gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
These creations carry a price tag starting in the hundreds of dollars.	Její modely jsou kombinací různých materiálů a etnických vlivů a ceny začínají na stovkách dolarů.
However, for the authorities and citizens of Santa María Tlahuitoltepec, a Mixe community in Mexico, they were more than just a source of inspiration. They accuse Marant of selling her creations as if they were her own take on the traditional dress of the territory.	Avšak pro představitele a obyvatele obce Santa María Tlahuitoltepec (oblast Mixe, Mexiko) „inspirace“ zašla až příliš daleko, a proto návrhářku obviňují z toho, že prodává své výtvory s tradičními motivy dané lokality, jako by návrhy byly její vlastní.
"Tlahuitoltepec defends its embroidery; accuses Frenchwoman Isabel Marant of plagiarism".	„Tlahuitoltepec brání svoji výšivku; z padělání obviňují Francouzku Isabel Marant.“
The famous dressmaker sells this piece for $290, close to 4,500 Mexican pesos, while the price of the garment in the indigenous community is around 600 pesos ($40).	Slavná návrhářka prodává kus za 290 dolarů, což je přibližně 4500 mexických pesos, zatímco cena stejného kusu oblečení prodávaného v indiánské komunitě se pohybuje okolo 600 pesos (38 dolarů).
Marant is "hijacking a cultural heritage for commercial benefit, which puts indigenous communities at risk, as well as the originality of the fashion industry”, maintained the mayor, Erasmo Hernández González, who stated that they will be taking legal action.	Marant „si přivlastnila kulturní dědictví s komerčními účely, což je útok na indiánskou komunitu a proti originalitě oděvního průmyslu“, jak potvrdil starosta Erasmo Hernández González, který prohlásil, že učiní právní kroky.
Djibouti: At the Heart of the Fight Against Islamic Extremism in the Horn of Africa · Global Voices	Džibutsko, Africký roh: Klíčový článek v boji proti islámskému terorismu
Djibouti: Corporal Darojo Daher via Africacom CC-BY-20	Džibutsko: Desátník Darojo Daher, ze serveru Africacom, CC-BY-2.0
Djibouti, a small state bordering Africa and the Arabian Peninsula, is playing a major role in the West’s fight against jihadism.	Džibutsko je malý stát na hranici mezi Afrikou a Arabským poloostrovem a hraje významnou roli ve válce Západu proti džihádistům.
A haven for both foreign military bases and refugees — especially from Yemen — the strategic importance of the country situated in the Horn of Africa continues to grow.	Je jak domovem mnoha zahraničních vojenských základen, tak útočištěm pro uprchlíky, především z Jemenu. Strategický význam této země Afrického rohu stále stoupá.
Djibouti is a land of paradoxes.	Džibutsko je země paradoxů.
Bordered by Eritrea, Ethiopia and Somalia, the economically depressed state is one of Africa's smallest, yet it is also one of the most coveted by larger powers.	Tato zchudlá země sousedí s Eritreou, Etiopií a Somálskem a je jedním z nejmenších afrických států, o který mají ovšem zájem mnohé velké mocnosti.
The country has been ruled by President Ismael Omar Guelleh since 1999 and although the government’s official line has been largely pro-American, the broader populace has increasingly distanced itself from this stance.	Zemi od roku 1999 vládne prezident Ismael Omar Guelleh, a ačkoli je oficiální vládní politika značně proamerická, běžní obyvatelé jsou vůči tomuto směřování stále odtažitější.
In fact, Djiboutians are growing more and more skeptical of the fight against jihadism in the form of US-led assaults on both the Al-Qaeda terror group once controlled by Osama bin Laden, and ISIS, a growing radical fighting force that has conquered large swathes of Iraq and Syria.	Obyvatelé Džibutska jsou ve skutečnosti skeptičtí vůči válce proti džihádismu ve formě útoků, které vede vláda USA proti al-Káidě a nyní proti Islámskému státu, jenž dobyl velké části Iráku a Sýrie.
As these conflicts drag on with no end in sight, Djiboutians fear that violence might flourish on their soil as they have in neighbouring Yemen.	Vzhledem k tomu, že tento konflikt bude nejspíše ještě dlouho pokračovat, bojí se místní obyvatelé, že by se v jejich zemi mohly začít odehrávat častější teroristické útoky – podobně jako v sousedním Jemenu.
But it is from the fight against "terrorism" that a country with very few natural resources draws its lifeblood.	Boj proti terorismu ovšem pro tuto zemi, která nedisponuje významnějšími přírodními zdroji, představuje významné ekonomické příjmy.
Djibouti, a hub in the fight against jihadism	Džibutsko jako centrum boje proti džihádismu
Fighters from Al-Qaeda affiliated Al-Shabaab.	Bojovníci ze skupiny aš-Šabáb, která je přidružená k al-Káidě.
Wikipedia image.	Obrázek ze serveru Wikipedia.
As a bridge between Africa and the Middle East, great powers are jostling to get their troops and equipment into Djibouti.	Džibutsko je mostem mezi Afrikou a Středním východem a o jeho využití pro vojenské účely usiluje mnoho světových mocností.
While France’s presence in the country is by far the most longstanding — Djibouti gained independence from France in 1977 but has remained close to Paris ever since — the September 11 attacks put Djibouti firmly on the United States' military radar.	Nejdelší tradici má v zemi francouzská přítomnost – Džibutsko sice v roce 1977 získalo nezávislost na Francii, ale vždy jí zůstalo velmi blízké. Po útocích z 11. září 2001 se také dostalo do hledáčku USA.
In 2014, the US, which has maintained a military presence in Djibouti since 2002, renewed the lease on its military installation in the country for another ten years at a cost of $40 million per year.	V roce 2014 vyjednaly USA, jejichž jednotky jsou v zemi přítomny od roku 2002, prodloužení pronájmu místních vojenských zařízení o dalších deset let, a to za cenu 40 milionů dolarů ročně.
