gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
Perhaps one day, researchers will come to Douma, in search of an extinct civilization.	Jednoho dne možná Doumu navštíví badatelé pátrající po zaniklých civilizacích.
They will unearth its grounds, and recall that death has its own echelons in Douma, just as life does.	Při provádění vykopávek si připomenou, že stejně jako život i smrt má v Doumě svůj vlastní řád.
If I Had a Gun · Global Voices	Kdybych u sebe nosil zbraň
PHOTO: Public domain from Pixabay.	FOTO: Pixabay-veřejná doména
Listen to Jeronimo Yanez's voice after he shot Philando Castile.	Vyslechl jsem si Jeronima Yaneze, policistu, který zastřelil muže jménem Philando Castile.
Here's what I heard: The voice of a man who hoped to be the good guy with the gun, being confronted with the fact that he might be the bad guy—the fearful guy, the boy who protects himself against the dark, and is not protecting others from an imminent threat, as he may have imagined himself doing as a police officer.	Z rozhovoru jsem vyvodil asi toto: Jeronimo chtěl vždy být tím hodným chlápkem se zbraní, pak se však dostal do situace, kdy se proměnil v toho zlého, hrůzu nahánějícího muže. V tu chvíli připomínal spíše malého bojácného chlapce, který chrání jen sám sebe, přestože si myslel, že jako policista bude chránit ostatní.
Or, at a minimum, I heard in his voice the realization that shooting a man with a woman and child in the car is villainously terrible, and not at all heroic.	Bylo na něm znát, že se po zastřelení muže, který měl ženu a dítě, necítí jako hrdina, nýbrž svůj čin považuje za strašlivou podlost.
To my ears, there was nothing but pain and fear in his voice.	Z jeho hlasu jsem vycítil jen bolest a strach.
I've also been thinking about Castile.	Pak jsem přemýšlel i o Castilovi.
He carried a firearm because he imagined it might keep him safe.	I on u sebe nosil zbraň, asi se s ní cítil bezpečně.
Perhaps he too had fantasies, or stories he told himself, of using the firearm to protect the people he cared about.	Možná, že taky kdysi snil o tom, jak s ní jednou bude chránit svoje nejbližší.
If neither man had had a firearm, Castile would be alive, free to keep making mistakes and loving and hating and growing, Yanez would have already forgotten about that ticket he wrote for the broken tail light, and Diamond Reynolds and her daughter would not be plagued by nightmares for the rest of their lives.	Kdyby ani jeden z nich nebyl ozbrojený, Castile by teď žil. Mohl by nadále milovat, nesnášet, chybovat a stárnout. Yanez už by dávno zapomněl na pokutu, kterou mu vystavil za rozbité zadní světlo, a Diamond Reynoldsovou a její dceru by do konce života neděsily noční můry.
I've been thinking about all the times violence has swept into my life, and mentally inserting a gun into my hand.	Představil jsem si, jak držím v ruce pistoli, a při tom zavzpomínal na všechny ty příhody, kdy jsem se s násilím sám střetl.
A couple of weeks ago, my son and I saw a man attack a woman on Telegraph.	Před pár týdny jsme se synem viděli muže, který na ulici napadl paní.
I jumped up and said something stupid like, "Hey, stop, that's not right!" That broke the spell. The guy looked at me, blinked, and walked away.	Přiskočil jsem a odzbrojil ho stupidní větou: „Hej, nech toho, to se nedělá!“ Chlap se na mě podíval, mrkl a odešel.
Then he came back and apologized to her and to me (in a weird screwed-up way, but that's another story-and yes, I did call the police, or try to-but again, that's another story).	Pak se zase vrátil a omluvil se mně i té ženě (sice tak divně a dementně, ale o tom zas jindy... a samozřejmě, že jsem zavolal policii, nebo teda skoro zavolal... ale o tom taky až jindy).
What if I'd had a gun under my jacket?	Co kdybych měl pod kabátem zbraň?
My hand would have gone right toward it.	Nejspíš bych po ní sáhl.
The presence of the gun may have led to tougher, more confrontational words.	Kdybych ji u sebe opravdu měl, asi bych se uchýlil k tvrdším a ostřejším slovům.
My son may have ended up seeing me shoot that man, or shoot a bystander.	Můj syn by možná viděl, jak toho muže nebo nějakého kolemjdoucího zastřelím.
Or I could have even shot my son, if something had gone horribly wrong.	V tom úplně nejhorším případě jsem mohl omylem zastřelit i jeho.
But none of that happened.	Nic z toho se však nestalo.
Everyone lived.	Všichni to přežili.
When I think about the times I've been attacked or threatened or I've seen violence, I can't think of one instance when a gun would have improved the outcome.	Když se zamyslím nad vlastními zkušenostmi s fyzickým napadením, vyhrožováním nebo samotným násilím, nevybavím si ani jednu situaci, kdy by použití zbraně bylo tím nejlepším řešením.
Which is not to say that there will never come a time when a gun might help.	Tím nechci říct, že je zbraň vždy úplně zbytečná.
But my experience tells me that this time will be the exception, not the rule.	Někdy může přijít vhod, takové situace jsou však dle mne spíše výjimkou než pravidlem.
Over the weekend, my partner and our boys walked past a store that sold weapons.	O víkendu jsem s přítelkyní a svými chlapci procházel kolem prodejny zbraní.
Of course, the boys wanted to go in and gawk at the swords and knives and guns.	Kluci samozřejmě chtěli dovnitř, protože se jim líbily všechny ty šavle, nože a pušky.
