftovou, specialistkou pro mobilizaci zdrojů, konzultantkou Mercy Corps a zakladatelkou Helping Refugees in Jordan (HRJ), se kterou jsme celý minulý rok spolupracovali.
Catherine is also a mother of three and above all a humanitarian who has dedicated her time and effort for this cause.	Catherine je také matkou tří dětí a zejména humanitární pracovnicí, která obětuje svůj čas a úsilí pro tuto věc.
Her motto is "if a child needs shoes, it doesn't matter where they are born."	Jejím heslem je „pokud dítě potřebuje boty, nezáleží na tom, kde se narodilo“.
Catherine has transformed her garage into a deposit point for donations such as clothing, shoes, blankets, mattresses, heaters and wheelchairs, and her living room has become a small bazaar where she sells handicrafts, scarves and carpets to raise funds.	Catherine přeměnila svou garáž na místo pro přijímání materiálních darů, jako je oblečení, boty, přikrývky, matrace, topidla a invalidní vozíky, a její obývací pokoj se stal bazarem, kde prodává ruční výrobky, šátky a koberce, aby získala finanční prostředky.
Last year Catherine's projects raised almost half a million dollars.	Minulý rok její projekt získal bezmála půl milionu dolarů.
102 one-ton trucks, each carrying blankets, clothes and shoes, food boxes and school furniture were transported to refugees across Jordan, without any administrative charges.	102 tunových nákladních aut každý den dopravuje přikrývky, šaty a boty, bedny s potravinami a školní nábytek uprchlíkům napříč Jordánskem, a to bez jakýchkoliv správních poplatků.
Catherine Ashcroft's garage has become a deposit point for donations.	Catherinina garáž se stala sběrným místem pro materiální dary.
PHOTO: Noon Arabia	Foto: Noon Arabia
On our first day we travelled to Azraq in Northern Jordan, and visited a school built with the help of donations collected by HRJ and Mercy Corps, which is being run in collaboration with the Azraq Women Association.	První den jsme zamířili do tábora Azraq v severním Jordánsku a navštívili zde školu vybudovanou s pomocí darů vybraných organizacemi Helping Refugees in Jodan a Mercy Corps, které spolupracují s organizací Azraq Women Association.
It comprised four caravan classrooms housing grades 1 to 4, a small playground, and a fifth caravan that serves as a sewing training center.	Tato škola se skládá ze čtyř karavanů, kde každý tvoří jednu třídu a v každé je vyučován jiný ročník od 1. až po 4.
The students attending the school were Syrian refugees living in the village, as well as some Jordanians.	Dále pak z malého hřiště a pátého karavanu, který slouží jako školící centrum vyšívání.
New donations allowed for the construction of a library and workshop hall on a floor above an existing office building.	Žáci navštěvující tuto školu byli syrští uprchlíci žijící na vesnici, stejně jako někteří Jordánci.
We then went to visit a new site which was being prepared for more tented classrooms and caravans.	Nové dary pomohly vybudovat také knihovnu a dílnu nacházející se v patře nad existující administrativní budovou.
The head of the Azraq Women's Association told us the area would be used on mornings as a school, and in the afternoon for workshops and a training project that would create job opportunities for Syrian refugees.	Poté jsme navštívili nové místo, které bylo připravováno pro další stany a karavany, ve kterých budou v budoucnu třídy. Vedoucí Azraq Women Association nám řekla, že oblast bude ráno využívána jako škola a odpoledne zde budou dílny a školící projekty, které syrským uprchlíkům přinesou pracovní příležitosti.
Jobs such as selling homemade food and traditional handicrafts would generate income and help improve the living standards of Syrian refugees.	Zaměstnání jako je prodej domácích potravin a tradiční ruční práce by vytvářely příjmy, které by pomohly zlepšit jejich životní úroveň.
". . . . as we sat in a tented school that was being prepared we felt the children’s eagerness to resume their educations.	„. . . . když jsme seděli ve stanové škole, viděli jsme, že děti jsou velmi dychtivé a chtějí, aby vyučování co nejdřív začalo.
Many had been out of school for the past four years, but excitedly recounted what they still remembered."	Mnoho z nich nebylo ve škole po celé čtyři roky, ale nadšeně nám líčily, co si stále ještě pamatují.“
Later that afternoon we visited an informal tented settlement in Northern Azraq.	Později odpoledne jsme navštívili neoficiální stanovou osadu v severním Azraqu.
There were a few tents sheltering several families each, and we were all alarmed at the miserable living conditions.	Bylo zde několik stanů poskytujících přístřeší několika rodinám. Byli jsme zděšeni, v jak mizerných životních podmínkách tamní lidé žili.
There was an obvious lack of sanitation and medical care and some of the children's growth was stunted due to malnourishment.	Byl zde zřejmý nedostatek zdravotnických zařízení a lékařské péče a některé z dětí byly kvůli podvýživě nedostatečně vyvinuté.
Yet as we sat in a tented school that was being prepared we felt the children’s eagerness to resume their educations.	Přesto, když jsme seděli ve stanové škole, viděli jsme, že děti jsou velmi dychtivé a chtějí, aby vyučování co nejdřív začalo.