The Pentagon now plans to spend more than $1 billion over the next 25 years to enlarge the US base there.	Pentagon nyní plánuje utratit více než miliardu dolarů během následujících 25 let k rozšíření místní vojenské základny.
As President Obama explained when President Gulleh visited the White House last year:	Prezident Obama při loňské návštěvě prezidenta Guelleha v Bílém domě uvedl:
There’s a significant presence of soldiers from Djibouti who are participating in the multinational force that has been able to push back Al-Shabab’s control over large portions of Somalia.	Značné množství džibutských vojáků, kteří se podílí na mezinárodní operaci, dokázalo vytlačit skupinu aš-Šabáb z rozsáhlých území Somálska.
Japan and Germany followed the lead of France and the USA by building military facilities in Djibouti and now it is China’s turn to stake a claim.	Japonsko a Německo následovaly Francii a USA a také v Džibutsku postavily své základny, nyní běží vyjednávání i s Čínou.
While Beijing might be motivated primarily by economic concerns — its economic influence in the region has been growing exponentially in recent years — it is also alarmed by the growing jihadist threat in the Middle East.	V případě Pekingu může jít v první řadě o ekonomické zájmy – jeho ekonomický vliv v regionu během posledních let strmě roste –, svou roli ale také bude hrát znepokojení z džihádistické hrozby na Středním východě.
With ISIS jihadists controlling important petroleum resources in Syria and Iraq, Xi Jinping’s government will be hoping to secure its oil supply in the broader region.	Vzhledem k tomu, že džihádisté z IS mají pod kontrolou ropná naleziště v Sýrii a Iráku, usiluje čínská vláda o získání přístupu k ropě v širším regionu.
Djibouti, a refugee safe haven	Džibutsko jako bezpečné útočiště pro uprchlíky
While the foreign military presence in Djibouti brings Omar Guelleh’s government significant revenue (about $200 million annually), this money rarely filters through to the country’s people.	Přestože přítomnost zahraničních vojsk v Džibutsku přináší místní vládě velké příjmy (kolem 200 milionů ročně), jen zřídka se tyto peníze dostanou až k místním občanům.
But corruption in the country ranked 107th out of 175 countries in Transparency International's Corruption Perceptions Index only partially explains the deep resentment felt by ordinary Djiboutians towards the international military forces in their country.	Ovšem 107. místo ze 175 zemí na korupčním indexu Transparency International pouze částečně vysvětluje hluboké rozhořčení běžných občanů vůči přítomnosti cizích vojáků.
Public bitterness is also driven by the country’s growing role as a safe haven for refugees fleeing the many conflicts raging in the region.	Veřejné rozladění vyvolává také skutečnost, že se země stává stále častějším útočištěm pro uprchlíky, kteří utíkají před mnoha místními konflikty.
As jihadists — whether from the ranks of Al-Quaeda, IS, Ansar Allah (the Shiite movement fighting in Yemen) or Somalia’s Al-Shebab — commit more and more barbaric acts, more and more refugees pour into Djibouti.	Kvůli barbarským činům džihádistů – ať už jde o al-Káidu, IS, šíitské hnutí Hútíů v Jemenu nebo somálský al-Šabáb – prchá do Džibutska stále více lidí.
The country is one of the few to accept the thousands of refugees fleeing Yemen and many people feel over-burdened.	Země je jedním z mála států, který přijímá tisícovky lidí utíkajících z Jemenu, a mnoho občanů vnímá tuto situaci jako velké břemeno.
According to the United Nations High Commissioner for Refugees (UNHCR) in the coming six months there will be over 15,000 Yemenis crossing the Gulf of Aden to take refuge in Djibouti.	Podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se v následujících šesti měsících přeplaví do Džibutska přes Adenský záliv více než 15 tisíc Jemenců.
Frederic Van Hamme, a UNHCR spokesman warns of the risks for the region:	Mluvčí UNHCR Frederic Van Hamme varuje před riziky, která to pro region představuje:
This will certainly put pressure on the government.	Rozhodně půjde o tlak na vládu.
It is a small country that already faces drought, a high unemployment rate and widespread poverty.	Jde o malou zemi, která již nyní čelí suchu, vysoké nezaměstnanosti a silné chudobě.
Economic conditions such as these throughout the region have given rise to a worrying trade over the years: people smuggling from the Horn of Africa into the Arabian Peninsula.	Ekonomické podmínky v regionu vyvolaly za poslední roky masivní ilegální emigraci z Afrického rohu na Arabský poloostrov.
The Yemeni conflict, however, has caused the smugglers to suspend their operations.	Kvůli jemenskému konfliktu byly ovšem aktivity převaděčů pozastaveny.
As a result, masses of people that wanted to use Dijibouti as a stepping stone to the Middle East are now piling up in the country with nowhere to go.	Výsledkem je, že mnoho lidí, kteří chtěli využít Džibutsko jako bránu na Střední východ, teď v zemi zůstává a nemá kam jít.
Faced with excessive crowding and a poor economy, Djibouti, a key node in the fight against jihadism, might collapse if the foreign forces stationed there fail to act.	Džibutsko tak jako klíčový uzel v boji proti džihádismu čelí vysoké hustotě obyvatelstva a slabé ekonomice a může snadno zkolabovat.
Journalism Professor Elaine Diaz Is Testing the Limits of Media Freedom in Fast-Changing Cuba · Global Voices	Profesorka žurnalistiky Elaine Diaz zkoumá hranice kubánské svobody médií
Credit: Courtesy of Elaine Diaz	Fotografie od Elaine Diaz