I understood: they've been fed images of good guys with guns for their entire lives, and they wanted to slip into those fantasies for a moment.	Já jsem to chápal. Celý život kolem sebe vidí obrázky ozbrojených hrdinů, takže se do té role chtěli taky na chvíli vžít.
I have little doubt that Jeronimo Yanez and Philando Castile were once just like my boys.	Vsadil bych se, že Jeronimo Yanez a Philando Castile na tom byli kdysi stejně.
Bored, I looked at the signs being sold on the walls of the store: Keep out!	Znuděně jsem si prohlížel nápisy, které v obchodě prodávali: Nevstupovat!
Owner is armed and dangerous!	Ozbrojený a nebezpečný majitel!
Gun control is being able to hit your target!	Chráněno pistolí!
Everything said fear and isolation.	Všechny šířily strach a pocit izolace.
Nothing said: Breathe and count the good things in life, and remember that we're all fallible and precious.	Na žádném z nich jsem se nedočetl, že si máme vážit všech dobrých věcí, které nám život přinese.
A Brazilian Girl Who Endured Racism at School Was Forced to Apologize to Her Aggressors · Global Voices	Brazílie: oběť rasismu ve škole, dívka se musí omluvit útočníkům
Lorena, 12 years old, and her mother Camila.	Lorena, 12 let, a její matka Camila.
(Foto: Facebook/Image used with permission)	(Foto: Facebook/použito se souhlasem)
However, since her return to classes this year, Lorena has been different — more quiet and withdrawn.	To se však změnilo tento rok, kdy Lorena začala chodit domů ze školy tichá a odtažitá.
It was an evening in March when Camila received a phone call from the school informing her that Lorena would be transferred to another class because "her classmates didn't adapt to her."	Jedné březnové noci zavolali Camile ze školy a oznámili jí, že by Lorena měla přestoupit do jiné třídy, protože si na ni „její spolužáci nemohou zvyknout“.
It was difficult for Camila to understand.	Camila to nemohla pochopit.
The two had always been very close, and it was strange that Lorena hadn't said anything.	Se svou dcerou si byly vždy velmi blízké, bylo tedy zvláštní, že se jí Lorena s ničím nesvěřila.
When her mother asked her about it, she explained that she was ashamed.	Až když se jí na to matka zeptala, Lorena přiznala, že se styděla.
Since the beginning of the school year, Lorena — who is black — had been suffering bullying and racism at school.	Od začátku školního roku byla dívka vystavena útokům šikany a rasismu, protože je černoška.
On the same day that Camila got the phone call, Lorena had gone to the school administration to complain about the attacks.	Ve stejný den, kdy zavolali Camile ze školy, měla Lorena vyhledat vedení školy, aby nahlásila obtěžování.
But, according to Camila, the school only took measures to identify who was behind the attacks two weeks later.	Podle Camily podnikla škola kroky k odhalení viníků až o dva týdny později.
When the other students found out that Lorena had had to name her aggressors, she ended up being confronted, according to a post on the blog Preta e Acadêmica (Black and Academic):	Když spolužáci zjistili, že Lorena prozradila jména útočníků, byla nakonec sama obviněna. Podle příspěvku na facebookové stránce Preta e Acadêmica (Černá a vzdělaná):
At school, her "classmates" began to question her about what happened, and how she could have told on them, starting a shouting match against the child, who ran into the arms of the director of the school.	Ve škole začali „kamarádi“ uvažovat o tom, jestli si na ně mohla Lorena stěžovat, když běžela k ředitelce poté, co na ni křičeli a nadávali jí.
The director, who "was already fed up with the story" (in her own words), resolved to confront the issue.	Ředitelka, která „už měla plné zuby této historky“ (podle svých vlastních slov), se rozhodla dívku se spolužáky konfrontovat.
The result?	Výsledek?
Lorena had to apologize to her aggressors.	Lorena se musela omluvit svým útočníkům.
In the end, the director asked if the girl would like to change classes, and Lorena, tired of the conflict, accepted.	Nakonec se ředitelka Loreny zeptala, jestli by chtěla změnit třídu, a unavená dívka souhlasila.
Four days later, things got worse.	Čtyři dny poté se situace zhoršila.
As Camila described on her Facebook profile in a post shared by more than 74,000 people, Lorena sent her a message with the phrase: "Look at how I suffer," followed by a series of audio recordings.	Jak píše Camila na svém facebookovém profilu v příspěvku, který vidělo více než 74 tisíc lidí, Lorena jí poslala zprávu, ve které napsala: „Podívej, jak trpím.“ Následovala série několika audionahrávek.
(...) I put my ear to the phone, and pressed the "PLAY" button, what a shock I suffered... right away the first phrase was shouted loudly and at a high volume “BLACK GIRL, FLAT-FOREHEADED*****”, it was 53 seconds of horrifying offenses, offensive curse words, on a physical and racial level, which incredibly also seemed sexual, coming from a boy of about 13 years old, a resident of the same complex where we live.	(…) nastavila jsem svůj režim na hlasitý mód a zmáčkla jsem tlačítko „PŘEHRÁT“, jak jsem se vyděsila, když hned první věta, kterou jsem slyšela někoho hlasitě křičet, byla „TY ČERNÁ HUBO, MÁŠ ČELO DO PŮLKY HLAVY*****“, následovalo dalších 53 hrozných urážek, nadávek na fyzické, rasové a, jakkoli neuvěřitelné se to zdá, i na sexuální úrovni.
A group of 20 children — some from Lorena's school, others, her neighbors in São Bernardo do Campo — used a group on mobile messaging platform WhatsApp to continue hurling abuse at Lorena.	Všechny byly od jednoho zhruba třináctiletého chlapce z našeho sousedství. Skupina dvaceti dětí ze školy, do které Lorena chodila, nebo ze sousedství ze São Bernardo do Campo, používala skupinu na Whatsappu, ve které ji urážela.
