gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
"I really hope in my lifetime, 30 years down the road, we're able to look back at this time and say, 'Hey, now we're beyond it,'" she says. "We've moved on."	„Já opravdu doufám, že v průběhu mého života, řekněme 30 let, se budeme schopni ohlédnout v čase a říct si, ‚Hej, už jsme dál, to už jsme překonali′," říká.
Can Abortion Be Discussed in Medellín's Metro? · Global Voices	Je povoleno mluvit o potratu v metru?
Residents of the city of Medellín, Colombia, are asking themselves if the metro is the place to talk about abortion, stemming from an ad by the #ladecisiónestuya (the decision is yours) campaign that's running in the public transit system's cars, as shared by user Jaime Andrés (@JAIM3_ANDR3S): The Decision Is Yours pic.twitter.com/Nbaq2zJHXn — Jaime Andrés (@JAIM3_ANDR3S) May 26, 2015 The campaign is being spearheaded by a non-profit organization offering sexual and reproductive healthcare services, carrying the message: "398,000 abortions should not be illegal."	V kolumbijském městě Medellín si obyvatelé kladou otázku, jestli metro je tím pravým místem, kde by se mělo hovořit o potratu.
Under the hashtag #Abortonoesculturametro (Abortion Is Not Metro Culture) referring to the set of rules governing Medellín's Metro called "Cultura Metro" (Metro Culture), people have been sharing their opinions for and against abortion, in the same way that the mass transit system installations' cars are used on a daily basis to post messages using other graphic material.	Ptají se proto, že se ve vozech městské veřejné dopravy objevují reklamní plakáty kampaně #ladecisiónestuya („to rozhodnutí je tvoje“). Uživatel Jaime Andrés (@JAIM3_ANDR3S) sdílel tento plakát:
Revolutionary Extractivism in Bolivia? · Global Voices	Revoluční pojetí extraktivismu v Bolívii?
A march by La Via Campesina (Ian MacKenzie / Creative Commons)	Pochod mezinárodního farmářského hnutí La Vía Campesina (Ian MacKenzie / Creative Commons)
This article by Nicole Fabricant and Bret Gustafson was originally published on NACLA's website.	Autory tohoto článku jsou Nicole Fabricantová a Bret Gustafson a byl původně publikován na webových stránkách NACLA.
Across Latin America, the boom in oil, gas, and mineral extraction and export—extractivism—has intensified debate about the trade-off between social redistribution and socio-environmental impacts.	Prudký nárůst těžby a vývozu ropy, zemního plynu a nerostných surovin z Latinské Ameriky – extraktivismus – rozvířil debatu o hledání rovnováhy mezi přerozdělováním zisků do sociální sféry a socioenvironmentálními dopady tohoto průmyslového odvětví.
In neoliberal countries where violent dispossession is intensified, extractivism is easier to critique.	V neoliberálních zemích, v nichž je násilné vyvlastňování soukromých pozemků na denním pořádku, je kritika extraktivismu snazší.
Yet in Bolivia, where recently re-elected President Evo Morales speaks of deepening a socialist project through what we might call ‘social’ extractivism, the ecological left is often at odds.	Naopak v Bolívii se po nedávném znovuzvolení prezidenta Eva Moralese stále častěji hovoří o prohloubení socialistického projektu cestou tzv. „sociálního“ extraktivismu, s čímž ale v mnohém nesouhlasí ekologická část levice.
Social extractivism uses money (rents) from natural gas and mineral exports to improve public infrastructures and alleviate poverty through redistributive policies.	Sociální extraktivismus shromažďuje zisky (renty) z vývozu zemního plynu a nerostných surovin a v promyšleném systému přerozdělování je využívá ke zkvalitnění veřejné infrastruktury a k boji proti chudobě.
This positions the state in a key economic role and reverses, in some ways, two decades of free-market neoliberalism.	Instituce státu zde tedy hraje klíčovou ekonomickou roli a atmosféra dřívějšího neoliberalistického volného trhu se tak radikálně proměňuje.
If a lower poverty rate and 61% of the country voting for Evo is any indication, extractivism with a redistributive side has broad popular support.	Vezmeme-li v úvahu 61 % hlasů pro Moralese a markantní snížení chudoby v posledních letech, může extraktivismus počítat s širokou veřejnou podporou.
So what is to critique?	Co tedy kritizovat?
Critics have argued that extractivism, even with ‘social’ redistribution, destroys nature, deepens authoritarian politics, and furthers dependence on global capitalist markets.	Oponenti poukazují na fakt, že jakýkoliv extraktivismus, i ten s návaznou „sociální“ redistribucí zisku, ničí přírodu, posiluje pozici autoritářské politiky a prohlubuje závislost na globálních kapitalistických trzích.
Critics charge that the apparent boom in the present masks the absence of a real economic vision for the future.	Raketový růst vývozu komodit zcela zastínil absenci jakékoliv dlouhodobé a dobře promyšlené ekonomické vize.
In the name of Mother Earth, it follows, extractivism contributes to inalterable ecosystemic ruptures such as global warming.	Ve jménu Matky Země přispívá k ničení nenahraditelného ekosystému a velkou měrou se podílí na globálním oteplování.
In contrast, those defending social extractivism argue that it is merely an instrument of economic transformation, necessary to address poverty in the present and lay the foundations for a new economy and society in the future.	Jsou zde však i obhájci sociálního extraktivismu, podle nichž se vlastně jedná o nástroj ekonomické transformace, jež je nezbytná jak pro snížení chudoby, tak pro položení základů nového ekonomického a sociálního systému.
Compared to neoliberal regimes, it follows, Bolivia (and Ecuador) are socially and environmentally progressive, with the state using gas and mineral rents to promote economic diversification through industrialization, new local economies, and education for a post-extractive technology economy.	Ve srovnání s neoliberálními režimy je podle nich Bolívie, a potažmo i Ekvádor, sociálně a ekonomicky progresivnější. Stát využívá zisky z prodeje zemního plynu a nerostných surovin a podporuje ekonomickou diverzifikaci, industrializaci, vznik nových lokálních trhů a vzdělávání v oblasti technologií, které mají přímou návaznost na těžbu.
Despite ongoing dependence on global capital, it is argued, this is the path toward twenty-first century socialism.	To všechno se i přes závislost na globálním kapitálu jeví jako správná cesta k socialismu 21. století.
The debate has tended to stagnate around this well trodden back-and-forth, but we seek to further the conversation by returning our attention to social movement struggles—key spaces through which creative transformation emerges.	Na tomto místě se debata mezi odpůrci a zastánci sociálního extraktivismu poněkud zadrhává.