This article and radio report by producer Joyce Hackel for The World about Global Voices author Elaine Diaz originally appeared on PRI.org on June 10 2015, and is republished here as part of a content-sharing agreement.	Následující článek a rozhlasovou zprávu o autorce serveru Global Voices Elaine Diaz vytvořila Joyce Hackel pro pořad The World a původně je uveřejnila 10. června 2015 na serveru PRI.org. Zde tento text publikujeme v rámci dohody o sdílení obsahu.
Cuba does more to muzzle its media than any country in the Americas.	Kuba je v umlčování médií aktivnější než jakákoli jiná země Ameriky.
Its constitution doesn't permit an independent press.	Její ústava nedovoluje existenci svobodného tisku.
But the island's mind-numbing, government-run media just might meet its match when a young Cuban blogger returns to the island next week and tries to launch an online citizen journalism project.	Místní otupující, vládou provozovaná média ovšem možná stojí před novou výzvou – mladá kubánská blogerka se příští týden vrací do země a chystá se spustit online projekt občanské žurnalistiky.
Listen to this story on PRI.org »	Listen to this story on PRI.org »
"I don't expect too much support from the government.	„Neočekávám od vlády příliš podpory.
I'm kind of expecting tolerance, but I'm not sure if I can count on that," says Cuban Elaine Diaz, author of the blog La Polémica Digital. "It's going to be really challenging."	Jistým způsobem očekávám toleranci, ale nevím, jestli se na ni mohu spolehnout,“ říká Kubánka Elaine Diaz, autorka blogu La Polémica Digital (Digitální polemika). „Bude to opravdu výzva.“
Diaz has just completed a year as a Nieman fellow at Harvard University.	Diaz právě dokončila roční pobyt na Harvardově univerzitě v rámci Niemanova stipendia.
In a few days, she'll return to her job as a journalism professor at the University of Havana and launch Periodismo del Barrio, an effort to push the limits on investigative reporting in Cuba.	Za několik dní se vrací na Kubu jako profesorka žurnalistiky na Havanské univerzitě a spustí stránku Periodismo del Barrio (Žurnalistika z místní čtvrti), která je pokusem posunout hranice místní investigativní žurnalistiky.
The project will focus on stories from communities vulnerable to natural disasters, like the hurricanes and heavy rains that are common on the island.	Tento projekt se zaměří na příběhy z komunit zranitelných přírodními pohromami, například hurikány a těžkými dešti, které jsou na ostrově běžné.
"Our main purpose is not to do breaking news," she says. "It's kind of making the government, the local government accountable."	„Naším hlavním záměrem je nevěnovat se mimořádným, aktuálním zprávám,“ říká. „Jde o pokus donutit místní vládu k zodpovědnosti.“
Diaz admits that Cuba's government has not approved her project.	Diaz přiznává, že kubánská vláda její projekt neschválila.
And what she's planning to do isn't legal.	A že to, co plánuje, není legální.
That's why she's trying to register the effort in a third country.	Proto se snaží zaregistrovat své aktivity ve třetí zemi.
"We are going to work in the same kind of limbo that a lot of citizen media are working in right now in Cuba," she notes.	„Budeme pracovat v podobném stavu nejistoty, ve kterém na Kubě v současnosti funguje mnoho občanských médií,“ poznamenává.
Diaz says she expects she'll receive pressure from Cuba's government.	Diaz také očekává, že bude ze strany kubánské vlády vystavena tlaku.
But she hopes the quality of the local media generated will sustain the project.	Doufá ale, že kvalita nového místního média ho udrží při životě.
Periodismo del Barrio has advertised for three more journalists to join its staff.	Projekt Periodismo del Barrio oznámil, že hledá další tři novináře.
So far Diaz has received 96 applications, far more than she anticipated.	Zatím Diaz obdržela 96 přihlášek – mnohem více, než předpokládala.
"People don't trust easily someone who launches a new media.	„Lidé nezískají snadno důvěru v někoho, kdo spouští nové médium.
That's why I wasn't expecting too many applications," Diaz says. "But I think they trust me, they trust the project.	Proto jsem neočekávala příliš mnoho zájemců,“ říká Diaz. „Ale myslím, že mi věří, že věří tomuto projektu.
They know that something really good could come out."	Vědí, že by z toho mohlo vzejít něco opravdu dobrého.“
Periodismo del Barrio, according to Diaz, will be modelled in part on "small media" that she's studied in the US, including outlets like the New Haven Independent, The Texas Tribune and ProPublica.	Nový žurnalistický projekt bude podle Diaz částečně vystavěn na principu „malých médií“, kterými se zabývala v USA a mezi která patří New Haven Independent, The Texas Tribune a ProPublica.
And she's ready to act fast, because she says Cubans don't feel represented by government-run media and are ready to have a conversation about creating something new.	A je připravena jednat rychle, protože se Kubánci podle ní necítí dostatečně zastoupeni vládními médii a jsou připraveni vést debatu o vytvoření něčeho nového.
It's unclear whether the powers that be in Cuba are as ready as Diaz is.	Není zřejné, zda je kubánská společnost připravená na takovou změnu natolik, nakolik se cítí připravená samotná Diaz.
And it's far from certain what might be the repercussions for journalists who challenge authorities.	A také není zdaleka jasné, jakým způsobem by mohli být novináři postihováni za zpochybňování místních úřadů.
But that's a risk Diaz is ready to take.	To je ovšem riziko, které je Diaz připravena podstoupit.
Remembering the Kyrgyz Woman Who Adopted 150 Children During the Siege of Leningrad · Global Voices	Vzpomínka na kyrgyzskou ženu, která během obléhání Leningradu adoptovala 150 dětí