Camila writes in the same post:	Camila říká:
I asked her to send me all the audio recordings that she had received, a sequence of more than 20 recordings approximately, and I learned that the audio recordings were being sent from a friend group of which she was a part.	Požádala jsem ji, aby mi poslala všechny nahrávky, které jí přišly. Jednalo se o přibližně 20 nahrávek, takže jsem pochopila, že nahrávky byly odeslané od skupiny kamarádů, ve které byla i Lorena.
All the participants of the group are from the condominium, and two boys insulted her while others encouraged the insults.	Všichni členové skupiny jsou ze sousedství. Dva chlapci ji uráželi, zatímco další je podněcovali v jejich nadávání.
The phrases that left the greatest impression and scared me the most were:	Věty, které mě nejvíce vyděsily, byly:
“BLACK GIRL, FLAT-FOREHEADED*****!"	„TY ČERNÁ HUBO, MÁŠ ČELO AŽ DO PŮLKY HLAVY******!“
"I AM RACIST, WHEN I WANT TO BE RACIST I'M RACIST, UNDERSTOOD?"	„JSEM OPRAVDU RASISTA, KDYŽ CHCI BÝT RASISTA, JSEM RASISTA, ROZUMĚLAS?“
"EVERY TIME I SEE HER IN FRONT OF ME I'M GOING TO INSULT HER UNTIL SHE CRIES"	„POKAŽDÉ, KDYŽ JI POTKÁM, BUDU SE JÍ VYSMÍVAT, AŽ SE ROZBREČÍ“
"YOU'RE GOING TO STAY IN THIS GROUP UNTIL YOU CRY"	„ZŮSTANEŠ V TÉHLE SKUPINĚ, DOKUD NEBUDEŠ BREČET“
"QUICKSAND HAIR, RAMEN HAIR, PASTA HAIR"	Hodně spolužáků zůstalo pasivních a raději se neangažovali.
Many of her classmates stayed quiet and preferred not to say anything, one of them even left the group when the insults began and there was another who got angry and said that they were crossing the limits and that it was already too disrespectful.	Jeden z nich dokonce opustil skupinu, když ostatní začali s urážkami. Jiný hoch se vzbouřil a řekl jim, že překročili hranici, že už je to příliš.
I was in shock, in the face of so much psychological aggression, the scope of which is reckless for the youth of today who behave in such a cruel way, I can't face this situation as "child's play", racism was never child's play.	Když jsem viděla takové psychické útoky, byla jsem v šoku, že i v dnešní době dokáže být mládež takhle krutá, rasistická.
Because it involves minors, the case was sent to the Guardianship Council.	Nemůžu tuhle situaci označit za „dětské problémy“, protože rasismus nikdy nebyl dětskou záležitostí.
Inside the school, there was no mention of punishment for the aggressors or an attempt to deal with the behavior of those involved.	Kvůli nízkému věku dětí byl případ předán Conselho Tutelar (Radě pro ochranu dětských práv). Útočníci nebyli ve škole nijak potrestáni a škola se ani nepokusila s nimi situaci jakkoli řešit.
In an interview with Global Voices, Camila revealed that this is what left her most indignant.	V rozhovoru s Global Voices Camila přiznala, že tohle ji pobouřilo ze všeho nejvíce.
It is wrong prevailing over right, changing her class, but the students weren't made aware of the mistake they were committing, and in the halls of the school where they will meet, how will it be?	Lorena přestoupila do jiné třídy, ale ti žáci nebyli spraveni o tom, co špatného provedli. Ale co se stane, až ji potkají jednoho dne na chodbě?
Will they continue insulting her?	Budou ji nadále obtěžovat?
I received a call from the school at night informing me that she would be moved from her class because there wasn't an adaptation.	Ze školy mi zavolali jednou v noci, že ji přeřadí do jiné třídy, protože si na ni nemohou spolužáci zvyknout.
How so?	Co to má znamenat?
And in society where do I place her?	A v jaké společnosti to tedy žijeme?“
'It's not bullying, it's racism'	“Není to šikana, ale rasismus”
Camila and Lorena.	Camila a Lorena.
(Foto: Facebook/Image used with permission)	(Foto: Facebook/použito se souhlasem)
What happened to Lorena is a childhood experience shared by thousands of black girls who go through years in school hearing jokes about their hair and skin color.	Lorena není jediná, komu se něco takového přihodilo. Týká se to i dalších černošských dětí. Tisíce černošských dívek chodí roky do školy, kde každý den musí poslouchat vtipy o svých vlasech nebo barvě pleti.
All victims of racism, not bullying.	Nejsou to oběti šikany, ale rasismu.
To differentiate the two forms of prejudice, in 2013 a group of 21 black women resolved to gather their own school stories in the book "Negras (in)confidências: Bullying, não.	Aby se začalo rozlišovat mezi těmito dvěma pojmy, rozhodla se v roce 2013 skupina černošských žen shromáždit své zážitky ze školy v knize: „(Ne)sebevědomé černošky: Šikana, ne.
Isto é racismo” (Unconfident Black Women: Not Bullying.	Tohle je rasismus“, kde vysvětlují:
This Is Racism). In it, they explain:	Autorky knihy se snaží poukázat na fakt, že to, co se děje černošským dětem, není šikana, ale rasismus.
The organizers make a point to affirm that what happens to black children is not bullying and instead racism, because in the first case, a large part of the attacks happen without the presence of adults and those that suffer the aggression tend to commit acts of aggression for having suffered the acts, but don't talk about the problem.	V prvním případě se většina násilností odehrává bez přítomnosti dospělých osob a ti, kteří jsou šikanováni, mají tendenci se chovat agresivně proto, že trpěli šikanu, ale o šikaně většinou nemluví. Naopak rasismus je ideologie, která tvrdí, že jedna rasa je nadřazená jiné.