Acknowledging the revolutionary opening created by the MAS, we consider the complicated new terrain of gender, sexual, racial, and ethnic inequities under MAS and “progressive extractivism,” question uneven land redistribution and access to resources in rural economies, and explore extractivism’s impact on the national labor scenario.	Aby se mohla diskuze posunout dál, je třeba obrátit pozornost směrem k sociálním jevům, na které má mít transformace nejvýraznější dopad, tj. k genderovým, rasovým a etnickým nerovnostem, a zanalyzovat jejich aktuální stav pod prizmatem progresivního extraktivismu, který MAS (Movimiento al Socialismo, politická strana Evo Moralese) prosazuje.
Lastly, we conclude by considering the dilemma of North-South engagement and solidarity.	Je třeba přehodnotit současné nevyvážené přerozdělování půdy a umožnit přístup ke zdrojům i lokálním ekonomikám.
After revolution, patriarchy?	Patriarchát jako výsledek revoluce?
The MAS government has opened space for women even as the Morales administration has been criticized for reproducing patriarchal politics.	Ačkoliv je Moralesův kabinet kritizován za návrat k patriarchální politice, jsou to paradoxně ženy, jimž jeho vláda otevřela nový prostor.
Morales himself sometimes slips into the machista mode of speech – joking, for instance, about conquering opponents by seducing ‘their’ women.	Sám Morales často sklouzává k machistickému způsobu vyjadřování (například rádoby vtipně spřádá plány na porážku svých oponentů sváděním jejich manželek).
Yet the paradoxes of gender and sexuality in the context of extractivism go beyond ways of speaking or the formal inclusion of women.	Paradoxy genderu a sexuality v kontextu s extraktivismem však přesahují rámec slovních narážek či formálního začlenění žen do společnosti a v praxi se projevují zejména na sociální a redistributivní úrovni.
Certainly on the social and redistributive side, the widespread installation of natural gas lines in urban homes eases the domestic labor of women.	Plošné zavedení plynu do všech domácností usnadňuje ženám domácí práce.
Cash transfers for infant and maternal health, support of the elderly, and grants to schoolchildren have all contributed to women’s well-being.	Využití financí na zdravotní péči dětí, matek a starých lidí, granty pro školy – to vše přispívá ke zvýšení životního standardu žen.
Yet, in structural terms, extractive economies exacerbate gendered inequalities.	Na obecnější rovině ale extraktivistická ekonomika genderové rozdíly prohlubuje.
Extractive regimes, compared to manufacturing and other economic activities, produce relatively few jobs.	Extraktivní režimy, na rozdíl od manufakturních a jiných druhů ekonomických aktivit, nabízejí poměrně málo nových pracovních míst. Většina pozic v oblasti vývozu nerostných surovin je vhodná pro muže se střední nebo vysokou odborností.
Most are semi- and high-skilled jobs that generally go to men. This repositions women as dependent on male earnings, much like the cash transfers reach women as mothers and wives.	Ženy zde najdou práci jen těžko a zůstávají na svých manželech finančně závislé.
And as redistribution, transfers are significant but small compared to expenditures on the military, universities, regional governments, and municipal governments.	Objemově je procento výdajů, které do této sféry plynou, sice dostačující, ale ve srovnání s částkami investovanými do vojenského sektoru, regionálních a městských vlád či na financování univerzit je to velmi málo.
As these more significant expenditures invariably move through masculine circuits of rent circulation the machista world of back-room, alcohol fueled patronage politics – men talking about conquering other men by way of their women – comes full circle.	I v těchto sektorech převažuje mužská pracovní síla, a tak tyto výdaje končí opět v kapsách mužů a zisky z těžby zemního plynu v podstatě pohání ekonomickou strukturu státu i patriarchální politiku, která pracuje proti rovnoprávnosti pohlaví.
Thus, even after neoliberalism, natural gas fuels an economic structure and a patriarchal politics that work against gender equity.	Politická strategie současné vlády má potenciál tuto nerovnováhu minimalizovat.
Government policy can exert a counterweight to these structural forces, if there is a real commitment to ‘depatriarchalization’.	Pokud tedy svůj závazek ke „zrušení patriarchátu“ myslí skutečně vážně.
And, to be sure, coinciding with the structural effects of extractivism, an ideological struggle continues around the politics of liberatory sexuality.	Paralelně s prvními strukturálními dopady extraktivismu pokračují ideologické spory v otázkách sexuálních práv. Jednu z klíčových debat rozpoutala členka týmu zákonodárců MAS Patricia Mancilla.
Consider the recent abortion debate sparked by a court challenge from Patricia Mancilla, a MAS legislator.	S odvoláním na nový ústavní dodatek pojednávající o sexuální svobodě žen se pustila do soudního sporu o dekriminalizaci potratů.
Reading the new constitution’s passage on women’s sexual freedom, Mancilla sued for the decriminalization of abortion.	Následovaly dva roky veřejné diskuze a rozepří s aliancí evangelíků, s katolickou církví, se zástupci pravicových stran i samozvanými revolucionáři z řad MAS.
Two years of public debate followed, pitting this liberatory challenge against an alliance of evangelicals, the Catholic Church, right-wing parties, and self-proclaimed male revolutionaries of the MAS. In the end, the court ruled against women.	Na pozadí toho všeho se znovu probudila k aktivitě feministická hnutí, začala se diskutovat práva lidí s odlišnou sexuální orientací, domácí násilí na ženách i útoky proti ženám.
Against this backdrop, feminist movements have renewed their struggles, even as some maintain critical support for the MAS.	V diskuzi s bolívijským viceprezidentem Alvarem Garcíou Linerou označila členka anarchofeministického hnutí Mujeres Creando María Galindová většinu představitelů MAS za ideologicky chudobné.
The issues extend into LGBTQ rights, domestic violence, and femicide.	Reagovala tím na vyjádření jednoho z členů, který přirovnal homosexuály k duševně nemocným.
In a recent debate with Vice-President Alvaro García Linera, María Galindo of Mujeres Creando pointed out the ideological poverty of many MAS representatives, such as one who equated homosexuals to “enfermos mentales.”	Úspěch každého revolučního projektu velmi úzce souvisí s činností menších iniciativ v pozadí.
As it were, the revolutionary project relies on less-than-revolutionary alliances.	Mujeres Creando a jiné podobné organizace se snaží dostat do povědomí mezi mládeží.
Movements like Mujeres Creando are spreading into youth consciousness through bawdy public irreverence, street theater, graffiti, and media.	Oslovuje ji okázalým vtipy, pouličním divadlem, graffiti i skrze média.
Other women-led Indigenous movements like the Bartolina Sisas of the national peasant organization are also organizing around gender, the impacts of extraction, and small-scale agriculture.	I další spolky sdružující ženy z komunit původních obyvatel jako je např. Bartolina Sisa – Národní federace farmářských žen v Bolívii – se zabývají genderovými otázkami, dopady extraktivismu a komunitním zemědělství.