Many had been out of school for the past four years, but excitedly recounted what they still remembered.	Mnoho z nich nebylo ve škole po celé čtyři roky, ale nadšeně nám líčily, co si stále ještě pamatují.
UNICEF was able to provide them with only two teachers only who visit them twice a week, as the distance and off-road journey makes this area harder to access.	UNICEF byl schopný jim poskytnout dva učitele, kteří sem zavítají pouze dvakrát týdně, jelikož místní terén a velká vzdálenost dělá přístup k tomuto místu velmi obtížným.
We left that camp heavy-hearted, feeling that the support provided by our donations was just a drop in the ocean.	Opustili jsme tábor zarmouceni a cítili jsme, že podpora poskytována skrze naše příspěvky a dary je jen kapkou v moři.
A caravan classroom in a camp in Azraq, Jordan.	Třída v karavanu v táboře Azraq, Jordánsko.
PHOTO: Noon Arabia	Foto: Noon Arabia
Early on our second day we stopped at Catherine's house and loaded one of the cars with jackets, shoes, heaters and powdered milk and headed to Zaatari village.	Druhý den brzy ráno jsme se zastavili v domě Catherine a naložili jedno z aut bundami, botami, topidly a sušeným mlékem a vyrazili jsme do vesnice Zaatari.
When we reached the village, we stopped at a local organization called White Hands for Social Development and were briefed about its activities in support of Syrian refugees and the local community, such as micro-loans for small businesses and awareness workshops.	Když jsme dorazili do vesnice, zastavili jsme se v místní organizaci zvané White Hands for Social Development. Byly nám zde představeny aktivity na podporu syrských uprchlíků a místní komunity, jako jsou mikro-půjčky pro malé živnosti a dílny.
The organization’s head accompanied us on our visit to some of the settlements there.	Vedoucí organizace nás provedl některými tamními příbytky.
The first tented settlement we visited was in the middle of nowhere, with a tank the only water source for all the families living in the tents scattered around it.	První stanové obydlí, které jsme navštívili, se nacházelo uprostřed ničeho, byla zde pouze cisterna s vodou pro všechny rodiny žijící ve stanech roztroušených kolem ní.
Despite the difficulty of their living conditions, the children greeted us with a smile, and in a classroom we visited we saw their colourful drawings on its walls.	I přes obtížné životní podmínky nás místní děti vítaly s úsměvy na tvářích a v místní třídě jsme poté viděli jejich malebné kresby na zdech.
As we drove away, we saw the men being dropped off by a truck after a day's work in the fields.	Když jsme odjížděli, viděli jsme, jak nákladní auto přiváží místní muže, kteří celý den pracovali na polích.
How much had they had earned that day, I wondered.	Přemítala jsem nad tím, kolik si ten den vydělali.
"I had. . . wondered why some families would choose to leave the established gated refugee camps set up by the Jordanian government and UNHCR, and opt to live in the informal tented settlements with barely any support.	„Zajímalo mě také, proč si některé rodiny vybraly cestu opustit chráněné uprchlické tábory zřízené jordánskou vládou a UNHCR a zvolily si neoficiální stanové osady s minimální podporou.
I learned that life in the gated camps wasn't much of a life either."	Dozvěděla jsem se, že život v uzavřených táborech byl stejně nevalný.“
Then we visited another informal tented settlement in a private gated farm.	Poté jsme navštívili další neoficiální stanovou osadu na střežené soukromé farmě.
We delivered some heaters and checked on the progress of another school.	Dovezli jsme topidla a podívali se na další školu.
The children wore winter clothing yet didn't have either socks or shoes to protect against the cold weather.	Děti měly zimní oblečení, nicméně žádné z nich nemělo ponožky nebo boty, které by je ochránily před chladným počasím.
The tents didn't look like they would survive a heavy rain, let alone the harsh winter ahead.	Stany vypadaly, že nevydrží prudké deště, které s sebou přinese nadcházející zima.
As we headed back to Amman we heard on a weather forecast that a storm would hit the area in the next few days.	Když jsme zamířili zpět do Amman, předpověď počasí hlásila, že v příštích několika dnech zde udeří bouře.
We were daunted by that thought, but were later comforted by the news that the tented schools we had visited had all been all waterproofed with extra tarpaulins and ropes before the storms hit.	Byli jsme touto zprávou vyděšeni, avšak později nás utěšily zprávy, že školy, které jsme navštívily, jsou všechny chráněny proti vodě a mají navíc plachty a lana, které je chrání před bouřemi.
Before going to Jordan, I had been following news about the Syrian refugee crisis and was familiar with accounts of the hardships.	Před odjezdem do Jordánska jsem sledovala zprávy o syrské uprchlické krizi.
But what we witnessed there during our short visit was truly devastating.	Viděla jsem zprávy, které popisovaly útrapy syrských uprchlíků, nicméně to, čeho jsme byli svědky během naší krátké návštěvy, bylo opravdu zničující.
Syrian refugees in the informal settlements were in need of proper shelter, food and clothing.	Syrští uprchlíci v neoficiálních osadách potřebovali řádný úkryt, potraviny a oblečení.