Racism, however, is an ideology that affirms that one race is superior to another; an ideology that is so propagated that attacks occur even in the presence of adults, as they too promote them, such that even if children seek help at school, they won't get it, which increases the sense of injustice and isolation.	Ideologie je tak rozšířená, že agresivní jednání probíhá i za přítomnosti dospělých, kteří ji někdy i podporují. Pokud potom děti hledají pomoc například ve škole, nedostane se jí jim. Pocit nespravedlnosti a osamělosti pak u napadaných dětí narůstá.
They believe that bullying makes others inferior, and racism, in addition to making others inferior, dehumanizes the human being.	Autorky knihy jsou toho názoru, že šikana děti ponižuje, ale rasismus jim navíc bere lidskou důstojnost.
A study undertaken by the Fundação Institucional de Pesquisas Econômicas (the Institutional Foundation of Economic Research) in 2009 showed that ethnic-racial prejudice is the second strongest in Brazilian schools, only coming after prejudice for physical reasons, such as obesity.	Výzkum realizovaný Fundação Institucional de Pesquisas Econômicas (Fipe) v roce 2009 ukázal, že etnické a rasové předsudky jsou na brazilských školách druhé nejčastější, hned po předsudcích ve fyzických otázkách, jako je například obezita.
The study included professors, employees and students from 500 schools from around Brazil.	Studie zahrnula profesory, úředníky a žáky z 500 škol z celé země.
Only 5% of those interviewed were black.	Pouze 5 % dotazovaných byli černoši.
In 2003, Law 10.639, which made the teaching of "Afro-Brazilian History and Culture" a required subject in schools, seemed to announce a change in the system. But not so.	V roce 2003 mělo podepsání zákonu č. 10.639, který zařadil „Afro-brazilskou historii a kulturu“ mezi povinná témata vyučovaná ve škole, způsobit změnu v systému, ale nestalo se tak.
Ten years later, professor Dennis Oliveira, a member of the Núcleo de Pesquisas e Estudos Interdisciplinares sobre o Negro Brasileiro (Nucleus of Interdisciplinary Studies and Research About Black Brazilians) pointed out for Revista Fórum that the problems with the implementation of the law stem from the resistance of university pedogogy programs to including the material in their curriculum and, consequently, the lack of teachers with an education in it.	Deset let poté poukázal profesor Denis Oliveira, člen Jádra výzkumů a interdisciplinárních studií o brazilském černochovi (Neibn), ve svém článku v časopisu Revista Fórum, že mezi přetrvávajícími problémy tohoto zákonu je upřednostňování jiných kurzů a z toho plynoucí nedostačující vzdělání profesorů v této oblasti.
Viviane de Paula, in an article published on the site Blogueiras Negras (Black Female Bloggers), states that "the school environment is still an oppressive agent for many identities," something that the government and school communities still are unable to recognize:	Viviane de Paula ve svém článku na stránce Blogueiras Negras (Černošské blogerky) říká, že „škola je ještě stále prostředím, které utiskuje mnoho osob a jejich identity“, což si jak stát, tak vzdělávací instituce, dokud nedokázaly přiznat:
School, without a doubt, is a socio-cultural space that should accept and, above all, amply discuss cultural plurality, until it becomes a way to deconstruct prejudice.	Škola je bez pochyby sociálně-kulturním prostředím, které by mělo především přijmout kulturní rozmanitost a hovořit o ní v takové míře, aby se zbořily předsudky.
Often times what is present in school are attitudes of negligence and silencing on the part of school management.	Co však často vídáme na školách, je zanedbání a mlčení ze strany vedení.
Observe what the directors of public and private institutions don't acknowledge: it's easier to hide, than to make an issue of it.	Pozorujeme, že autority ve veřejných institucích se k problémům nepostaví čelem: je snazší se před problémy schovat, než je řešit.
#SomosTodasLorena (#WeAreAllLorena)	#SomosTodasLorena (#VšechnyJsmeLorena)
After everything that happened at school, Lorena only wanted to see her father, her mother and her best friend.	Po událostech ve škole chtěla Lorena vidět jen své rodiče a nejlepší kamarádku. „Vyvolalo to v ní velkou nejistotu a pocit nebezpečí, dokonce nechtěla chodit do školy.
"This created a huge insecurity in her, in addition to her resistance to going to school, she is having a lot of difficulty sleeping, she wakes up in the middle of the night and can't get back to sleep, and her appetite has diminished a lot," Camila said in her interview with GV.	Měla velké problémy se spánkem, budila se časně z rána a už pak nemohla usnout, přestala mít chuť jíst,“ říká Camila v rozhovoru pro GV.
Even so, the support that Camila has found on social networks since she told her daughter's story gives reason for hope.	Camila našla na sociálních sítích velkou podporu.
"Given the proportion this case has taken and the amount of messages of support, help and kindness that we have received, there are many more good people than bad," she said.	Po zveřejnění příběhu své dcery se ukázalo, že je internet otevřený prostor pro výpověď všeho, co bylo ve škole ignorováno. „Vzhledem k rozměrům, jaký tento případ nabral, velkému množství podporujících zpráv, pomoci a zájmu, kterých se nám dostalo, věřím, že existuje mnohem více dobrých lidí než těch špatných,“ uvedla v rozhovoru.