Three men bury the dead during the Siege of Leningrad in 1942 at the Volkovo cemetery.	Tři muži pohřbívají mrtvé během obléhání Leningradu v roce 1942, hřbitov Volkovo.
Boris Kudoyarov, RIA.	Zdroj: Boris Kudojarov, RIA.
Licensed to reuse.	Publikováno v souladu s licencí.
"A legend": this is how Kyrgyz and Russian media are referring to Toktogon Altybasarova, 91, who sheltered 150 children evacuated from Leningrad over the course of a two-and-a-half-year blockade during World War Two that cost up to a million lives.	Když kyrgyzská a ruská média mluví o Toktogon Altybasarové, která zemřela minulý týden ve věku 91 let, označují ji za „legendu“. Tato žena poskytla přístřeší 150 dětem evakuovaným z Leningradu během dva a půl roku trvající blokády, která stála až milión životů.
In 1942, as Nazi Germany bombarded Russia's second city, now called St. Petersburg, 16-year-old Altybasarova, who died last week on June 11, spared the evacuees from hunger and hosted them in a dormitory for local factory staff in her remote home village of Kurmenty, northeastern Kyrgyzstan.	V roce 1942, když nacistické Německo bombardovalo Leningrad (dnes Petrohrad), druhé největší město Ruska, zachránila tehdy 16letá Altybasarová uprchlíky před hladem a poskytla jim nocleh v ubytovnách pro pracovníky továrny ve své rodné vesnici Kurmenty v severovýchodním Kyrgyzstánu. Fotografie z Wikipedie
She had just been elected head of her village council at the time.	V té době byla čerstvě zvolena za předsedkyni vesnické rady.
Altybasarova determined the children's age and gave them first names.	Altybasarová určila věk dětí a dala jim křestní jména.
Supervising a team of carers, she saw the children through to adulthood as they left to work and study in different parts of the Soviet Union.	Vedla tým pečovatelů a starala se o děti až do jejich dospělosti, než odešly pracovat a studovat do jiných částí Sovětského svazu.
According to Kyrgyzstan's state broadcaster, Altybasarova kept and treasured letters from her adopted children until her death.	Podle kyrgyzského státního vysílání opatrovala Altybasarová dopisy od adoptovaných dětí až do své smrti.
President of Kyrgyzstan, Almazbek Atambayev, said in a video message:	Prezident Kyrgyzstánu Almazbek Atambajev uvedl na oficiálním videu:
During the Great Patriotic War , Toktogon Altybasarova became a mother to 150 children from the the besieged city of Leningrad.	Toktogon Altybasarová se během velké vlastenecké války stala matkou 150 dětem z obklíčeného města Leningradu.
At 16-years-old, Toktogon-apa took on the role of their mothers by surrounding the children with care and attention and conveying a sense of closeness and warmth.	Ve svých 16 letech poskytla dětem péči a pozornost, dokázala jim dodat pocit blízkosti a tepla. Nahradila jejich rodné matky.
Altybasarova had eight of her own children, 23 grandchildren, and 13 great-grandchildren.	Altybasarová měla osm vlastních dětí, 23 vnuků a 13 pravnuků.
The President's office allocated 100,000 Kyrgyz soms ($1,700) to cover her funeral costs.	Prezidentská kancelář poskytla 100 tisíc kyrgyzských somů (asi 40 tisíc Kč) na pokrytí nákladů pohřbu.
Under an article on the Kyrgyz news website Vecherni Bishkek, readers celebrated Altybasarova's long life:	Pod článkem na kyrgyzském zpravodajském serveru Večerni Biškek čtenáři reagovali s uznáním:
Here is an example of a truly human relationship to other people!	Toto je příklad opravdového lidského chování k ostatním!
I hope that she raised her children the way she was herself.	Doufám, že své děti vychovala ve stejném duchu.
As real people!	Jako opravdové lidské bytosti!
While a person claiming to be Altybasarova's daughter thanked well-wishers:	Osoba, která se představila jako dcera Altybasarové, všem poděkovala:
To all those offering condolences to my mother, Toktogon Altybasarova, many thanks!	Všem, kteří zde projevují soustrast kvůli mé matce, Toktogon Altybasarové, velmi děkuji!
Thank-you for your support and kind words!!!	Děkuji za podporu a za vaše dobrá slova!!!
Thank you to the children of Leningrad for the kind memories!!!	Děkuji dětem z blokády Leningradu za hezké vzpomínání!!!
The Deaths of Four Siblings Shines a Harsh Light on China's 60 Million 'Left-Behind' Children · Global Voices	Smrt čtyř sourozenců drsným způsobem poukazuje na 60 miliónů „opuštěných“ čínských dětí
China's gigantic economy isn't the only thing making headlines around the globe.	Obrovská ekonomická síla není jediným důvodem, proč se Čína dostává po celém světě na titulní strany novin.
The country's increasingly serious social problems are also drawing the world's attention.	Stále větší pozornost přitahují také rostoucí společenské problémy.
Four siblings, a boy and three girls aged between 5 and 13, were found dead on June 9 in Bijie, a city in the southwest province of Guizhou.	Čtyři sourozenci, tři dívky a jeden chlapec ve věku mezi 5 a 13 lety, byli 9. června nalezeni mrtví ve městě Pi-ťie jihozápadní provincie Kuej-čou.
The children took their own lives by drinking pesticide and a suicide note written by the eldest boy was found, according to local police report.	Děti si vzaly život vypitím pesticidu. Podle zprávy místní policie byl nalezen dopis na rozloučenou od chlapce, který byl ve skupině nejstarší.
The four siblings' story was typical of the 60 million children in China whose parents have left them behind to find work elsewhere.	Příběh těchto čtyř sourozenců je typický pro 60 miliónů čínských dětí, jejichž rodiče je ponechaly v jejich rodišti, zatímco odjeli pracovat.
Their father, Zhang Fanggi, has been a migrant worker for 10 years and only returns home twice every year.	Otec rodiny Čang Fanggi pracuje v odlehlých oblastech již 10 let a vrací se domů jen dvakrát ročně.

