gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
Pottery requires at least two elements, the molder and the molded, "and I am of the latter because it is God who molds me," says the 58-year-old, barely smiling but cheerful.	Hrnčířství vyžaduje alespoň dvě složky, tvarující osobu a tvarovaný materiál. „Já jsem to druhé, protože je to Bůh, kdo mě tvaruje,“ vysvětluje tento 58letý podnikatel, který se zřídka směje, ale působí radostně.
Jesus Antonio, a migrant who deals daily with the bureaucratic measures and the procedures alien to his home country, talks now about Dominican Republic with a confidence that comes with being at a distance:	Jesús Antonio, migrant, který každý den zápasí s byrokratickými opatřeními a procedurami cizími pro jeho rodnou zemi, mluví nyní o Dominikánské republice s jistotou, kterou mu dává odstup:
Like other presidents in Latin America, Danilo Medina is promoting small and medium businesses.	Jako ostatní prezidenti Latinské Ameriky podporuje i Danilo Medina malé a střední podniky.
The government funds and guarantees, and that’s good.	Vláda financuje a poskytuje záruky, to je prospěšné.
Especially for tourism and trade, where investments stand out, strengths of the future of Dominican Republic.	Především jde o turistiku a obchod, u kterých jsou investice výrazné, jsou to silné pilíře budoucnosti Dominikánské republiky.
“It's all about making things easier and providing opportunities”, explains the owner of 'Alfarero', where he has tried to include a little of the air that is breathed in his country.	„Jde o zjednodušování věcí a poskytnutí příležitostí,“ vysvětluje přesvědčivě vlastník obchodu „Alfarero“, ve kterém by chtěl zachytit i trochu atmosféry své země:
My forte is selling Latin products, but I have a varied selection.	Mou silnou stránkou je prodej produktů z Latinské Ameriky, ale mám různorodý sortiment.
Up to 20 different services 24 hours without interruption.	Až dvacet různých služeb, které jsou k dispozici dvacet čtyři hodin denně, bez přestávky.
Photocopies, fax, Internet, telephone booth, money transfers, and package shipping.	Kopírování, fax, internet, telefonování, posílání cenných věcí a balíčků.
Although Jesus Antonio states that he very much longs for his country, he recognizes that he is fine in Spain:	Ačkoli Jesús Antonio García tvrdí, že se mu velmi stýská po své rodné zemi, připouští, že se mu ve Španělsku daří dobře a že zde dosáhl blahobytu:
At first I slept on the street, always in parks, but without fear because when you have nothing you're not afraid.	Na začátku jsem spal na ulici, vždy v parcích, ale beze strachu, protože když nic nemáte, nebojíte se.
Then things got better. With a lot of will, a little help from my sister, clear goals, faith, courage and perseverance, you begin to achieve small things that lead to other bigger ones.	Pak se situace zlepšila a s velkým vypětím, malou pomocí od mé sestry, jasnými cíli, vírou, odhodláním a vytrvalostí se začaly dařit malé věci, které vedly k dalším, větším.
He considers himself to be an honest person, so he does not lie when he says that after having tried his luck in Spain, UK, Cuba, Venezuela and the United States, it's possible to improve, but never easy.	Považuje se za čestného člověka a tak přiznává, že poté, co zkusil štěstí ve Španělsku, Velké Británii, na Kubě, ve Venezuele a USA, je podle něj možné dosáhnout úspěchu, ale není to jednoduché:
You can arrive with nothing and achieve something.	Je možné začít z ničeho a něčeho dosáhnout.
He speaks about Latin America from afar, but he ensures it is developing a lot: "Now is its time, the day-to-day is always changing and the movement keeps you alive".	Mluví o Latinské Americe z dálky, ale ujišťuje, že se tato oblast silně rozvíjí. „Dnes je její doba, každodenní život se mění a tento pohyb vás drží při životě.“
Jesus Antonio, who arrived in October, just like the hurricane season, has spent three years in Spain.	Jesús Antonio, který přijel v říjnu, v období cyklónů, již strávil ve Španělsku tři roky.
He will leave come the fourth.	Během čtvrtého odjede.
He will return to retire from his businesses, “which requires a lot of sacrifice". To rise again at dawn and earn enough for the day without pause until the evening, "when the party has already started". And so, the Dominican 'Alfarero', from the Spanish town of Ciudad Real calmly explains:	Vrátí se a skončí se svým podnikáním, „které vyžaduje mnoho obětí“ při brzkém vstávání a celodenní práci bez přestávky až do večera, „kdy už je noční život v plném proudu“:
I will return in order to be aware of all the changes, because one often does not perceive as much as when one arrives suddenly.	Vrátím se, abych se podíval na všechny změny, protože ty si člověk neuvědomí během každodenního života tolik, jako když náhle přijede.
Because of that, and because one always comes back to what has been.	A také kvůli tomu, že se člověk vždy vrací k tomu, čím je.
The Country as a Mirror: Reflections of a Young Colombian in Bristol · Global Voices	Cizí země jako pomůcka k přemýšlení: Mladý Kolumbijec v Bristolu
Pablo Uribe, photographed by the author in Bristol (United Kingdom).	Pablo Uribe, fotografie autorky článku, z Bristolu ve Velké Británii
This is the second post in a series of interviews that explore the experiences of Latin Americans who leave their countries of origin in search of new opportunities, and look back on their home countries with changed outlooks.	Toto je druhý článek ze série rozhovorů, které mapují zkušenosti obyvatel Latinské Ameriky, kteří opustili svou zemi při hledání nových příležitostí.