Perhaps one day, researchers will come to Douma, in search of an extinct civilization.

Jednoho dne možná Doumu navštíví badatelé pátrající po zaniklých civilizacích.

They will unearth its grounds, and recall that death has its own echelons in Douma, just as life does.

Při provádění vykopávek si připomenou, že stejně jako život i smrt má v Doumě svůj vlastní řád.

If I Had a Gun · Global Voices

Kdybych u sebe nosil zbraň

PHOTO: Public domain from Pixabay.

FOTO: Pixabay-veřejná doména

Listen to Jeronimo Yanez's voice after he shot Philando Castile.

Vyslechl jsem si Jeronima Yaneze, policistu, který zastřelil muže jménem Philando Castile.

Here's what I heard: The voice of a man who hoped to be the good guy with the gun, being confronted with the fact that he might be the bad guy—the fearful guy, the boy who protects himself against the dark, and is not protecting others from an imminent threat, as he may have imagined himself doing as a police officer.

Z rozhovoru jsem vyvodil asi toto: Jeronimo chtěl vždy být tím hodným chlápkem se zbraní, pak se však dostal do situace, kdy se proměnil v toho zlého, hrůzu nahánějícího muže. V tu chvíli připomínal spíše malého bojácného chlapce, který chrání jen sám sebe, přestože si myslel, že jako policista bude chránit ostatní.

Or, at a minimum, I heard in his voice the realization that shooting a man with a woman and child in the car is villainously terrible, and not at all heroic.

Bylo na něm znát, že se po zastřelení muže, který měl ženu a dítě, necítí jako hrdina, nýbrž svůj čin považuje za strašlivou podlost.

To my ears, there was nothing but pain and fear in his voice.

Z jeho hlasu jsem vycítil jen bolest a strach.

I've also been thinking about Castile.

Pak jsem přemýšlel i o Castilovi.

He carried a firearm because he imagined it might keep him safe.

I on u sebe nosil zbraň, asi se s ní cítil bezpečně.

Perhaps he too had fantasies, or stories he told himself, of using the firearm to protect the people he cared about.

Možná, že taky kdysi snil o tom, jak s ní jednou bude chránit svoje nejbližší.

If neither man had had a firearm, Castile would be alive, free to keep making mistakes and loving and hating and growing, Yanez would have already forgotten about that ticket he wrote for the broken tail light, and Diamond Reynolds and her daughter would not be plagued by nightmares for the rest of their lives.

Kdyby ani jeden z nich nebyl ozbrojený, Castile by teď žil. Mohl by nadále milovat, nesnášet, chybovat a stárnout. Yanez už by dávno zapomněl na pokutu, kterou mu vystavil za rozbité zadní světlo, a Diamond Reynoldsovou a její dceru by do konce života neděsily noční můry.

I've been thinking about all the times violence has swept into my life, and mentally inserting a gun into my hand.

Představil jsem si, jak držím v ruce pistoli, a při tom zavzpomínal na všechny ty příhody, kdy jsem se s násilím sám střetl.

A couple of weeks ago, my son and I saw a man attack a woman on Telegraph.

Před pár týdny jsme se synem viděli muže, který na ulici napadl paní.

I jumped up and said something stupid like, "Hey, stop, that's not right!" That broke the spell. The guy looked at me, blinked, and walked away.

Přiskočil jsem a odzbrojil ho stupidní větou: „Hej, nech toho, to se nedělá!“ Chlap se na mě podíval, mrkl a odešel.

Then he came back and apologized to her and to me (in a weird screwed-up way, but that's another story-and yes, I did call the police, or try to-but again, that's another story).

Pak se zase vrátil a omluvil se mně i té ženě (sice tak divně a dementně, ale o tom zas jindy... a samozřejmě, že jsem zavolal policii, nebo teda skoro zavolal... ale o tom taky až jindy).

What if I'd had a gun under my jacket?

Co kdybych měl pod kabátem zbraň?

My hand would have gone right toward it.

Nejspíš bych po ní sáhl.

The presence of the gun may have led to tougher, more confrontational words.

Kdybych ji u sebe opravdu měl, asi bych se uchýlil k tvrdším a ostřejším slovům.

My son may have ended up seeing me shoot that man, or shoot a bystander.

Můj syn by možná viděl, jak toho muže nebo nějakého kolemjdoucího zastřelím.

Or I could have even shot my son, if something had gone horribly wrong.

V tom úplně nejhorším případě jsem mohl omylem zastřelit i jeho.

But none of that happened.

Nic z toho se však nestalo.

Everyone lived.

Všichni to přežili.

When I think about the times I've been attacked or threatened or I've seen violence, I can't think of one instance when a gun would have improved the outcome.

Když se zamyslím nad vlastními zkušenostmi s fyzickým napadením, vyhrožováním nebo samotným násilím, nevybavím si ani jednu situaci, kdy by použití zbraně bylo tím nejlepším řešením.

Which is not to say that there will never come a time when a gun might help.

Tím nechci říct, že je zbraň vždy úplně zbytečná.

But my experience tells me that this time will be the exception, not the rule.

Někdy může přijít vhod, takové situace jsou však dle mne spíše výjimkou než pravidlem.

Over the weekend, my partner and our boys walked past a store that sold weapons.

O víkendu jsem s přítelkyní a svými chlapci procházel kolem prodejny zbraní.

Of course, the boys wanted to go in and gawk at the swords and knives and guns.

Kluci samozřejmě chtěli dovnitř, protože se jim líbily všechny ty šavle, nože a pušky.

I understood: they've been fed images of good guys with guns for their entire lives, and they wanted to slip into those fantasies for a moment.