These creations carry a price tag starting in the hundreds of dollars.

Její modely jsou kombinací různých materiálů a etnických vlivů a ceny začínají na stovkách dolarů.

However, for the authorities and citizens of Santa María Tlahuitoltepec, a Mixe community in Mexico, they were more than just a source of inspiration. They accuse Marant of selling her creations as if they were her own take on the traditional dress of the territory.

Avšak pro představitele a obyvatele obce Santa María Tlahuitoltepec (oblast Mixe, Mexiko) „inspirace“ zašla až příliš daleko, a proto návrhářku obviňují z toho, že prodává své výtvory s tradičními motivy dané lokality, jako by návrhy byly její vlastní.

"Tlahuitoltepec defends its embroidery; accuses Frenchwoman Isabel Marant of plagiarism".

„Tlahuitoltepec brání svoji výšivku; z padělání obviňují Francouzku Isabel Marant.“

The famous dressmaker sells this piece for $290, close to 4,500 Mexican pesos, while the price of the garment in the indigenous community is around 600 pesos ($40).

Slavná návrhářka prodává kus za 290 dolarů, což je přibližně 4500 mexických pesos, zatímco cena stejného kusu oblečení prodávaného v indiánské komunitě se pohybuje okolo 600 pesos (38 dolarů).

Marant is "hijacking a cultural heritage for commercial benefit, which puts indigenous communities at risk, as well as the originality of the fashion industry”, maintained the mayor, Erasmo Hernández González, who stated that they will be taking legal action.

Marant „si přivlastnila kulturní dědictví s komerčními účely, což je útok na indiánskou komunitu a proti originalitě oděvního průmyslu“, jak potvrdil starosta Erasmo Hernández González, který prohlásil, že učiní právní kroky.

Djibouti: At the Heart of the Fight Against Islamic Extremism in the Horn of Africa · Global Voices

Džibutsko, Africký roh: Klíčový článek v boji proti islámskému terorismu

Djibouti: Corporal Darojo Daher via Africacom CC-BY-20

Džibutsko: Desátník Darojo Daher, ze serveru Africacom, CC-BY-2.0

Djibouti, a small state bordering Africa and the Arabian Peninsula, is playing a major role in the West’s fight against jihadism.

Džibutsko je malý stát na hranici mezi Afrikou a Arabským poloostrovem a hraje významnou roli ve válce Západu proti džihádistům.

A haven for both foreign military bases and refugees — especially from Yemen — the strategic importance of the country situated in the Horn of Africa continues to grow.

Je jak domovem mnoha zahraničních vojenských základen, tak útočištěm pro uprchlíky, především z Jemenu. Strategický význam této země Afrického rohu stále stoupá.

Djibouti is a land of paradoxes.

Džibutsko je země paradoxů.

Bordered by Eritrea, Ethiopia and Somalia, the economically depressed state is one of Africa's smallest, yet it is also one of the most coveted by larger powers.

Tato zchudlá země sousedí s Eritreou, Etiopií a Somálskem a je jedním z nejmenších afrických států, o který mají ovšem zájem mnohé velké mocnosti.

The country has been ruled by President Ismael Omar Guelleh since 1999 and although the government’s official line has been largely pro-American, the broader populace has increasingly distanced itself from this stance.

Zemi od roku 1999 vládne prezident Ismael Omar Guelleh, a ačkoli je oficiální vládní politika značně proamerická, běžní obyvatelé jsou vůči tomuto směřování stále odtažitější.

In fact, Djiboutians are growing more and more skeptical of the fight against jihadism in the form of US-led assaults on both the Al-Qaeda terror group once controlled by Osama bin Laden, and ISIS, a growing radical fighting force that has conquered large swathes of Iraq and Syria.

Obyvatelé Džibutska jsou ve skutečnosti skeptičtí vůči válce proti džihádismu ve formě útoků, které vede vláda USA proti al-Káidě a nyní proti Islámskému státu, jenž dobyl velké části Iráku a Sýrie.

As these conflicts drag on with no end in sight, Djiboutians fear that violence might flourish on their soil as they have in neighbouring Yemen.

Vzhledem k tomu, že tento konflikt bude nejspíše ještě dlouho pokračovat, bojí se místní obyvatelé, že by se v jejich zemi mohly začít odehrávat častější teroristické útoky – podobně jako v sousedním Jemenu.

But it is from the fight against "terrorism" that a country with very few natural resources draws its lifeblood.

Boj proti terorismu ovšem pro tuto zemi, která nedisponuje významnějšími přírodními zdroji, představuje významné ekonomické příjmy.

Djibouti, a hub in the fight against jihadism

Džibutsko jako centrum boje proti džihádismu

Fighters from Al-Qaeda affiliated Al-Shabaab.

Bojovníci ze skupiny aš-Šabáb, která je přidružená k al-Káidě.

Wikipedia image.

Obrázek ze serveru Wikipedia.

As a bridge between Africa and the Middle East, great powers are jostling to get their troops and equipment into Djibouti.

Džibutsko je mostem mezi Afrikou a Středním východem a o jeho využití pro vojenské účely usiluje mnoho světových mocností.

While France’s presence in the country is by far the most longstanding — Djibouti gained independence from France in 1977 but has remained close to Paris ever since — the September 11 attacks put Djibouti firmly on the United States' military radar.

Nejdelší tradici má v zemi francouzská přítomnost – Džibutsko sice v roce 1977 získalo nezávislost na Francii, ale vždy jí zůstalo velmi blízké. Po útocích z 11. září 2001 se také dostalo do hledáčku USA.

In 2014, the US, which has maintained a military presence in Djibouti since 2002, renewed the lease on its military installation in the country for another ten years at a cost of $40 million per year.