Women leaders associated with CONAMAQ (National Council of Ayllus and Markas of Qullasuyu) have been active in conflicts over mining and the TIPNIS highway, as well as broader issues like climate justice.	Významné aktivistky spolupracující s CONAMAQ (National Council of Ayllus and Markas of Qullasuyu) se účastní sporů kolem těžby a stavby dálnice přes rezervaci TIPNIS i tematických diskuzí o aktuálních širších problematikách.
These gendered articulations of cultural struggle and political-economic transformation are a critical point of solidarity and creativity for the ongoing change.	Tato genderová vyjádření o kulturně-společenských problémech a politicko-ekonomické transformaci představují klíčovou zkoušku fungování vzájemné podpory i kreativity, jež je bezpodmínečně nutná k tomu, aby byly zamýšlené změny úspěšné.
Race and ethnicity are also sites of struggle.	Nesoulad názorů se ozývá i z prostředí rasových a etnických témat.
The much-heralded embrace of indigenous rights by Evo Morales and the passage of anti-racism laws are a step in the right direction.	Nadějné prohlášení Eva Moralese o právech původních obyvatel stejně tak jako nová pasáž antirasistického zákona jsou kroky správným směrem.
In education, the MAS has taken steps that are an affirmative action of sorts.	I na poli vzdělávání začala MAS podnikat mnoho pozitivních věcí.
Yet institutional racism and the daily realities of racist micro-aggressions persist.	Přes to všechno jsou institucionální rasismus a projevy skryté agrese stále na denním pořádku.
In the cities, the anti-racist struggle has expanded through the efforts of young people and intellectuals, including those affiliated with the Observatorio del Racismo.	Antirasistické kampaně se vedou hlavně ve velkých městech, jsou iniciovány zejména mladými lidmi a intelektuální částí společnosti nebo organizacemi jako je Observatorio del Racismo.
In the rural regions, Indigenous organizations, with some exceptions, broadly support the MAS, but also continue to struggle for territorial rights, autonomy, and full participation as citizens.	Na venkově podporují až na výjimky všechna sdružení původních obyvatel politiku MAS a zároveň pokračují ve vleklém boji o teritoriální práva, autonomii a získání statutu plnoprávných občanů.
Again, the often dismissive attitude toward Indigenous demands displayed by the national oil and gas company and some representatives of the MAS itself, reflects a troubling and familiar coloniality that is still embedded in the extractive project.	Z projektu extraktivismu je však i přesto cítit hluboce zakořeněný tendenční kolonialisticko-vykořisťovatelský přístup, projevující se zejména v postojích národních ropných společností i některých představitelů MAS.
Labor	Pracovní síla
In the formal economy, the position of working people has clearly improved with social extractivism: The MAS government has increased the minimum wage, decreed double year-end bonuses, and increased public sector wages.	Sociální extraktivismus rozhodně přispěl i k lepšímu ekonomickému postavení zaměstnanců. Vláda MAS zvýšila minimální mzdu, zavedla dvojité odměny na konci roku a porostly i mzdy ve veřejném sektoru.
Yet things are not all rosy.	Věci ale nejsou tak růžové, jak se zdají být.
Continued talk of the natural gas boom and the nation’s robust economic situation tend to heighten expectations and inflationary pressures that fuel demands for wage increases, especially for public sector workers, the most significant segment of the ‘formal’ economy.	Neustále zmiňovaný boom v těžbě zemního plynu a posilující národní ekonomika podněcují ve společnosti velká očekávání, vytváří inflační tlaky a s nimi ruku v ruce i požadavky na zvýšení mezd.
Yearly wage disputes and strikes –by teachers, doctors, police, and army officers – continue.	A to zejména pro zaměstnance veřejného sektoru, největšího segmentu „bílé“ ekonomiky.
Although nationalization restored national miners and oil workers unions, outsourcing and subcontracting still characterize the extractive regime’s production chains.	Každoročně se opakují disputace a stávky učitelů, lékařů, členů policejních a armádních složek.
Conflicts persist between state and non-state mine workers.	Důlní pracovníci ve státní sféře řeší spory s těmi, co pracují u soukromníků.
The COB (Bolivian Labor Confederation) is – depending on political winds – a sometime ally of the MAS.	COB (Bolívijská odborová konfederace) je – v závislosti na politických náladách – příležitostným spojencem MAS.
Yet the COB remains focused on wage and pension issues in the formal sector, even though most Bolivians—several million in fact—live without access to a formal income.	Jejími hlavními tématy zůstávají mzdy a penze. Většina Bolivijců – několik milionů – totiž legální příjem v životě neviděla.
The government speaks of industrialization and new jobs.	Vláda často mluví o industrializaci a nových pracovních příležitostech.
Economic growth and rent circulation have generated much-heralded stories, such as the nouveau riche Aymara bourgeoisie.	Ekonomický růst a cirkulace rent vygenerovaly spoustu historek jako např. tu o nouveau riche aymarské buržoazii (Aymarové jsou původní národ žijící na území Bolívie, pozn. překl.).
Nonetheless, extractivism-fueled growth – 80% of the country’s exports – is low-labor growth.	Extraktivismem poháněný růst – 80 % vývozu – je růst v rovině nízce kvalifikované pracovní síly.
The job-producing non-extractive segments of the economy grow more slowly.	Počet pracovních míst mimo extraktivistické segmenty roste pomaleji, počty pracovních míst v rámci šedé ekonomiky v poslední dekádě stagnují na cca 65 procentech.
Thus, the percentage of labor in the ‘informal’ sector has remained stable, at about 65%, for the past decade, leaving people, especially the young, to struggle largely as precarious workers–receiving less than a living wage, no pensions, long hours, and unstable employment.	Zejména mladí lidé jsou nuceni pracovat bez smluv, za platy nižší než je životní minimum, bez jistoty nároku na penzi.
While the increased circulation of cash undoubtedly means that the ‘informal’ economy may also perceive a boost, young women in particular face a more difficult scenario.	Více hotovosti v oběhu nepochybně znamená, že by i šedá ekonomika mohla zažít svůj boom, situace je však, obzvlášť pro mladé ženy, mnohem zapeklitější.
Organized labor is thus a core area of struggle that must incorporate and mobilize young people—especially those on the urban margins—as key agents of transformative thought and action.	Zásadní úkol leží na bedrech odborů, jejichž úkolem je nadchnout a mobilizovat pro ideu transformace především mladé lidi, zejména ty, kteří žijí na předměstích.
Otherwise, amid social extractivism, young people will face more of the future imagined for them by neoliberalism: as pools of cheap exploitable labor, political subjects useful for reactionary mobilization, or surplus bodies to be targeted for criminalization.	V opačném případě hrozí, že s sebou nechají zacházet jako za neoliberalismu – budou levnou pracovní silou, budou sloužit jako politické téma pro reakcionářské mobilizace a budou ornou půdou kriminality.