What struck me the most was the condition of the children, Syria's future generation.	Co mě nejvíce zasáhlo, byly podmínky dětí, podmínky syrské budoucí generace.
They not only needed proper homes, but health care and formal education.	Potřebovaly nejen řádný domov, ale také zdravotní péči a formální vzdělání.
Many of the children had been out of school for years, imposing serious limits on their possibilities for the future.	Mnoho z dětí nebylo ve škole po mnoho let, což přináší vážné limity pro jejich budoucnost.
Shahd is one of many children growing up under difficult circumstances in Jordan's refugee camps.	Shahdje jedna z mnoha dětí vyrůstajících za těžkých podmínek v jordánských uprchlických táborech.
PHOTO: Noon Arabia	Foto: Noon Arabia
I had also wondered why some families would choose to leave the established gated refugee camps set up by the Jordanian government and UNHCR, and opt to live in the informal tented settlements with barely any support.	Zajímalo mě také, proč si některé rodiny vybraly cestu opustit chráněné uprchlické tábory zřízené jordánskou vládou a UNHCR a zvolily si neoficiální stanové osady s minimální podporou.
I learned that life in the gated camps wasn't much of a life either.	Dozvěděla jsem se, že život v uzavřených táborech byl stejně nevalný.
They were overcrowded, offered only limited job opportunities and were generally not safe.	Byly přeplněné, nabízely omezené pracovní příležitosti a zpravidla v nich nebylo bezpečno.
Those living in them often feel trapped, unsafe and desperate—though by moving outside the camps they were mere exchanging one set of hardships for another.	Ti, kteří žijí v těchto táborech, se často cítí uvězněni, v nebezpečí a zoufale – ačkoliv při odchodu z těchto táborů jen vymění jednu útrapu za jinou.
As the Syrian conflict enters its fifth year, and as the situation deteriorates and becomes more desperate for Syrian refugees, their hope of returning to Syria is starting to fade.	Jak syrský konflikt pomalu vstoupil již do pátého roku a situace se jen zhoršuje a stává se pro syrské uprchlíky stále více zoufalou, jejich naděje na návrat domů se začínají vytrácet.
After my time among Syrians who have sought refuge in Jordan, I understood why some choose to risk everything and cross hazardous waters to find better living conditions in Europe.	Během doby strávené mezi Syřany, kteří hledali v Jordánsku útočiště, jsem pochopila, proč si někteří zvolí riskovat vše, snaží se překonat nebezpečné vody a najít tak lepší životní podmínky v Evropě.
The driving force is job opportunities and an extra income that they could send to their relatives back in Syria, and, moreover, the hope of a securing a better future for their children.	Hnací silou jsou pracovní příležitosti a mimořádný příjem, který mohou posílat svým příbuzným do Sýrie, a poté také naděje, představující bezpečí a lepší budoucnost pro jejich děti.
For more information about Catherine Ashcroft's work with Syrian refugees in Jordan, visit the Helping Refugees in Jordan Facebook page.	Pro více informací o práci Catherine Ashcroftové se syrskými uprchlíky v Jordánsku navštivte stránku Helping Refugees in Jordan na Facebooku.
How Culturally Sensitive Mental Healthcare Helped One Somali-American Teenager Stay Resilient · Global Voices	Jak kulturně citlivá péče o duševní zdraví pomohla mladé somálské Američance zůstat nezlomnou
Fatuma Ibrahim at her high school graduation in August 2015.	Fatuma Ibrahim při ukončení svého středoškolského studia v srpnu 2015.
Credit: Jeb Sharp.	Foto: Jeb Sharp.
Used with PRI's permission	Použito s povolením PRI
This article by Jeb Sharp for The World originally appeared on PRI.org on December 8, 2015, and is republished here as part of a content-sharing agreement.	Tento článek napsal Jeb Sharp pro The World a byl původně publikován 8. prosince 2015 na PRI.org.
Fatuma Ibrahim doesn’t remember anything good about life in Kakuma Refugee Camp in Kenya.	Článek je znovu publikován zde v rámci dohody o sdílení obsahu.
The 19-year-old was born there after her family fled the civil war in Somalia.	Fatuma Ibrahim si o keňském uprchlickém táboře Kakuma nepamatuje vůbec nic dobrého.
Listen to this story on PRI.org »	Poslechněte si tento příběh na PRI.org »
“I remember poverty, feeling really hungry and eating from the floor,” she told me when we met for the first time. “And going to school just for the food.”	„Vzpomínám si na chudobu, na hladovění a na jezení z podlahy,“ řekla nám, když jsme se setkali poprvé. „A na to, jak chodím do školy jen kvůli jídlu.“
She would hide the cookie she got for showing up at school under her shirt on the way home so the older kids wouldn’t steal it from her.	Na cestu domů si sušenku, kterou dostala za příchod do školy, schovala pod své tričko. Jen aby ji starší děti neukradly.
Then she’d split it with her little sister.	Poté se o ni rozdělila se svou mladší sestrou.
“It tasted really good.	„Chutnala opravdu dobře.
When you don’t have any food, everything tastes good.”	Když nemáte žádné jídlo, všechno chutná skvěle.“
Fatuma spent the first eight years of her life in the refugee camp.	Fatuma strávila prvních osm let svého života v uprchlickém táboře.
Then, in 2004, her family was resettled in the US.	V roce 2004 se její rodina přesídlila do Spojených států.