V roce 2014 vyjednaly USA, jejichž jednotky jsou v zemi přítomny od roku 2002, prodloužení pronájmu místních vojenských zařízení o dalších deset let, a to za cenu 40 milionů dolarů ročně.

The Pentagon now plans to spend more than $1 billion over the next 25 years to enlarge the US base there.

Pentagon nyní plánuje utratit více než miliardu dolarů během následujících 25 let k rozšíření místní vojenské základny.

As President Obama explained when President Gulleh visited the White House last year:

Prezident Obama při loňské návštěvě prezidenta Guelleha v Bílém domě uvedl:

There’s a significant presence of soldiers from Djibouti who are participating in the multinational force that has been able to push back Al-Shabab’s control over large portions of Somalia.

Značné množství džibutských vojáků, kteří se podílí na mezinárodní operaci, dokázalo vytlačit skupinu aš-Šabáb z rozsáhlých území Somálska.

Japan and Germany followed the lead of France and the USA by building military facilities in Djibouti and now it is China’s turn to stake a claim.

Japonsko a Německo následovaly Francii a USA a také v Džibutsku postavily své základny, nyní běží vyjednávání i s Čínou.

While Beijing might be motivated primarily by economic concerns — its economic influence in the region has been growing exponentially in recent years — it is also alarmed by the growing jihadist threat in the Middle East.

V případě Pekingu může jít v první řadě o ekonomické zájmy – jeho ekonomický vliv v regionu během posledních let strmě roste –, svou roli ale také bude hrát znepokojení z džihádistické hrozby na Středním východě.

With ISIS jihadists controlling important petroleum resources in Syria and Iraq, Xi Jinping’s government will be hoping to secure its oil supply in the broader region.

Vzhledem k tomu, že džihádisté z IS mají pod kontrolou ropná naleziště v Sýrii a Iráku, usiluje čínská vláda o získání přístupu k ropě v širším regionu.

Djibouti, a refugee safe haven

Džibutsko jako bezpečné útočiště pro uprchlíky

While the foreign military presence in Djibouti brings Omar Guelleh’s government significant revenue (about $200 million annually), this money rarely filters through to the country’s people.

Přestože přítomnost zahraničních vojsk v Džibutsku přináší místní vládě velké příjmy (kolem 200 milionů ročně), jen zřídka se tyto peníze dostanou až k místním občanům.

But corruption in the country ranked 107th out of 175 countries in Transparency International's Corruption Perceptions Index only partially explains the deep resentment felt by ordinary Djiboutians towards the international military forces in their country.

Ovšem 107. místo ze 175 zemí na korupčním indexu Transparency International pouze částečně vysvětluje hluboké rozhořčení běžných občanů vůči přítomnosti cizích vojáků.

Public bitterness is also driven by the country’s growing role as a safe haven for refugees fleeing the many conflicts raging in the region.

Veřejné rozladění vyvolává také skutečnost, že se země stává stále častějším útočištěm pro uprchlíky, kteří utíkají před mnoha místními konflikty.

As jihadists — whether from the ranks of Al-Quaeda, IS, Ansar Allah (the Shiite movement fighting in Yemen) or Somalia’s Al-Shebab — commit more and more barbaric acts, more and more refugees pour into Djibouti.

Kvůli barbarským činům džihádistů – ať už jde o al-Káidu, IS, šíitské hnutí Hútíů v Jemenu nebo somálský al-Šabáb – prchá do Džibutska stále více lidí.

The country is one of the few to accept the thousands of refugees fleeing Yemen and many people feel over-burdened.

Země je jedním z mála států, který přijímá tisícovky lidí utíkajících z Jemenu, a mnoho občanů vnímá tuto situaci jako velké břemeno.

According to the United Nations High Commissioner for Refugees (UNHCR) in the coming six months there will be over 15,000 Yemenis crossing the Gulf of Aden to take refuge in Djibouti.

Podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se v následujících šesti měsících přeplaví do Džibutska přes Adenský záliv více než 15 tisíc Jemenců.

Frederic Van Hamme, a UNHCR spokesman warns of the risks for the region:

Mluvčí UNHCR Frederic Van Hamme varuje před riziky, která to pro region představuje:

This will certainly put pressure on the government.

Rozhodně půjde o tlak na vládu.

It is a small country that already faces drought, a high unemployment rate and widespread poverty.

Jde o malou zemi, která již nyní čelí suchu, vysoké nezaměstnanosti a silné chudobě.

Economic conditions such as these throughout the region have given rise to a worrying trade over the years: people smuggling from the Horn of Africa into the Arabian Peninsula.

Ekonomické podmínky v regionu vyvolaly za poslední roky masivní ilegální emigraci z Afrického rohu na Arabský poloostrov.

The Yemeni conflict, however, has caused the smugglers to suspend their operations.

Kvůli jemenskému konfliktu byly ovšem aktivity převaděčů pozastaveny.

As a result, masses of people that wanted to use Dijibouti as a stepping stone to the Middle East are now piling up in the country with nowhere to go.

Výsledkem je, že mnoho lidí, kteří chtěli využít Džibutsko jako bránu na Střední východ, teď v zemi zůstává a nemá kam jít.

Faced with excessive crowding and a poor economy, Djibouti, a key node in the fight against jihadism, might collapse if the foreign forces stationed there fail to act.

Džibutsko tak jako klíčový uzel v boji proti džihádismu čelí vysoké hustotě obyvatelstva a slabé ekonomice a může snadno zkolabovat.

Journalism Professor Elaine Diaz Is Testing the Limits of Media Freedom in Fast-Changing Cuba · Global Voices

Profesorka žurnalistiky Elaine Diaz zkoumá hranice kubánské svobody médií

Credit: Courtesy of Elaine Diaz

Fotografie od Elaine Diaz

This article and radio report by producer Joyce Hackel for The World about Global Voices author Elaine Diaz originally appeared on PRI.org on June 10 2015, and is republished here as part of a content-sharing agreement.