Land, water, and the future of the countryside	Půda, voda a budoucnost venkova
The dilemma of urban labor is compounded by the expansion of rural agro-industry.	Problematika trhu práce ve městě je úzce propojena s expanzí rurálního agroprůmyslu.
The extractivism debate tends to gloss over how rural social movements continue struggles for land and sustainable economies and communities.	Extraktivismus často přehlíží vytrvalé snahy venkovských sociálních hnutí o záchranu území, lokálních komunit a jejich ekonomik.
Globally, the Via Campesina (global peasant organization) and Landless Peasant Movement (MST-Brazil) have militantly resisted biofuel crop expansion (soy, sugar), arguing that it leads to further environmental degradation and displacement of small-scale farmers.	Vía Campesina (celosvětová farmářská organizace) a Landless Peasant Movement (brazilské hnutí pracujících bezzemků) společně brojí proti pěstování energetických plodin (sóji, cukru), které má podle nich negativní environmentální dopady a vytlačuje malé farmáře.
Even so, soy and sugar are expanding across Brazil, Paraguay, and Bolivia.	Pěstování sóji a cukru se v Brazílii, Paraguaji a Bolívii šíří závratnou rychlostí.
Bolivia has taken steps toward assuring food sovereignty, but movements call for land reform and new models of agriculture, such as smaller scale organic farming.	Bolívie začala zavádět opatření vedoucí k potravinové samostatnosti, farmářská hnutí však požadují celkovou reformu zemědělství a podporu organického způsobu farmaření.
Movements are imagining an alternative socio-economic and political order through “embodied resistance.”	Jejich představa alternativního socioekonomického a politického řádu spočívá v „permanentním vzdoru“.
Prior to the MAS consolidation of power, this involved occupations of under-productive latifundio (large expanses of land).	V dobách, kdy ještě MAS neměla tak velkou moc, se tento přístup projevoval například zabíráním málo produktivních latifundií (rozsáhlých pozemků).
The landless movement in Bolivia has adopted the Brazilian model and occupied lands in eastern Bolivia.	Nedílnou součástí snah o znásobení území s agroekologickým zemědělstvím je i sebevzdělávání, zvyšování povědomí mezi veřejností a samostatné lokální řízení.
Here some mobilize the idea of the Andean ayllu – collective landholding patterns and kin relations – to bolster unity.	Bolívijské bezzemkové hnutí se nechalo inspirovat brazilským modelem a začalo obsazovat plochy ve východní části země.
Against agroindustry’s tactics for concentrating power and wealth, rural activists hope that land occupations give rise to alternative economies to reterritorialize the nation, similar to the Zapatistas.	V některých oblastech lidé oživili i tradiční andský přístup ayllu – kolektivní vlastnictví půdy s rodovou vazbou. Venkovští aktivisté věří, že obsazováním půdy poroste význam alternativních ekonomik a lidé se začnou vracet zpět na venkov.
Many of MST’s ideas have made their way into the new Bolivian constitution.	V Brazílii se mnoho postojů bezzemkového hnutí podařilo implementovat do nové ústavy.
Yet the Bolivian landless must navigate a complex dynamic with the MAS as well as internal tensions between individual and collective property.	Bolivijce však čeká ještě dlouhá cesta.
Movements want to remain independent yet rely on the state for access to seeds and technology.	Je potřeba najít kompromis se zájmy vládnoucí MAS a eliminovat napjaté vztahy mezi individuálním a kolektivním vlastnictvím.
And, as with other political alliances, the MAS has reached a kind of detente with the agro-industrial elite.	Přestože by hnutí chtěla zůstat nezávislá, přístup k technologiím a osivům jim umožňuje právě stát.
This suggests continued soy expansion and the solidification of the agro-industrial model—all of which undermine radical land reform efforts, an ongoing terrain of struggle.	Navíc MAS si jde s agroprůmyslovými elitami na ruku, z čehož vyplývá, že pěstování sóji stejně jako solidifikace agroprůmyslového modelu budou i nadále expandovat a snahy o radikální zemědělskou reformu usilovně hatit.
Extractivism on the ground: Socialism of the state, neoliberalism at the well-head?	Občanský extraktivismus: Socialismus ve státě, neoliberalismus na vrtných polích?
From Mexico to Chile the extractivism debate has focused most on movements mobilized against or for specific projects.	Od Mexika po Chile se do diskuzí o extraktivismu zapojují hnutí bojující proti konkrétním projektům.
For instance, in Peru protestors in Cajamarca have challenged the expansion of the open-pit gold mine through demonstrations, road blocks, and strikes and have suffered from much police repression.	Lidé v peruánské oblasti Cajamarca protestují proti rozšíření zlatého dolu.
In contrast, other communities support extractive industries, but demand more social and environmental regulation, mitigation, and compensation.	Pořádají demonstrace a stávky a blokují cesty, přičemž musejí čelit represivním opatřením místní policie.
Yet whether for or against, grassroots mobilization is exploding. Unsurprisingly, countries like Colombia, Peru, Mexico, Honduras, and Paraguay have moved toward the militarization of extractivism and the criminalization of resistance.	Jsou zde i takové komunity, které extraktivní průmysl podporují, ale požadují větší sociální a environmentální regulace, eliminaci těžby a záruku kompenzací.
Yet even in Bolivia and Ecuador some grassroots activism has been met with violence and a discourse of criminalization.	Ať už pro nebo proti, občanský aktivismus jde často ruku v ruce s násilím a kriminalitou.
These struggles will continue, however mitigated they might be by redistributive policies.	A třebaže by se mu podařilo dosáhnout nějakých výsledků, v budoucnu jeho hlas rozhodně neutichne.
Yet more importantly, movements are expanding into issues such as water, food sovereignty, and climate justice.	Naopak se šíří i do dalších oblastí jako je nedostatek vody, potravinová samostatnost a klimatická spravedlnost.
New articulations – like Bolivia’s embryonic Green Party – are emerging.	Objevují se nová vyjádření a rodí se nové strany jako bolívijská Strana Zelených.
On questions of water scarcity, Bolivian grassroots organizers in both La Paz and El Alto are leading the way in questioning top-down international solutions and connecting to movements in other countries.	Bolívijské občanské iniciativy v La Paz a El Alto se angažují v otázce nedostatku vody, analyzují veškerá možná řešení a navazují kontakty s podobnými organizacemi v zahraničí.
The alternatives: Returning to the north/south debate	Alternativní řešení: Návrat k debatě o severojižní spolupráci
Can we, as activists, deepen the debate on these issues by exchanging political knowledge and experience across the South and the North?	Může vůbec v oblasti aktivismu fungovat výměna politických vědomostí a zkušeností mezi Severem a Jihem?