My only hope is that we can be strong enough to generate the opposite response to what these criminals intended.

Pevně doufám, že budeme všichni dostatečně silní a odoláme tomu, do čeho se nás tito agresoři pokoušejí vmanipulovat.

I want to be optimistic enough to say that we are getting there, wherever "there" might be.

Snažím se být optimistou a věřím, že jdeme správným směrem, ať už nás na této cestě čeká cokoliv.

We need to talk about these things.

Musíme o těchto otázkách mluvit.

We need to talk about Race.

Musíme mluvit o rase.

We just have to.

Prostě musíme.

Syria's Most Vulnerable Live a Hard Life in Jordan's Refugee Camps · Global Voices

Tvrdý život těch nejzranitelnějších v jordánských uprchlických táborech

Children at play in an informal tented settlement in Jordan.

Děti si hrají v neoficiálních stanových osadách v Jordánsku.

PHOTO: Noon Arabia

Foto: Noon Arabia

Imagine waking up without your bed, finding yourself sleeping on the floor instead.

Představte si, že se místo ve své posteli probudíte na podlaze.

Imagine if there was no ceiling or concrete walls to shelter you, only a tent or a caravan if you are fortunate.

Představte si, že nad hlavou nemáte žádný strop a okolo vás chybí betonové zdi, které by vám poskytly úkryt.

Imagine having lost everything you own, including all or some of your family, relatives or friends.

Máte pouhý stan či karavan, a to pouze pokud máte štěstí. Představte si, že ztratíte vše, co jste kdy vlastnili, včetně své rodiny, příbuzných a přátel.

This is what millions of Syrians have experienced since the uprising began in their country in March 2011.

Toto zažívají milióny Syřanů již od března 2011, kdy v Sýrii propukly protesty.

Syrians, who lost their homes and means of livelihood, were forced to flee the war in their homeland crossing into neighbouring countries to seek safety and shelter and have since become refugees.

Syřané, kteří ztratili své domovy a existenční prostředky, byli přinuceni uprchnout před válkou odehrávající se v jejich vlasti do sousedních zemí a hledat zde bezpečí a úkryt. Od té doby jsou z nich uprchlíci.

Three friends and I travelled to Jordan on the first week of November 2015 to work as volunteers supporting Syrian refugees, and to witness first-hand the conditions in which they live.

Já a mí tři přátelé jsme první listopadový týden roku 2015 cestovali do Jordánska, abychom pracovali mezi dobrovolníky, kteří zde podporují syrské uprchlíky, a abychom na vlastní kůži zažili podmínky, v nichž tamní uprchlíci žijí.

According to Amnesty International, more than 4 million refugees from Syria (95 per cent) are in just five countries: Turkey, Lebanon, Jordan, Iraq and Egypt.

Podle Amnesty International více než 4 milióny syrských uprchlíků (95 procent) pobývá pouze v pěti státech. V Turecku, Libanonu, Jordánsku, Iráku a Egyptě.

Jordan hosts about 650,000 of them, which amounts to about 10 per cent of the country's total population.

V Jordánsku je jejich počet přibližně 650 000, což je asi 10 procent celkové populace Jordánska.