Následující článek a rozhlasovou zprávu o autorce serveru Global Voices Elaine Diaz vytvořila Joyce Hackel pro pořad The World a původně je uveřejnila 10. června 2015 na serveru PRI.org. Zde tento text publikujeme v rámci dohody o sdílení obsahu.

Cuba does more to muzzle its media than any country in the Americas.

Kuba je v umlčování médií aktivnější než jakákoli jiná země Ameriky.

Its constitution doesn't permit an independent press.

Její ústava nedovoluje existenci svobodného tisku.

But the island's mind-numbing, government-run media just might meet its match when a young Cuban blogger returns to the island next week and tries to launch an online citizen journalism project.

Místní otupující, vládou provozovaná média ovšem možná stojí před novou výzvou – mladá kubánská blogerka se příští týden vrací do země a chystá se spustit online projekt občanské žurnalistiky.

Listen to this story on PRI.org »

"I don't expect too much support from the government.

„Neočekávám od vlády příliš podpory.

I'm kind of expecting tolerance, but I'm not sure if I can count on that," says Cuban Elaine Diaz, author of the blog La Polémica Digital. "It's going to be really challenging."

Jistým způsobem očekávám toleranci, ale nevím, jestli se na ni mohu spolehnout,“ říká Kubánka Elaine Diaz, autorka blogu La Polémica Digital (Digitální polemika). „Bude to opravdu výzva.“

Diaz has just completed a year as a Nieman fellow at Harvard University.

Diaz právě dokončila roční pobyt na Harvardově univerzitě v rámci Niemanova stipendia.

In a few days, she'll return to her job as a journalism professor at the University of Havana and launch Periodismo del Barrio, an effort to push the limits on investigative reporting in Cuba.

Za několik dní se vrací na Kubu jako profesorka žurnalistiky na Havanské univerzitě a spustí stránku Periodismo del Barrio (Žurnalistika z místní čtvrti), která je pokusem posunout hranice místní investigativní žurnalistiky.

The project will focus on stories from communities vulnerable to natural disasters, like the hurricanes and heavy rains that are common on the island.

Tento projekt se zaměří na příběhy z komunit zranitelných přírodními pohromami, například hurikány a těžkými dešti, které jsou na ostrově běžné.

"Our main purpose is not to do breaking news," she says. "It's kind of making the government, the local government accountable."

„Naším hlavním záměrem je nevěnovat se mimořádným, aktuálním zprávám,“ říká. „Jde o pokus donutit místní vládu k zodpovědnosti.“

Diaz admits that Cuba's government has not approved her project.

Diaz přiznává, že kubánská vláda její projekt neschválila.

And what she's planning to do isn't legal.

A že to, co plánuje, není legální.

That's why she's trying to register the effort in a third country.

Proto se snaží zaregistrovat své aktivity ve třetí zemi.

"We are going to work in the same kind of limbo that a lot of citizen media are working in right now in Cuba," she notes.

„Budeme pracovat v podobném stavu nejistoty, ve kterém na Kubě v současnosti funguje mnoho občanských médií,“ poznamenává.

Diaz says she expects she'll receive pressure from Cuba's government.

Diaz také očekává, že bude ze strany kubánské vlády vystavena tlaku.

But she hopes the quality of the local media generated will sustain the project.

Doufá ale, že kvalita nového místního média ho udrží při životě.

Periodismo del Barrio has advertised for three more journalists to join its staff.

Projekt Periodismo del Barrio oznámil, že hledá další tři novináře.

So far Diaz has received 96 applications, far more than she anticipated.

Zatím Diaz obdržela 96 přihlášek – mnohem více, než předpokládala.

"People don't trust easily someone who launches a new media.

„Lidé nezískají snadno důvěru v někoho, kdo spouští nové médium.

That's why I wasn't expecting too many applications," Diaz says. "But I think they trust me, they trust the project.

Proto jsem neočekávala příliš mnoho zájemců,“ říká Diaz. „Ale myslím, že mi věří, že věří tomuto projektu.

They know that something really good could come out."

Vědí, že by z toho mohlo vzejít něco opravdu dobrého.“

Periodismo del Barrio, according to Diaz, will be modelled in part on "small media" that she's studied in the US, including outlets like the New Haven Independent, The Texas Tribune and ProPublica.

Nový žurnalistický projekt bude podle Diaz částečně vystavěn na principu „malých médií“, kterými se zabývala v USA a mezi která patří New Haven Independent, The Texas Tribune a ProPublica.

And she's ready to act fast, because she says Cubans don't feel represented by government-run media and are ready to have a conversation about creating something new.

A je připravena jednat rychle, protože se Kubánci podle ní necítí dostatečně zastoupeni vládními médii a jsou připraveni vést debatu o vytvoření něčeho nového.

It's unclear whether the powers that be in Cuba are as ready as Diaz is.

Není zřejné, zda je kubánská společnost připravená na takovou změnu natolik, nakolik se cítí připravená samotná Diaz.

And it's far from certain what might be the repercussions for journalists who challenge authorities.

A také není zdaleka jasné, jakým způsobem by mohli být novináři postihováni za zpochybňování místních úřadů.

But that's a risk Diaz is ready to take.

To je ovšem riziko, které je Diaz připravena podstoupit.

Remembering the Kyrgyz Woman Who Adopted 150 Children During the Siege of Leningrad · Global Voices

Vzpomínka na kyrgyzskou ženu, která během obléhání Leningradu adoptovala 150 dětí

Three men bury the dead during the Siege of Leningrad in 1942 at the Volkovo cemetery.

Tři muži pohřbívají mrtvé během obléhání Leningradu v roce 1942, hřbitov Volkovo.

Boris Kudoyarov, RIA.

Zdroj: Boris Kudojarov, RIA.