"I really hope in my lifetime, 30 years down the road, we're able to look back at this time and say, 'Hey, now we're beyond it,'" she says. "We've moved on."

„Já opravdu doufám, že v průběhu mého života, řekněme 30 let, se budeme schopni ohlédnout v čase a říct si, ‚Hej, už jsme dál, to už jsme překonali′," říká.

Can Abortion Be Discussed in Medellín's Metro? · Global Voices

Je povoleno mluvit o potratu v metru?

Residents of the city of Medellín, Colombia, are asking themselves if the metro is the place to talk about abortion, stemming from an ad by the #ladecisiónestuya (the decision is yours) campaign that's running in the public transit system's cars, as shared by user Jaime Andrés (@JAIM3_ANDR3S): The Decision Is Yours pic.twitter.com/Nbaq2zJHXn — Jaime Andrés (@JAIM3_ANDR3S) May 26, 2015 The campaign is being spearheaded by a non-profit organization offering sexual and reproductive healthcare services, carrying the message: "398,000 abortions should not be illegal."

V kolumbijském městě Medellín si obyvatelé kladou otázku, jestli metro je tím pravým místem, kde by se mělo hovořit o potratu.

Under the hashtag #Abortonoesculturametro (Abortion Is Not Metro Culture) referring to the set of rules governing Medellín's Metro called "Cultura Metro" (Metro Culture), people have been sharing their opinions for and against abortion, in the same way that the mass transit system installations' cars are used on a daily basis to post messages using other graphic material.

Ptají se proto, že se ve vozech městské veřejné dopravy objevují reklamní plakáty kampaně #ladecisiónestuya („to rozhodnutí je tvoje“). Uživatel Jaime Andrés (@JAIM3_ANDR3S) sdílel tento plakát:

Revolutionary Extractivism in Bolivia? · Global Voices

Revoluční pojetí extraktivismu v Bolívii?

A march by La Via Campesina (Ian MacKenzie / Creative Commons)

Pochod mezinárodního farmářského hnutí La Vía Campesina (Ian MacKenzie / Creative Commons)

This article by Nicole Fabricant and Bret Gustafson was originally published on NACLA's website.

Autory tohoto článku jsou Nicole Fabricantová a Bret Gustafson a byl původně publikován na webových stránkách NACLA.

Across Latin America, the boom in oil, gas, and mineral extraction and export—extractivism—has intensified debate about the trade-off between social redistribution and socio-environmental impacts.

Prudký nárůst těžby a vývozu ropy, zemního plynu a nerostných surovin z Latinské Ameriky – extraktivismus – rozvířil debatu o hledání rovnováhy mezi přerozdělováním zisků do sociální sféry a socioenvironmentálními dopady tohoto průmyslového odvětví.

In neoliberal countries where violent dispossession is intensified, extractivism is easier to critique.

V neoliberálních zemích, v nichž je násilné vyvlastňování soukromých pozemků na denním pořádku, je kritika extraktivismu snazší.

Yet in Bolivia, where recently re-elected President Evo Morales speaks of deepening a socialist project through what we might call ‘social’ extractivism, the ecological left is often at odds.

Naopak v Bolívii se po nedávném znovuzvolení prezidenta Eva Moralese stále častěji hovoří o prohloubení socialistického projektu cestou tzv. „sociálního“ extraktivismu, s čímž ale v mnohém nesouhlasí ekologická část levice.

Social extractivism uses money (rents) from natural gas and mineral exports to improve public infrastructures and alleviate poverty through redistributive policies.

Sociální extraktivismus shromažďuje zisky (renty) z vývozu zemního plynu a nerostných surovin a v promyšleném systému přerozdělování je využívá ke zkvalitnění veřejné infrastruktury a k boji proti chudobě.

This positions the state in a key economic role and reverses, in some ways, two decades of free-market neoliberalism.

Instituce státu zde tedy hraje klíčovou ekonomickou roli a atmosféra dřívějšího neoliberalistického volného trhu se tak radikálně proměňuje.

If a lower poverty rate and 61% of the country voting for Evo is any indication, extractivism with a redistributive side has broad popular support.

Vezmeme-li v úvahu 61 % hlasů pro Moralese a markantní snížení chudoby v posledních letech, může extraktivismus počítat s širokou veřejnou podporou.

So what is to critique?

Co tedy kritizovat?

Critics have argued that extractivism, even with ‘social’ redistribution, destroys nature, deepens authoritarian politics, and furthers dependence on global capitalist markets.

Oponenti poukazují na fakt, že jakýkoliv extraktivismus, i ten s návaznou „sociální“ redistribucí zisku, ničí přírodu, posiluje pozici autoritářské politiky a prohlubuje závislost na globálních kapitalistických trzích.

Critics charge that the apparent boom in the present masks the absence of a real economic vision for the future.

Raketový růst vývozu komodit zcela zastínil absenci jakékoliv dlouhodobé a dobře promyšlené ekonomické vize.

In the name of Mother Earth, it follows, extractivism contributes to inalterable ecosystemic ruptures such as global warming.

Ve jménu Matky Země přispívá k ničení nenahraditelného ekosystému a velkou měrou se podílí na globálním oteplování.

In contrast, those defending social extractivism argue that it is merely an instrument of economic transformation, necessary to address poverty in the present and lay the foundations for a new economy and society in the future.

Jsou zde však i obhájci sociálního extraktivismu, podle nichž se vlastně jedná o nástroj ekonomické transformace, jež je nezbytná jak pro snížení chudoby, tak pro položení základů nového ekonomického a sociálního systému.

Compared to neoliberal regimes, it follows, Bolivia (and Ecuador) are socially and environmentally progressive, with the state using gas and mineral rents to promote economic diversification through industrialization, new local economies, and education for a post-extractive technology economy.

Ve srovnání s neoliberálními režimy je podle nich Bolívie, a potažmo i Ekvádor, sociálně a ekonomicky progresivnější. Stát využívá zisky z prodeje zemního plynu a nerostných surovin a podporuje ekonomickou diverzifikaci, industrializaci, vznik nových lokálních trhů a vzdělávání v oblasti technologií, které mají přímou návaznost na těžbu.

Despite ongoing dependence on global capital, it is argued, this is the path toward twenty-first century socialism.

To všechno se i přes závislost na globálním kapitálu jeví jako správná cesta k socialismu 21. století.

The debate has tended to stagnate around this well trodden back-and-forth, but we seek to further the conversation by returning our attention to social movement struggles—key spaces through which creative transformation emerges.

Na tomto místě se debata mezi odpůrci a zastánci sociálního extraktivismu poněkud zadrhává.

Acknowledging the revolutionary opening created by the MAS, we consider the complicated new terrain of gender, sexual, racial, and ethnic inequities under MAS and “progressive extractivism,” question uneven land redistribution and access to resources in rural economies, and explore extractivism’s impact on the national labor scenario.