This is in addition to the large numbers of refugees from Palestine and Iraq Jordan has been hosting over the past several years, despite its own socio-economic challenges.

Navíc zde posledních několik let pobývá i obrovské množství uprchlíků z Palestiny a Iráku, a to navzdory socioekonomickým výzvám, jímž Jordán čelí.

UNHCR Report on Registered Syrian Refugees in Nov. 1, 2015

Zpráva UNHCR z 1.listopadu 2015 o registrovaných uprchlících

Approximately 80 per cent of Syrian refugees in Jordan live in informal tented settlements among host communities in urban areas in the north of the country.

Přibližně 80 procent syrských uprchlíků v Jordánsku žije v neoficiálních stanových osadách hostitelských komunit v městských částech na severu země.

The remaining 20 per cent live in the Zaatari (considered to be the second largest refugee camp in the world), Marjeeb al-Fahood, Cyber City and Azraq camps, built on land provided by the Jordanian authorities.

Zbývajících 20 procent žije v táborech Zaatari (ten je považován za druhý největší uprchlický tábor na světě), Marjeeb al-Fahood, Cyber City a Azraq, postavených na půdě poskytnuté Jordánskými orgány.

The UN humanitarian appeal for Syrian refugees is only 45 per cent funded.

Humanitární výzva OSN pro syrské uprchlíky je financována pouze ze 45 procent.

Due to the shortage in funding, the most vulnerable Syrian refugees in Jordan receive approximately JD20 a month, the equivalent of US$28—less than $1 a day.

Kvůli nedostatku financí ti nejvíce zranitelní syrští uprchlíci v Jordánsku dostávají pouze 20 JD na měsíc, ekvivalent 690 korun.

This means that more than 80 per cent of Syrian refugees in Jordan are living below the local poverty line.

To znamená, že více než 80 procent syrských uprchlíků v Jordánsku žije pod místní hranicí chudoby.

Syrian refugees also struggle in Jordan to find jobs to help them survive, since it is illegal for most of them to work under Jordanian law.

Syrští uprchlíci si jen těžko hledají v Jordánsku práci, která by jim pomohla přežít, a to od té doby, co je dle jordánského práva pro většinu z nich trestné pracovat.

So they accept low-paying and odd jobs that Jordanians usually would not fill.

Proto přijímají příležitostné práce s nízkým platem, které by Jordánci obvykle nedělali.

If they are caught, they risk being deported back to Syria.

Pokud by byli přistiženi, riskují, že budou deportováni zpátky do Sýrie.

Some children have also been forced to work to secure food for their families.

Některé děti jsou také nuceny, aby pracovaly a zabezpečily tak jídlo pro své rodiny.

Since visiting the formal gated Zaatari and Azraq camps required government permission, we were only able to visit the informal tented settlements in both camps.

Navštívili jsme oficiální uzavřené tábory Zaatari a Azraq, kde je vyžadováno vládní povolení, avšak mohli jsme zde vstoupit pouze do neoficiálních stanových osad.

Our itinerary was arranged by Catherine Ashcroft, resource mobilisation specialist, consultant to Mercy Corps and founder of Helping Refugees in Jordan (HRJ), with whom we have been collaborating with for the past year.

Naše cesta byla naplánována Catherine Aschcroftovou, specialistkou pro mobilizaci zdrojů, konzultantkou Mercy Corps a zakladatelkou Helping Refugees in Jordan (HRJ), se kterou jsme celý minulý rok spolupracovali.

Catherine is also a mother of three and above all a humanitarian who has dedicated her time and effort for this cause.

Catherine je také matkou tří dětí a zejména humanitární pracovnicí, která obětuje svůj čas a úsilí pro tuto věc.

Her motto is "if a child needs shoes, it doesn't matter where they are born."

Jejím heslem je „pokud dítě potřebuje boty, nezáleží na tom, kde se narodilo“.

Catherine has transformed her garage into a deposit point for donations such as clothing, shoes, blankets, mattresses, heaters and wheelchairs, and her living room has become a small bazaar where she sells handicrafts, scarves and carpets to raise funds.

Catherine přeměnila svou garáž na místo pro přijímání materiálních darů, jako je oblečení, boty, přikrývky, matrace, topidla a invalidní vozíky, a její obývací pokoj se stal bazarem, kde prodává ruční výrobky, šátky a koberce, aby získala finanční prostředky.

Last year Catherine's projects raised almost half a million dollars.

Minulý rok její projekt získal bezmála půl milionu dolarů.

102 one-ton trucks, each carrying blankets, clothes and shoes, food boxes and school furniture were transported to refugees across Jordan, without any administrative charges.

102 tunových nákladních aut každý den dopravuje přikrývky, šaty a boty, bedny s potravinami a školní nábytek uprchlíkům napříč Jordánskem, a to bez jakýchkoliv správních poplatků.