Já jsem to chápal. Celý život kolem sebe vidí obrázky ozbrojených hrdinů, takže se do té role chtěli taky na chvíli vžít.

I have little doubt that Jeronimo Yanez and Philando Castile were once just like my boys.

Vsadil bych se, že Jeronimo Yanez a Philando Castile na tom byli kdysi stejně.

Bored, I looked at the signs being sold on the walls of the store: Keep out!

Znuděně jsem si prohlížel nápisy, které v obchodě prodávali: Nevstupovat!

Owner is armed and dangerous!

Ozbrojený a nebezpečný majitel!

Gun control is being able to hit your target!

Chráněno pistolí!

Everything said fear and isolation.

Všechny šířily strach a pocit izolace.

Nothing said: Breathe and count the good things in life, and remember that we're all fallible and precious.

Na žádném z nich jsem se nedočetl, že si máme vážit všech dobrých věcí, které nám život přinese.

A Brazilian Girl Who Endured Racism at School Was Forced to Apologize to Her Aggressors · Global Voices

Brazílie: oběť rasismu ve škole, dívka se musí omluvit útočníkům

Lorena, 12 years old, and her mother Camila.

Lorena, 12 let, a její matka Camila.

(Foto: Facebook/Image used with permission)

(Foto: Facebook/použito se souhlasem)

However, since her return to classes this year, Lorena has been different — more quiet and withdrawn.

To se však změnilo tento rok, kdy Lorena začala chodit domů ze školy tichá a odtažitá.

It was an evening in March when Camila received a phone call from the school informing her that Lorena would be transferred to another class because "her classmates didn't adapt to her."

Jedné březnové noci zavolali Camile ze školy a oznámili jí, že by Lorena měla přestoupit do jiné třídy, protože si na ni „její spolužáci nemohou zvyknout“.

It was difficult for Camila to understand.

Camila to nemohla pochopit.

The two had always been very close, and it was strange that Lorena hadn't said anything.

Se svou dcerou si byly vždy velmi blízké, bylo tedy zvláštní, že se jí Lorena s ničím nesvěřila.

When her mother asked her about it, she explained that she was ashamed.

Až když se jí na to matka zeptala, Lorena přiznala, že se styděla.

Since the beginning of the school year, Lorena — who is black — had been suffering bullying and racism at school.

Od začátku školního roku byla dívka vystavena útokům šikany a rasismu, protože je černoška.

On the same day that Camila got the phone call, Lorena had gone to the school administration to complain about the attacks.

Ve stejný den, kdy zavolali Camile ze školy, měla Lorena vyhledat vedení školy, aby nahlásila obtěžování.

But, according to Camila, the school only took measures to identify who was behind the attacks two weeks later.

Podle Camily podnikla škola kroky k odhalení viníků až o dva týdny později.

When the other students found out that Lorena had had to name her aggressors, she ended up being confronted, according to a post on the blog Preta e Acadêmica (Black and Academic):

Když spolužáci zjistili, že Lorena prozradila jména útočníků, byla nakonec sama obviněna. Podle příspěvku na facebookové stránce Preta e Acadêmica (Černá a vzdělaná):

At school, her "classmates" began to question her about what happened, and how she could have told on them, starting a shouting match against the child, who ran into the arms of the director of the school.

Ve škole začali „kamarádi“ uvažovat o tom, jestli si na ně mohla Lorena stěžovat, když běžela k ředitelce poté, co na ni křičeli a nadávali jí.

The director, who "was already fed up with the story" (in her own words), resolved to confront the issue.

Ředitelka, která „už měla plné zuby této historky“ (podle svých vlastních slov), se rozhodla dívku se spolužáky konfrontovat.

The result?

Výsledek?

Lorena had to apologize to her aggressors.

Lorena se musela omluvit svým útočníkům.

In the end, the director asked if the girl would like to change classes, and Lorena, tired of the conflict, accepted.

Nakonec se ředitelka Loreny zeptala, jestli by chtěla změnit třídu, a unavená dívka souhlasila.

Four days later, things got worse.

Čtyři dny poté se situace zhoršila.

As Camila described on her Facebook profile in a post shared by more than 74,000 people, Lorena sent her a message with the phrase: "Look at how I suffer," followed by a series of audio recordings.

Jak píše Camila na svém facebookovém profilu v příspěvku, který vidělo více než 74 tisíc lidí, Lorena jí poslala zprávu, ve které napsala: „Podívej, jak trpím.“ Následovala série několika audionahrávek.

(...) I put my ear to the phone, and pressed the "PLAY" button, what a shock I suffered... right away the first phrase was shouted loudly and at a high volume “BLACK GIRL, FLAT-FOREHEADED*****”, it was 53 seconds of horrifying offenses, offensive curse words, on a physical and racial level, which incredibly also seemed sexual, coming from a boy of about 13 years old, a resident of the same complex where we live.

(…) nastavila jsem svůj režim na hlasitý mód a zmáčkla jsem tlačítko „PŘEHRÁT“, jak jsem se vyděsila, když hned první věta, kterou jsem slyšela někoho hlasitě křičet, byla „TY ČERNÁ HUBO, MÁŠ ČELO DO PŮLKY HLAVY*****“, následovalo dalších 53 hrozných urážek, nadávek na fyzické, rasové a, jakkoli neuvěřitelné se to zdá, i na sexuální úrovni.

A group of 20 children — some from Lorena's school, others, her neighbors in São Bernardo do Campo — used a group on mobile messaging platform WhatsApp to continue hurling abuse at Lorena.