Licensed to reuse.

Publikováno v souladu s licencí.

"A legend": this is how Kyrgyz and Russian media are referring to Toktogon Altybasarova, 91, who sheltered 150 children evacuated from Leningrad over the course of a two-and-a-half-year blockade during World War Two that cost up to a million lives.

Když kyrgyzská a ruská média mluví o Toktogon Altybasarové, která zemřela minulý týden ve věku 91 let, označují ji za „legendu“. Tato žena poskytla přístřeší 150 dětem evakuovaným z Leningradu během dva a půl roku trvající blokády, která stála až milión životů.

In 1942, as Nazi Germany bombarded Russia's second city, now called St. Petersburg, 16-year-old Altybasarova, who died last week on June 11, spared the evacuees from hunger and hosted them in a dormitory for local factory staff in her remote home village of Kurmenty, northeastern Kyrgyzstan.

V roce 1942, když nacistické Německo bombardovalo Leningrad (dnes Petrohrad), druhé největší město Ruska, zachránila tehdy 16letá Altybasarová uprchlíky před hladem a poskytla jim nocleh v ubytovnách pro pracovníky továrny ve své rodné vesnici Kurmenty v severovýchodním Kyrgyzstánu. Fotografie z Wikipedie

She had just been elected head of her village council at the time.

V té době byla čerstvě zvolena za předsedkyni vesnické rady.

Altybasarova determined the children's age and gave them first names.

Altybasarová určila věk dětí a dala jim křestní jména.

Supervising a team of carers, she saw the children through to adulthood as they left to work and study in different parts of the Soviet Union.

Vedla tým pečovatelů a starala se o děti až do jejich dospělosti, než odešly pracovat a studovat do jiných částí Sovětského svazu.

According to Kyrgyzstan's state broadcaster, Altybasarova kept and treasured letters from her adopted children until her death.

Podle kyrgyzského státního vysílání opatrovala Altybasarová dopisy od adoptovaných dětí až do své smrti.

President of Kyrgyzstan, Almazbek Atambayev, said in a video message:

Prezident Kyrgyzstánu Almazbek Atambajev uvedl na oficiálním videu:

During the Great Patriotic War , Toktogon Altybasarova became a mother to 150 children from the the besieged city of Leningrad.

Toktogon Altybasarová se během velké vlastenecké války stala matkou 150 dětem z obklíčeného města Leningradu.

At 16-years-old, Toktogon-apa took on the role of their mothers by surrounding the children with care and attention and conveying a sense of closeness and warmth.

Ve svých 16 letech poskytla dětem péči a pozornost, dokázala jim dodat pocit blízkosti a tepla. Nahradila jejich rodné matky.

Altybasarova had eight of her own children, 23 grandchildren, and 13 great-grandchildren.

Altybasarová měla osm vlastních dětí, 23 vnuků a 13 pravnuků.

The President's office allocated 100,000 Kyrgyz soms ($1,700) to cover her funeral costs.

Prezidentská kancelář poskytla 100 tisíc kyrgyzských somů (asi 40 tisíc Kč) na pokrytí nákladů pohřbu.

Under an article on the Kyrgyz news website Vecherni Bishkek, readers celebrated Altybasarova's long life:

Pod článkem na kyrgyzském zpravodajském serveru Večerni Biškek čtenáři reagovali s uznáním:

Here is an example of a truly human relationship to other people!

Toto je příklad opravdového lidského chování k ostatním!

I hope that she raised her children the way she was herself.

Doufám, že své děti vychovala ve stejném duchu.

As real people!

Jako opravdové lidské bytosti!

While a person claiming to be Altybasarova's daughter thanked well-wishers:

Osoba, která se představila jako dcera Altybasarové, všem poděkovala:

To all those offering condolences to my mother, Toktogon Altybasarova, many thanks!

Všem, kteří zde projevují soustrast kvůli mé matce, Toktogon Altybasarové, velmi děkuji!

Thank-you for your support and kind words!!!

Děkuji za podporu a za vaše dobrá slova!!!

Thank you to the children of Leningrad for the kind memories!!!

Děkuji dětem z blokády Leningradu za hezké vzpomínání!!!

The Deaths of Four Siblings Shines a Harsh Light on China's 60 Million 'Left-Behind' Children · Global Voices

Smrt čtyř sourozenců drsným způsobem poukazuje na 60 miliónů „opuštěných“ čínských dětí

China's gigantic economy isn't the only thing making headlines around the globe.

Obrovská ekonomická síla není jediným důvodem, proč se Čína dostává po celém světě na titulní strany novin.

The country's increasingly serious social problems are also drawing the world's attention.

Stále větší pozornost přitahují také rostoucí společenské problémy.

Four siblings, a boy and three girls aged between 5 and 13, were found dead on June 9 in Bijie, a city in the southwest province of Guizhou.

Čtyři sourozenci, tři dívky a jeden chlapec ve věku mezi 5 a 13 lety, byli 9. června nalezeni mrtví ve městě Pi-ťie jihozápadní provincie Kuej-čou.

The children took their own lives by drinking pesticide and a suicide note written by the eldest boy was found, according to local police report.

Děti si vzaly život vypitím pesticidu. Podle zprávy místní policie byl nalezen dopis na rozloučenou od chlapce, který byl ve skupině nejstarší.

The four siblings' story was typical of the 60 million children in China whose parents have left them behind to find work elsewhere.

Příběh těchto čtyř sourozenců je typický pro 60 miliónů čínských dětí, jejichž rodiče je ponechaly v jejich rodišti, zatímco odjeli pracovat.

Their father, Zhang Fanggi, has been a migrant worker for 10 years and only returns home twice every year.

Otec rodiny Čang Fanggi pracuje v odlehlých oblastech již 10 let a vrací se domů jen dvakrát ročně.