Catherine Ashcroft's garage has become a deposit point for donations.

Catherinina garáž se stala sběrným místem pro materiální dary.

PHOTO: Noon Arabia

Foto: Noon Arabia

On our first day we travelled to Azraq in Northern Jordan, and visited a school built with the help of donations collected by HRJ and Mercy Corps, which is being run in collaboration with the Azraq Women Association.

První den jsme zamířili do tábora Azraq v severním Jordánsku a navštívili zde školu vybudovanou s pomocí darů vybraných organizacemi Helping Refugees in Jodan a Mercy Corps, které spolupracují s organizací Azraq Women Association.

It comprised four caravan classrooms housing grades 1 to 4, a small playground, and a fifth caravan that serves as a sewing training center.

Tato škola se skládá ze čtyř karavanů, kde každý tvoří jednu třídu a v každé je vyučován jiný ročník od 1. až po 4.

The students attending the school were Syrian refugees living in the village, as well as some Jordanians.

Dále pak z malého hřiště a pátého karavanu, který slouží jako školící centrum vyšívání.

New donations allowed for the construction of a library and workshop hall on a floor above an existing office building.

Žáci navštěvující tuto školu byli syrští uprchlíci žijící na vesnici, stejně jako někteří Jordánci.

We then went to visit a new site which was being prepared for more tented classrooms and caravans.

Nové dary pomohly vybudovat také knihovnu a dílnu nacházející se v patře nad existující administrativní budovou.

The head of the Azraq Women's Association told us the area would be used on mornings as a school, and in the afternoon for workshops and a training project that would create job opportunities for Syrian refugees.

Poté jsme navštívili nové místo, které bylo připravováno pro další stany a karavany, ve kterých budou v budoucnu třídy. Vedoucí Azraq Women Association nám řekla, že oblast bude ráno využívána jako škola a odpoledne zde budou dílny a školící projekty, které syrským uprchlíkům přinesou pracovní příležitosti.

Jobs such as selling homemade food and traditional handicrafts would generate income and help improve the living standards of Syrian refugees.

Zaměstnání jako je prodej domácích potravin a tradiční ruční práce by vytvářely příjmy, které by pomohly zlepšit jejich životní úroveň.

". . . . as we sat in a tented school that was being prepared we felt the children’s eagerness to resume their educations.

„. . . . když jsme seděli ve stanové škole, viděli jsme, že děti jsou velmi dychtivé a chtějí, aby vyučování co nejdřív začalo.

Many had been out of school for the past four years, but excitedly recounted what they still remembered."

Mnoho z nich nebylo ve škole po celé čtyři roky, ale nadšeně nám líčily, co si stále ještě pamatují.“

Later that afternoon we visited an informal tented settlement in Northern Azraq.

Později odpoledne jsme navštívili neoficiální stanovou osadu v severním Azraqu.

There were a few tents sheltering several families each, and we were all alarmed at the miserable living conditions.

Bylo zde několik stanů poskytujících přístřeší několika rodinám. Byli jsme zděšeni, v jak mizerných životních podmínkách tamní lidé žili.

There was an obvious lack of sanitation and medical care and some of the children's growth was stunted due to malnourishment.

Byl zde zřejmý nedostatek zdravotnických zařízení a lékařské péče a některé z dětí byly kvůli podvýživě nedostatečně vyvinuté.

Yet as we sat in a tented school that was being prepared we felt the children’s eagerness to resume their educations.

Přesto, když jsme seděli ve stanové škole, viděli jsme, že děti jsou velmi dychtivé a chtějí, aby vyučování co nejdřív začalo.

Many had been out of school for the past four years, but excitedly recounted what they still remembered.

Mnoho z nich nebylo ve škole po celé čtyři roky, ale nadšeně nám líčily, co si stále ještě pamatují.

UNICEF was able to provide them with only two teachers only who visit them twice a week, as the distance and off-road journey makes this area harder to access.

UNICEF byl schopný jim poskytnout dva učitele, kteří sem zavítají pouze dvakrát týdně, jelikož místní terén a velká vzdálenost dělá přístup k tomuto místu velmi obtížným.

We left that camp heavy-hearted, feeling that the support provided by our donations was just a drop in the ocean.

Opustili jsme tábor zarmouceni a cítili jsme, že podpora poskytována skrze naše příspěvky a dary je jen kapkou v moři.

A caravan classroom in a camp in Azraq, Jordan.

Třída v karavanu v táboře Azraq, Jordánsko.

PHOTO: Noon Arabia

Foto: Noon Arabia

Early on our second day we stopped at Catherine's house and loaded one of the cars with jackets, shoes, heaters and powdered milk and headed to Zaatari village.