Všechny byly od jednoho zhruba třináctiletého chlapce z našeho sousedství. Skupina dvaceti dětí ze školy, do které Lorena chodila, nebo ze sousedství ze São Bernardo do Campo, používala skupinu na Whatsappu, ve které ji urážela.

Camila writes in the same post:

Camila říká:

I asked her to send me all the audio recordings that she had received, a sequence of more than 20 recordings approximately, and I learned that the audio recordings were being sent from a friend group of which she was a part.

Požádala jsem ji, aby mi poslala všechny nahrávky, které jí přišly. Jednalo se o přibližně 20 nahrávek, takže jsem pochopila, že nahrávky byly odeslané od skupiny kamarádů, ve které byla i Lorena.

All the participants of the group are from the condominium, and two boys insulted her while others encouraged the insults.

Všichni členové skupiny jsou ze sousedství. Dva chlapci ji uráželi, zatímco další je podněcovali v jejich nadávání.

The phrases that left the greatest impression and scared me the most were:

Věty, které mě nejvíce vyděsily, byly:

“BLACK GIRL, FLAT-FOREHEADED*****!"

„TY ČERNÁ HUBO, MÁŠ ČELO AŽ DO PŮLKY HLAVY******!“

"I AM RACIST, WHEN I WANT TO BE RACIST I'M RACIST, UNDERSTOOD?"

„JSEM OPRAVDU RASISTA, KDYŽ CHCI BÝT RASISTA, JSEM RASISTA, ROZUMĚLAS?“

"EVERY TIME I SEE HER IN FRONT OF ME I'M GOING TO INSULT HER UNTIL SHE CRIES"

„POKAŽDÉ, KDYŽ JI POTKÁM, BUDU SE JÍ VYSMÍVAT, AŽ SE ROZBREČÍ“

"YOU'RE GOING TO STAY IN THIS GROUP UNTIL YOU CRY"

„ZŮSTANEŠ V TÉHLE SKUPINĚ, DOKUD NEBUDEŠ BREČET“

"QUICKSAND HAIR, RAMEN HAIR, PASTA HAIR"

Hodně spolužáků zůstalo pasivních a raději se neangažovali.

Many of her classmates stayed quiet and preferred not to say anything, one of them even left the group when the insults began and there was another who got angry and said that they were crossing the limits and that it was already too disrespectful.

Jeden z nich dokonce opustil skupinu, když ostatní začali s urážkami. Jiný hoch se vzbouřil a řekl jim, že překročili hranici, že už je to příliš.

I was in shock, in the face of so much psychological aggression, the scope of which is reckless for the youth of today who behave in such a cruel way, I can't face this situation as "child's play", racism was never child's play.

Když jsem viděla takové psychické útoky, byla jsem v šoku, že i v dnešní době dokáže být mládež takhle krutá, rasistická.

Because it involves minors, the case was sent to the Guardianship Council.

Nemůžu tuhle situaci označit za „dětské problémy“, protože rasismus nikdy nebyl dětskou záležitostí.

Inside the school, there was no mention of punishment for the aggressors or an attempt to deal with the behavior of those involved.

Kvůli nízkému věku dětí byl případ předán Conselho Tutelar (Radě pro ochranu dětských práv). Útočníci nebyli ve škole nijak potrestáni a škola se ani nepokusila s nimi situaci jakkoli řešit.

In an interview with Global Voices, Camila revealed that this is what left her most indignant.

V rozhovoru s Global Voices Camila přiznala, že tohle ji pobouřilo ze všeho nejvíce.

It is wrong prevailing over right, changing her class, but the students weren't made aware of the mistake they were committing, and in the halls of the school where they will meet, how will it be?

Lorena přestoupila do jiné třídy, ale ti žáci nebyli spraveni o tom, co špatného provedli. Ale co se stane, až ji potkají jednoho dne na chodbě?

Will they continue insulting her?

Budou ji nadále obtěžovat?

I received a call from the school at night informing me that she would be moved from her class because there wasn't an adaptation.

Ze školy mi zavolali jednou v noci, že ji přeřadí do jiné třídy, protože si na ni nemohou spolužáci zvyknout.

How so?

Co to má znamenat?

And in society where do I place her?

A v jaké společnosti to tedy žijeme?“

'It's not bullying, it's racism'

“Není to šikana, ale rasismus”

Camila and Lorena.

Camila a Lorena.

(Foto: Facebook/Image used with permission)

(Foto: Facebook/použito se souhlasem)

What happened to Lorena is a childhood experience shared by thousands of black girls who go through years in school hearing jokes about their hair and skin color.

Lorena není jediná, komu se něco takového přihodilo. Týká se to i dalších černošských dětí. Tisíce černošských dívek chodí roky do školy, kde každý den musí poslouchat vtipy o svých vlasech nebo barvě pleti.

All victims of racism, not bullying.

Nejsou to oběti šikany, ale rasismu.

To differentiate the two forms of prejudice, in 2013 a group of 21 black women resolved to gather their own school stories in the book "Negras (in)confidências: Bullying, não.

Aby se začalo rozlišovat mezi těmito dvěma pojmy, rozhodla se v roce 2013 skupina černošských žen shromáždit své zážitky ze školy v knize: „(Ne)sebevědomé černošky: Šikana, ne.

Isto é racismo” (Unconfident Black Women: Not Bullying.

Tohle je rasismus“, kde vysvětlují:

This Is Racism). In it, they explain:

Autorky knihy se snaží poukázat na fakt, že to, co se děje černošským dětem, není šikana, ale rasismus.

The organizers make a point to affirm that what happens to black children is not bullying and instead racism, because in the first case, a large part of the attacks happen without the presence of adults and those that suffer the aggression tend to commit acts of aggression for having suffered the acts, but don't talk about the problem.