Aby se mohla diskuze posunout dál, je třeba obrátit pozornost směrem k sociálním jevům, na které má mít transformace nejvýraznější dopad, tj. k genderovým, rasovým a etnickým nerovnostem, a zanalyzovat jejich aktuální stav pod prizmatem progresivního extraktivismu, který MAS (Movimiento al Socialismo, politická strana Evo Moralese) prosazuje.

Lastly, we conclude by considering the dilemma of North-South engagement and solidarity.

Je třeba přehodnotit současné nevyvážené přerozdělování půdy a umožnit přístup ke zdrojům i lokálním ekonomikám.

After revolution, patriarchy?

Patriarchát jako výsledek revoluce?

The MAS government has opened space for women even as the Morales administration has been criticized for reproducing patriarchal politics.

Ačkoliv je Moralesův kabinet kritizován za návrat k patriarchální politice, jsou to paradoxně ženy, jimž jeho vláda otevřela nový prostor.

Morales himself sometimes slips into the machista mode of speech – joking, for instance, about conquering opponents by seducing ‘their’ women.

Sám Morales často sklouzává k machistickému způsobu vyjadřování (například rádoby vtipně spřádá plány na porážku svých oponentů sváděním jejich manželek).

Yet the paradoxes of gender and sexuality in the context of extractivism go beyond ways of speaking or the formal inclusion of women.

Paradoxy genderu a sexuality v kontextu s extraktivismem však přesahují rámec slovních narážek či formálního začlenění žen do společnosti a v praxi se projevují zejména na sociální a redistributivní úrovni.

Certainly on the social and redistributive side, the widespread installation of natural gas lines in urban homes eases the domestic labor of women.

Plošné zavedení plynu do všech domácností usnadňuje ženám domácí práce.

Cash transfers for infant and maternal health, support of the elderly, and grants to schoolchildren have all contributed to women’s well-being.

Využití financí na zdravotní péči dětí, matek a starých lidí, granty pro školy – to vše přispívá ke zvýšení životního standardu žen.

Yet, in structural terms, extractive economies exacerbate gendered inequalities.

Na obecnější rovině ale extraktivistická ekonomika genderové rozdíly prohlubuje.

Extractive regimes, compared to manufacturing and other economic activities, produce relatively few jobs.

Extraktivní režimy, na rozdíl od manufakturních a jiných druhů ekonomických aktivit, nabízejí poměrně málo nových pracovních míst. Většina pozic v oblasti vývozu nerostných surovin je vhodná pro muže se střední nebo vysokou odborností.

Most are semi- and high-skilled jobs that generally go to men. This repositions women as dependent on male earnings, much like the cash transfers reach women as mothers and wives.

Ženy zde najdou práci jen těžko a zůstávají na svých manželech finančně závislé.

And as redistribution, transfers are significant but small compared to expenditures on the military, universities, regional governments, and municipal governments.

Objemově je procento výdajů, které do této sféry plynou, sice dostačující, ale ve srovnání s částkami investovanými do vojenského sektoru, regionálních a městských vlád či na financování univerzit je to velmi málo.

As these more significant expenditures invariably move through masculine circuits of rent circulation the machista world of back-room, alcohol fueled patronage politics – men talking about conquering other men by way of their women – comes full circle.

I v těchto sektorech převažuje mužská pracovní síla, a tak tyto výdaje končí opět v kapsách mužů a zisky z těžby zemního plynu v podstatě pohání ekonomickou strukturu státu i patriarchální politiku, která pracuje proti rovnoprávnosti pohlaví.

Thus, even after neoliberalism, natural gas fuels an economic structure and a patriarchal politics that work against gender equity.

Politická strategie současné vlády má potenciál tuto nerovnováhu minimalizovat.

Government policy can exert a counterweight to these structural forces, if there is a real commitment to ‘depatriarchalization’.

Pokud tedy svůj závazek ke „zrušení patriarchátu“ myslí skutečně vážně.

And, to be sure, coinciding with the structural effects of extractivism, an ideological struggle continues around the politics of liberatory sexuality.

Paralelně s prvními strukturálními dopady extraktivismu pokračují ideologické spory v otázkách sexuálních práv. Jednu z klíčových debat rozpoutala členka týmu zákonodárců MAS Patricia Mancilla.

Consider the recent abortion debate sparked by a court challenge from Patricia Mancilla, a MAS legislator.

S odvoláním na nový ústavní dodatek pojednávající o sexuální svobodě žen se pustila do soudního sporu o dekriminalizaci potratů.

Reading the new constitution’s passage on women’s sexual freedom, Mancilla sued for the decriminalization of abortion.

Následovaly dva roky veřejné diskuze a rozepří s aliancí evangelíků, s katolickou církví, se zástupci pravicových stran i samozvanými revolucionáři z řad MAS.

Two years of public debate followed, pitting this liberatory challenge against an alliance of evangelicals, the Catholic Church, right-wing parties, and self-proclaimed male revolutionaries of the MAS. In the end, the court ruled against women.

Na pozadí toho všeho se znovu probudila k aktivitě feministická hnutí, začala se diskutovat práva lidí s odlišnou sexuální orientací, domácí násilí na ženách i útoky proti ženám.

Against this backdrop, feminist movements have renewed their struggles, even as some maintain critical support for the MAS.

V diskuzi s bolívijským viceprezidentem Alvarem Garcíou Linerou označila členka anarchofeministického hnutí Mujeres Creando María Galindová většinu představitelů MAS za ideologicky chudobné.

The issues extend into LGBTQ rights, domestic violence, and femicide.

Reagovala tím na vyjádření jednoho z členů, který přirovnal homosexuály k duševně nemocným.

In a recent debate with Vice-President Alvaro García Linera, María Galindo of Mujeres Creando pointed out the ideological poverty of many MAS representatives, such as one who equated homosexuals to “enfermos mentales.”

Úspěch každého revolučního projektu velmi úzce souvisí s činností menších iniciativ v pozadí.

As it were, the revolutionary project relies on less-than-revolutionary alliances.

Mujeres Creando a jiné podobné organizace se snaží dostat do povědomí mezi mládeží.

Movements like Mujeres Creando are spreading into youth consciousness through bawdy public irreverence, street theater, graffiti, and media.

Oslovuje ji okázalým vtipy, pouličním divadlem, graffiti i skrze média.

Other women-led Indigenous movements like the Bartolina Sisas of the national peasant organization are also organizing around gender, the impacts of extraction, and small-scale agriculture.

I další spolky sdružující ženy z komunit původních obyvatel jako je např. Bartolina Sisa – Národní federace farmářských žen v Bolívii – se zabývají genderovými otázkami, dopady extraktivismu a komunitním zemědělství.