Druhý den brzy ráno jsme se zastavili v domě Catherine a naložili jedno z aut bundami, botami, topidly a sušeným mlékem a vyrazili jsme do vesnice Zaatari.

When we reached the village, we stopped at a local organization called White Hands for Social Development and were briefed about its activities in support of Syrian refugees and the local community, such as micro-loans for small businesses and awareness workshops.

Když jsme dorazili do vesnice, zastavili jsme se v místní organizaci zvané White Hands for Social Development. Byly nám zde představeny aktivity na podporu syrských uprchlíků a místní komunity, jako jsou mikro-půjčky pro malé živnosti a dílny.

The organization’s head accompanied us on our visit to some of the settlements there.

Vedoucí organizace nás provedl některými tamními příbytky.

The first tented settlement we visited was in the middle of nowhere, with a tank the only water source for all the families living in the tents scattered around it.

První stanové obydlí, které jsme navštívili, se nacházelo uprostřed ničeho, byla zde pouze cisterna s vodou pro všechny rodiny žijící ve stanech roztroušených kolem ní.

Despite the difficulty of their living conditions, the children greeted us with a smile, and in a classroom we visited we saw their colourful drawings on its walls.

I přes obtížné životní podmínky nás místní děti vítaly s úsměvy na tvářích a v místní třídě jsme poté viděli jejich malebné kresby na zdech.

As we drove away, we saw the men being dropped off by a truck after a day's work in the fields.

Když jsme odjížděli, viděli jsme, jak nákladní auto přiváží místní muže, kteří celý den pracovali na polích.

How much had they had earned that day, I wondered.

Přemítala jsem nad tím, kolik si ten den vydělali.

"I had. . . wondered why some families would choose to leave the established gated refugee camps set up by the Jordanian government and UNHCR, and opt to live in the informal tented settlements with barely any support.

„Zajímalo mě také, proč si některé rodiny vybraly cestu opustit chráněné uprchlické tábory zřízené jordánskou vládou a UNHCR a zvolily si neoficiální stanové osady s minimální podporou.

I learned that life in the gated camps wasn't much of a life either."

Dozvěděla jsem se, že život v uzavřených táborech byl stejně nevalný.“

Then we visited another informal tented settlement in a private gated farm.

Poté jsme navštívili další neoficiální stanovou osadu na střežené soukromé farmě.

We delivered some heaters and checked on the progress of another school.

Dovezli jsme topidla a podívali se na další školu.

The children wore winter clothing yet didn't have either socks or shoes to protect against the cold weather.

Děti měly zimní oblečení, nicméně žádné z nich nemělo ponožky nebo boty, které by je ochránily před chladným počasím.

The tents didn't look like they would survive a heavy rain, let alone the harsh winter ahead.

Stany vypadaly, že nevydrží prudké deště, které s sebou přinese nadcházející zima.

As we headed back to Amman we heard on a weather forecast that a storm would hit the area in the next few days.

Když jsme zamířili zpět do Amman, předpověď počasí hlásila, že v příštích několika dnech zde udeří bouře.

We were daunted by that thought, but were later comforted by the news that the tented schools we had visited had all been all waterproofed with extra tarpaulins and ropes before the storms hit.

Byli jsme touto zprávou vyděšeni, avšak později nás utěšily zprávy, že školy, které jsme navštívily, jsou všechny chráněny proti vodě a mají navíc plachty a lana, které je chrání před bouřemi.

Before going to Jordan, I had been following news about the Syrian refugee crisis and was familiar with accounts of the hardships.

Před odjezdem do Jordánska jsem sledovala zprávy o syrské uprchlické krizi.

But what we witnessed there during our short visit was truly devastating.

Viděla jsem zprávy, které popisovaly útrapy syrských uprchlíků, nicméně to, čeho jsme byli svědky během naší krátké návštěvy, bylo opravdu zničující.

Syrian refugees in the informal settlements were in need of proper shelter, food and clothing.

Syrští uprchlíci v neoficiálních osadách potřebovali řádný úkryt, potraviny a oblečení.

What struck me the most was the condition of the children, Syria's future generation.

Co mě nejvíce zasáhlo, byly podmínky dětí, podmínky syrské budoucí generace.

They not only needed proper homes, but health care and formal education.

Potřebovaly nejen řádný domov, ale také zdravotní péči a formální vzdělání.

Many of the children had been out of school for years, imposing serious limits on their possibilities for the future.

Mnoho z dětí nebylo ve škole po mnoho let, což přináší vážné limity pro jejich budoucnost.

Shahd is one of many children growing up under difficult circumstances in Jordan's refugee camps.

Shahdje jedna z mnoha dětí vyrůstajících za těžkých podmínek v jordánských uprchlických táborech.