V prvním případě se většina násilností odehrává bez přítomnosti dospělých osob a ti, kteří jsou šikanováni, mají tendenci se chovat agresivně proto, že trpěli šikanu, ale o šikaně většinou nemluví. Naopak rasismus je ideologie, která tvrdí, že jedna rasa je nadřazená jiné.

Racism, however, is an ideology that affirms that one race is superior to another; an ideology that is so propagated that attacks occur even in the presence of adults, as they too promote them, such that even if children seek help at school, they won't get it, which increases the sense of injustice and isolation.

Ideologie je tak rozšířená, že agresivní jednání probíhá i za přítomnosti dospělých, kteří ji někdy i podporují. Pokud potom děti hledají pomoc například ve škole, nedostane se jí jim. Pocit nespravedlnosti a osamělosti pak u napadaných dětí narůstá.

They believe that bullying makes others inferior, and racism, in addition to making others inferior, dehumanizes the human being.

Autorky knihy jsou toho názoru, že šikana děti ponižuje, ale rasismus jim navíc bere lidskou důstojnost.

A study undertaken by the Fundação Institucional de Pesquisas Econômicas (the Institutional Foundation of Economic Research) in 2009 showed that ethnic-racial prejudice is the second strongest in Brazilian schools, only coming after prejudice for physical reasons, such as obesity.

Výzkum realizovaný Fundação Institucional de Pesquisas Econômicas (Fipe) v roce 2009 ukázal, že etnické a rasové předsudky jsou na brazilských školách druhé nejčastější, hned po předsudcích ve fyzických otázkách, jako je například obezita.

The study included professors, employees and students from 500 schools from around Brazil.

Studie zahrnula profesory, úředníky a žáky z 500 škol z celé země.

Only 5% of those interviewed were black.

Pouze 5 % dotazovaných byli černoši.

In 2003, Law 10.639, which made the teaching of "Afro-Brazilian History and Culture" a required subject in schools, seemed to announce a change in the system. But not so.

V roce 2003 mělo podepsání zákonu č. 10.639, který zařadil „Afro-brazilskou historii a kulturu“ mezi povinná témata vyučovaná ve škole, způsobit změnu v systému, ale nestalo se tak.

Ten years later, professor Dennis Oliveira, a member of the Núcleo de Pesquisas e Estudos Interdisciplinares sobre o Negro Brasileiro (Nucleus of Interdisciplinary Studies and Research About Black Brazilians) pointed out for Revista Fórum that the problems with the implementation of the law stem from the resistance of university pedogogy programs to including the material in their curriculum and, consequently, the lack of teachers with an education in it.

Deset let poté poukázal profesor Denis Oliveira, člen Jádra výzkumů a interdisciplinárních studií o brazilském černochovi (Neibn), ve svém článku v časopisu Revista Fórum, že mezi přetrvávajícími problémy tohoto zákonu je upřednostňování jiných kurzů a z toho plynoucí nedostačující vzdělání profesorů v této oblasti.

Viviane de Paula, in an article published on the site Blogueiras Negras (Black Female Bloggers), states that "the school environment is still an oppressive agent for many identities," something that the government and school communities still are unable to recognize:

Viviane de Paula ve svém článku na stránce Blogueiras Negras (Černošské blogerky) říká, že „škola je ještě stále prostředím, které utiskuje mnoho osob a jejich identity“, což si jak stát, tak vzdělávací instituce, dokud nedokázaly přiznat:

School, without a doubt, is a socio-cultural space that should accept and, above all, amply discuss cultural plurality, until it becomes a way to deconstruct prejudice.

Škola je bez pochyby sociálně-kulturním prostředím, které by mělo především přijmout kulturní rozmanitost a hovořit o ní v takové míře, aby se zbořily předsudky.

Often times what is present in school are attitudes of negligence and silencing on the part of school management.

Co však často vídáme na školách, je zanedbání a mlčení ze strany vedení.

Observe what the directors of public and private institutions don't acknowledge: it's easier to hide, than to make an issue of it.

Pozorujeme, že autority ve veřejných institucích se k problémům nepostaví čelem: je snazší se před problémy schovat, než je řešit.

#SomosTodasLorena (#WeAreAllLorena)

#SomosTodasLorena (#VšechnyJsmeLorena)

After everything that happened at school, Lorena only wanted to see her father, her mother and her best friend.

Po událostech ve škole chtěla Lorena vidět jen své rodiče a nejlepší kamarádku. „Vyvolalo to v ní velkou nejistotu a pocit nebezpečí, dokonce nechtěla chodit do školy.

"This created a huge insecurity in her, in addition to her resistance to going to school, she is having a lot of difficulty sleeping, she wakes up in the middle of the night and can't get back to sleep, and her appetite has diminished a lot," Camila said in her interview with GV.

Měla velké problémy se spánkem, budila se časně z rána a už pak nemohla usnout, přestala mít chuť jíst,“ říká Camila v rozhovoru pro GV.

Even so, the support that Camila has found on social networks since she told her daughter's story gives reason for hope.

Camila našla na sociálních sítích velkou podporu.

"Given the proportion this case has taken and the amount of messages of support, help and kindness that we have received, there are many more good people than bad," she said.

Po zveřejnění příběhu své dcery se ukázalo, že je internet otevřený prostor pro výpověď všeho, co bylo ve škole ignorováno. „Vzhledem k rozměrům, jaký tento případ nabral, velkému množství podporujících zpráv, pomoci a zájmu, kterých se nám dostalo, věřím, že existuje mnohem více dobrých lidí než těch špatných,“ uvedla v rozhovoru.