Women leaders associated with CONAMAQ (National Council of Ayllus and Markas of Qullasuyu) have been active in conflicts over mining and the TIPNIS highway, as well as broader issues like climate justice.

Významné aktivistky spolupracující s CONAMAQ (National Council of Ayllus and Markas of Qullasuyu) se účastní sporů kolem těžby a stavby dálnice přes rezervaci TIPNIS i tematických diskuzí o aktuálních širších problematikách.

These gendered articulations of cultural struggle and political-economic transformation are a critical point of solidarity and creativity for the ongoing change.

Tato genderová vyjádření o kulturně-společenských problémech a politicko-ekonomické transformaci představují klíčovou zkoušku fungování vzájemné podpory i kreativity, jež je bezpodmínečně nutná k tomu, aby byly zamýšlené změny úspěšné.

Race and ethnicity are also sites of struggle.

Nesoulad názorů se ozývá i z prostředí rasových a etnických témat.

The much-heralded embrace of indigenous rights by Evo Morales and the passage of anti-racism laws are a step in the right direction.

Nadějné prohlášení Eva Moralese o právech původních obyvatel stejně tak jako nová pasáž antirasistického zákona jsou kroky správným směrem.

In education, the MAS has taken steps that are an affirmative action of sorts.

I na poli vzdělávání začala MAS podnikat mnoho pozitivních věcí.

Yet institutional racism and the daily realities of racist micro-aggressions persist.

Přes to všechno jsou institucionální rasismus a projevy skryté agrese stále na denním pořádku.

In the cities, the anti-racist struggle has expanded through the efforts of young people and intellectuals, including those affiliated with the Observatorio del Racismo.

Antirasistické kampaně se vedou hlavně ve velkých městech, jsou iniciovány zejména mladými lidmi a intelektuální částí společnosti nebo organizacemi jako je Observatorio del Racismo.

In the rural regions, Indigenous organizations, with some exceptions, broadly support the MAS, but also continue to struggle for territorial rights, autonomy, and full participation as citizens.

Na venkově podporují až na výjimky všechna sdružení původních obyvatel politiku MAS a zároveň pokračují ve vleklém boji o teritoriální práva, autonomii a získání statutu plnoprávných občanů.

Again, the often dismissive attitude toward Indigenous demands displayed by the national oil and gas company and some representatives of the MAS itself, reflects a troubling and familiar coloniality that is still embedded in the extractive project.

Z projektu extraktivismu je však i přesto cítit hluboce zakořeněný tendenční kolonialisticko-vykořisťovatelský přístup, projevující se zejména v postojích národních ropných společností i některých představitelů MAS.

Labor

Pracovní síla

In the formal economy, the position of working people has clearly improved with social extractivism: The MAS government has increased the minimum wage, decreed double year-end bonuses, and increased public sector wages.

Sociální extraktivismus rozhodně přispěl i k lepšímu ekonomickému postavení zaměstnanců. Vláda MAS zvýšila minimální mzdu, zavedla dvojité odměny na konci roku a porostly i mzdy ve veřejném sektoru.

Yet things are not all rosy.

Věci ale nejsou tak růžové, jak se zdají být.

Continued talk of the natural gas boom and the nation’s robust economic situation tend to heighten expectations and inflationary pressures that fuel demands for wage increases, especially for public sector workers, the most significant segment of the ‘formal’ economy.

Neustále zmiňovaný boom v těžbě zemního plynu a posilující národní ekonomika podněcují ve společnosti velká očekávání, vytváří inflační tlaky a s nimi ruku v ruce i požadavky na zvýšení mezd.

Yearly wage disputes and strikes –by teachers, doctors, police, and army officers – continue.

A to zejména pro zaměstnance veřejného sektoru, největšího segmentu „bílé“ ekonomiky.

Although nationalization restored national miners and oil workers unions, outsourcing and subcontracting still characterize the extractive regime’s production chains.

Každoročně se opakují disputace a stávky učitelů, lékařů, členů policejních a armádních složek.

Conflicts persist between state and non-state mine workers.

Důlní pracovníci ve státní sféře řeší spory s těmi, co pracují u soukromníků.

The COB (Bolivian Labor Confederation) is – depending on political winds – a sometime ally of the MAS.

COB (Bolívijská odborová konfederace) je – v závislosti na politických náladách – příležitostným spojencem MAS.

Yet the COB remains focused on wage and pension issues in the formal sector, even though most Bolivians—several million in fact—live without access to a formal income.

Jejími hlavními tématy zůstávají mzdy a penze. Většina Bolivijců – několik milionů – totiž legální příjem v životě neviděla.

The government speaks of industrialization and new jobs.

Vláda často mluví o industrializaci a nových pracovních příležitostech.

Economic growth and rent circulation have generated much-heralded stories, such as the nouveau riche Aymara bourgeoisie.

Ekonomický růst a cirkulace rent vygenerovaly spoustu historek jako např. tu o nouveau riche aymarské buržoazii (Aymarové jsou původní národ žijící na území Bolívie, pozn. překl.).

Nonetheless, extractivism-fueled growth – 80% of the country’s exports – is low-labor growth.

Extraktivismem poháněný růst – 80 % vývozu – je růst v rovině nízce kvalifikované pracovní síly.

The job-producing non-extractive segments of the economy grow more slowly.

Počet pracovních míst mimo extraktivistické segmenty roste pomaleji, počty pracovních míst v rámci šedé ekonomiky v poslední dekádě stagnují na cca 65 procentech.

Thus, the percentage of labor in the ‘informal’ sector has remained stable, at about 65%, for the past decade, leaving people, especially the young, to struggle largely as precarious workers–receiving less than a living wage, no pensions, long hours, and unstable employment.

Zejména mladí lidé jsou nuceni pracovat bez smluv, za platy nižší než je životní minimum, bez jistoty nároku na penzi.

While the increased circulation of cash undoubtedly means that the ‘informal’ economy may also perceive a boost, young women in particular face a more difficult scenario.

Více hotovosti v oběhu nepochybně znamená, že by i šedá ekonomika mohla zažít svůj boom, situace je však, obzvlášť pro mladé ženy, mnohem zapeklitější.

Organized labor is thus a core area of struggle that must incorporate and mobilize young people—especially those on the urban margins—as key agents of transformative thought and action.

Zásadní úkol leží na bedrech odborů, jejichž úkolem je nadchnout a mobilizovat pro ideu transformace především mladé lidi, zejména ty, kteří žijí na předměstích.

Otherwise, amid social extractivism, young people will face more of the future imagined for them by neoliberalism: as pools of cheap exploitable labor, political subjects useful for reactionary mobilization, or surplus bodies to be targeted for criminalization.

V opačném případě hrozí, že s sebou nechají zacházet jako za neoliberalismu – budou levnou pracovní silou, budou sloužit jako politické téma pro reakcionářské mobilizace a budou ornou půdou kriminality.