PHOTO: Noon Arabia

Foto: Noon Arabia

I had also wondered why some families would choose to leave the established gated refugee camps set up by the Jordanian government and UNHCR, and opt to live in the informal tented settlements with barely any support.

Zajímalo mě také, proč si některé rodiny vybraly cestu opustit chráněné uprchlické tábory zřízené jordánskou vládou a UNHCR a zvolily si neoficiální stanové osady s minimální podporou.

I learned that life in the gated camps wasn't much of a life either.

Dozvěděla jsem se, že život v uzavřených táborech byl stejně nevalný.

They were overcrowded, offered only limited job opportunities and were generally not safe.

Byly přeplněné, nabízely omezené pracovní příležitosti a zpravidla v nich nebylo bezpečno.

Those living in them often feel trapped, unsafe and desperate—though by moving outside the camps they were mere exchanging one set of hardships for another.

Ti, kteří žijí v těchto táborech, se často cítí uvězněni, v nebezpečí a zoufale – ačkoliv při odchodu z těchto táborů jen vymění jednu útrapu za jinou.

As the Syrian conflict enters its fifth year, and as the situation deteriorates and becomes more desperate for Syrian refugees, their hope of returning to Syria is starting to fade.

Jak syrský konflikt pomalu vstoupil již do pátého roku a situace se jen zhoršuje a stává se pro syrské uprchlíky stále více zoufalou, jejich naděje na návrat domů se začínají vytrácet.

After my time among Syrians who have sought refuge in Jordan, I understood why some choose to risk everything and cross hazardous waters to find better living conditions in Europe.

Během doby strávené mezi Syřany, kteří hledali v Jordánsku útočiště, jsem pochopila, proč si někteří zvolí riskovat vše, snaží se překonat nebezpečné vody a najít tak lepší životní podmínky v Evropě.

The driving force is job opportunities and an extra income that they could send to their relatives back in Syria, and, moreover, the hope of a securing a better future for their children.

Hnací silou jsou pracovní příležitosti a mimořádný příjem, který mohou posílat svým příbuzným do Sýrie, a poté také naděje, představující bezpečí a lepší budoucnost pro jejich děti.

For more information about Catherine Ashcroft's work with Syrian refugees in Jordan, visit the Helping Refugees in Jordan Facebook page.

Pro více informací o práci Catherine Ashcroftové se syrskými uprchlíky v Jordánsku navštivte stránku Helping Refugees in Jordan na Facebooku.

How Culturally Sensitive Mental Healthcare Helped One Somali-American Teenager Stay Resilient · Global Voices

Jak kulturně citlivá péče o duševní zdraví pomohla mladé somálské Američance zůstat nezlomnou

Fatuma Ibrahim at her high school graduation in August 2015.

Fatuma Ibrahim při ukončení svého středoškolského studia v srpnu 2015.

Credit: Jeb Sharp.

Foto: Jeb Sharp.

Used with PRI's permission

Použito s povolením PRI

This article by Jeb Sharp for The World originally appeared on PRI.org on December 8, 2015, and is republished here as part of a content-sharing agreement.

Tento článek napsal Jeb Sharp pro The World a byl původně publikován 8. prosince 2015 na PRI.org.

Fatuma Ibrahim doesn’t remember anything good about life in Kakuma Refugee Camp in Kenya.

Článek je znovu publikován zde v rámci dohody o sdílení obsahu.

The 19-year-old was born there after her family fled the civil war in Somalia.

Fatuma Ibrahim si o keňském uprchlickém táboře Kakuma nepamatuje vůbec nic dobrého.

Listen to this story on PRI.org »

Poslechněte si tento příběh na PRI.org »

“I remember poverty, feeling really hungry and eating from the floor,” she told me when we met for the first time. “And going to school just for the food.”

„Vzpomínám si na chudobu, na hladovění a na jezení z podlahy,“ řekla nám, když jsme se setkali poprvé. „A na to, jak chodím do školy jen kvůli jídlu.“

She would hide the cookie she got for showing up at school under her shirt on the way home so the older kids wouldn’t steal it from her.

Na cestu domů si sušenku, kterou dostala za příchod do školy, schovala pod své tričko. Jen aby ji starší děti neukradly.

Then she’d split it with her little sister.

Poté se o ni rozdělila se svou mladší sestrou.

“It tasted really good.

„Chutnala opravdu dobře.

When you don’t have any food, everything tastes good.”

Když nemáte žádné jídlo, všechno chutná skvěle.“

Fatuma spent the first eight years of her life in the refugee camp.

Fatuma strávila prvních osm let svého života v uprchlickém táboře.

Then, in 2004, her family was resettled in the US.

V roce 2004 se její rodina přesídlila do Spojených států.