Land, water, and the future of the countryside

Půda, voda a budoucnost venkova

The dilemma of urban labor is compounded by the expansion of rural agro-industry.

Problematika trhu práce ve městě je úzce propojena s expanzí rurálního agroprůmyslu.

The extractivism debate tends to gloss over how rural social movements continue struggles for land and sustainable economies and communities.

Extraktivismus často přehlíží vytrvalé snahy venkovských sociálních hnutí o záchranu území, lokálních komunit a jejich ekonomik.

Globally, the Via Campesina (global peasant organization) and Landless Peasant Movement (MST-Brazil) have militantly resisted biofuel crop expansion (soy, sugar), arguing that it leads to further environmental degradation and displacement of small-scale farmers.

Vía Campesina (celosvětová farmářská organizace) a Landless Peasant Movement (brazilské hnutí pracujících bezzemků) společně brojí proti pěstování energetických plodin (sóji, cukru), které má podle nich negativní environmentální dopady a vytlačuje malé farmáře.

Even so, soy and sugar are expanding across Brazil, Paraguay, and Bolivia.

Pěstování sóji a cukru se v Brazílii, Paraguaji a Bolívii šíří závratnou rychlostí.

Bolivia has taken steps toward assuring food sovereignty, but movements call for land reform and new models of agriculture, such as smaller scale organic farming.

Bolívie začala zavádět opatření vedoucí k potravinové samostatnosti, farmářská hnutí však požadují celkovou reformu zemědělství a podporu organického způsobu farmaření.

Movements are imagining an alternative socio-economic and political order through “embodied resistance.”

Jejich představa alternativního socioekonomického a politického řádu spočívá v „permanentním vzdoru“.

Prior to the MAS consolidation of power, this involved occupations of under-productive latifundio (large expanses of land).

V dobách, kdy ještě MAS neměla tak velkou moc, se tento přístup projevoval například zabíráním málo produktivních latifundií (rozsáhlých pozemků).

The landless movement in Bolivia has adopted the Brazilian model and occupied lands in eastern Bolivia.

Nedílnou součástí snah o znásobení území s agroekologickým zemědělstvím je i sebevzdělávání, zvyšování povědomí mezi veřejností a samostatné lokální řízení.

Here some mobilize the idea of the Andean ayllu – collective landholding patterns and kin relations – to bolster unity.

Bolívijské bezzemkové hnutí se nechalo inspirovat brazilským modelem a začalo obsazovat plochy ve východní části země.

Against agroindustry’s tactics for concentrating power and wealth, rural activists hope that land occupations give rise to alternative economies to reterritorialize the nation, similar to the Zapatistas.

V některých oblastech lidé oživili i tradiční andský přístup ayllu – kolektivní vlastnictví půdy s rodovou vazbou. Venkovští aktivisté věří, že obsazováním půdy poroste význam alternativních ekonomik a lidé se začnou vracet zpět na venkov.

Many of MST’s ideas have made their way into the new Bolivian constitution.

V Brazílii se mnoho postojů bezzemkového hnutí podařilo implementovat do nové ústavy.

Yet the Bolivian landless must navigate a complex dynamic with the MAS as well as internal tensions between individual and collective property.

Bolivijce však čeká ještě dlouhá cesta.

Movements want to remain independent yet rely on the state for access to seeds and technology.

Je potřeba najít kompromis se zájmy vládnoucí MAS a eliminovat napjaté vztahy mezi individuálním a kolektivním vlastnictvím.

And, as with other political alliances, the MAS has reached a kind of detente with the agro-industrial elite.

Přestože by hnutí chtěla zůstat nezávislá, přístup k technologiím a osivům jim umožňuje právě stát.

This suggests continued soy expansion and the solidification of the agro-industrial model—all of which undermine radical land reform efforts, an ongoing terrain of struggle.

Navíc MAS si jde s agroprůmyslovými elitami na ruku, z čehož vyplývá, že pěstování sóji stejně jako solidifikace agroprůmyslového modelu budou i nadále expandovat a snahy o radikální zemědělskou reformu usilovně hatit.

Extractivism on the ground: Socialism of the state, neoliberalism at the well-head?

Občanský extraktivismus: Socialismus ve státě, neoliberalismus na vrtných polích?

From Mexico to Chile the extractivism debate has focused most on movements mobilized against or for specific projects.

Od Mexika po Chile se do diskuzí o extraktivismu zapojují hnutí bojující proti konkrétním projektům.

For instance, in Peru protestors in Cajamarca have challenged the expansion of the open-pit gold mine through demonstrations, road blocks, and strikes and have suffered from much police repression.

Lidé v peruánské oblasti Cajamarca protestují proti rozšíření zlatého dolu.

In contrast, other communities support extractive industries, but demand more social and environmental regulation, mitigation, and compensation.

Pořádají demonstrace a stávky a blokují cesty, přičemž musejí čelit represivním opatřením místní policie.

Yet whether for or against, grassroots mobilization is exploding. Unsurprisingly, countries like Colombia, Peru, Mexico, Honduras, and Paraguay have moved toward the militarization of extractivism and the criminalization of resistance.

Jsou zde i takové komunity, které extraktivní průmysl podporují, ale požadují větší sociální a environmentální regulace, eliminaci těžby a záruku kompenzací.

Yet even in Bolivia and Ecuador some grassroots activism has been met with violence and a discourse of criminalization.

Ať už pro nebo proti, občanský aktivismus jde často ruku v ruce s násilím a kriminalitou.

These struggles will continue, however mitigated they might be by redistributive policies.

A třebaže by se mu podařilo dosáhnout nějakých výsledků, v budoucnu jeho hlas rozhodně neutichne.

Yet more importantly, movements are expanding into issues such as water, food sovereignty, and climate justice.

Naopak se šíří i do dalších oblastí jako je nedostatek vody, potravinová samostatnost a klimatická spravedlnost.

New articulations – like Bolivia’s embryonic Green Party – are emerging.

Objevují se nová vyjádření a rodí se nové strany jako bolívijská Strana Zelených.

On questions of water scarcity, Bolivian grassroots organizers in both La Paz and El Alto are leading the way in questioning top-down international solutions and connecting to movements in other countries.

Bolívijské občanské iniciativy v La Paz a El Alto se angažují v otázce nedostatku vody, analyzují veškerá možná řešení a navazují kontakty s podobnými organizacemi v zahraničí.

The alternatives: Returning to the north/south debate

Alternativní řešení: Návrat k debatě o severojižní spolupráci

Can we, as activists, deepen the debate on these issues by exchanging political knowledge and experience across the South and the North?

Může vůbec v oblasti aktivismu fungovat výměna politických vědomostí a zkušeností mezi Severem a Jihem?