In this post, Ana Hernández talks to Pablo Uribe, a young Colombian political scientist, who has obtained Spanish citizenship and recently made Bristol his new home.	V tomto článku mluví Ana Hernández s Pablem Uribem, mladým kolumbijským politologem, který získal španělské občanství a je nyní na pobytu v Bristolu.
The first of these interviews, conducted with a Dominican businessman in Spain, can be read here.	První rozhovor z této série najdete zde.
Pablo Uribe has lived outside of Colombia for 14 years.	Pablo Uribe strávil mimo Kolumbii čtrnáct let a jíst polévku sancocho je pro něj něco nostalgického.
For him, eating sancocho soup is a deeply nostalgic experience.	Pochází z Medellínu i z Madridu.
He is from Medellín, and spent some of his life in Madrid, Colombia, too. Pablo left the country when he was 19 years old.	V 19 letech opustil Kolumbii a stal se občanem Španělska, což mu nebrání dále poznávat svět.
Now a Spanish citizen, he's still as much an explorer today as ever, living in Bristol, where, during this interview, he reflected on Medellín and the idea of leaving, returning, and seeing oneself reflected in a single country:	Tento mladík žije nyní v Bristolu a během rozhovoru přemýšlí nad Medellínem i myšlenkou odchodu, návratu a poznávání vlastního charakteru pomocí jedné jediné země:
I was all about the idea of coming back to Colombia, so much so that when I first started living in Madrid, I was very reluctant to think about my legal situation as a foreigner.	Stále jsem přemýšlel o návratu do Kolumbie, to bylo na začátku života v Madridu, kdy jsem se zdráhal uvažovat o své situaci cizince z administrativního pohledu.
Over time, I finally became a Spanish citizen, but when you immigrate for the second time, the home that ends up being closest is the one you just left behind.	S postupem času se ze mě nakonec stal občan Španělska. Ale když emigrujete podruhé, tak domov, který je nejblíže, je ten, který opouštíte.
You end up having a significant identity crisis.	To ve vás vytvoří značný chaos ohledně vaší identity.
The young political scientist maintains his roots by remaining in contact with his family and friends. Online social networks make help preserve these relationships.	Mladý politolog si své kořeny udržuje pomocí kontaktu s rodinou a přáteli, v tom mu pomáhají sociální sítě.
Additionally, publications like Semana, El Espectador, La Otra Orilla and La Silla Vacía, solely for political news, are also important points of reference.	Kromě toho sleduje stránky Semana, El Espectador, La Otra Orilla a La Silla Vacía kvůli novinkám z oblasti politiky.
Although he hadn't traveled abroad until he was 19-years-old, Pablo had plenty of time to grab a backpack and explore Colombia.	Ačkoli svou zemi poprvé opustil až v 19 letech, našel si Pablo čas, aby projel Kolumbii.
He started at the age of 14, taking advantage of weekends, holidays, and school vacations:	Začal ve 14 letech a využíval víkendy, svátky i prázdniny:
It was during those teenage years that I visited the Atlantic coast, but also the mountains; the mountain ranges in the coffee-harvesting areas, the outskirts of Medellin.	Během těchto let dospívání jsem navštívil pobřeží Atlantiku, ale také hory, pohoří v Zona Cafetera, kde se pěstuje káva, celé okolí města Medellín.
I also went down to Bogotá and later continued on to other places.	Sestoupil jsem také až do Bogoty a pokračoval na dalších místech.
Colombia might not have big attractions like Machu Picchu, the Aztec ruins in Mexico, or the Perito Moreno glacier in Argentina, but I think that overall it is very attractive, each part makes up a whole where its people are the best.	Možná Kolumbie nemá taková lákadla jako Machu Pichu, mexické aztécké ruiny nebo argentinské Perito Moreno, ale věřím, že ve výsledku je velmi atraktivní, jednotlivé části tvoří dohromady celek, na kterém jsou to nejlepší samotní lidé.
Pablo also talks about how Medellín probably experienced its most tumultuous period during his childhood, when it was immersed in conflicts stemming from the drug trade:	Pablo také vypráví, že během svého dětství v Medellínu, poznamenaném konflikty z prodeje drog, prožil své nejspíše nejneklidnější období:
Throughout the 1980s and until 1993, when Pablo Escobar, the founder and leader of the Medellín Cartel, died, the homicide rate hovered at around double what it is now in some Central American cities.	V 80. letech a do doby, než v roce 1993 zemřel Pablo Escobar, zakladatel a vůdce Medelínského kartelu, byla míra vražd ve srovnání se současným stavem ve městech Střední Ameriky téměř dvojnásobná.
It was complete and open warfare.	Byla to otevřená a totální válka.
Still smiling and explaining this with pause, Pablo remembers how a bomb was planted in front of his grandmother's house, how he used to think that his father would never return from work, or how, even as a teenager, he recalled entering a restaurant for water and finding three armed guerrillas playing pool:	Stále s úsměvem a s přestávkami vzpomíná Pablo, jak byla před domem jeho babičky umístěna bomba, jak si často myslel, že se jeho otec nevrátí z práce nebo jak během dospívání vstoupil do restaurace, aby si koupil něco k pití, a uviděl tři ozbrojené příslušníky guerilly, jak hrají biliár:
It's not every day that you come across a guy with a gun at a pool table, but it was something that didn't scare you anymore.	Často nepotkáš chlápka s puškou na biliáru, ale bylo to něco, co už nevyvolávalo strach.
Later yes, after things got complicated and it was risky to go out there, the danger was real.	Později ano, když se vše zkomplikovalo a bylo nebezpečné tam zajít, to už nebezpečí existovalo.
Now that I see it in perspective, I think that traveling around the country alone is something that I should not have inflicted on my mother.	Nyní, když to vidím z téhle perspektivy, tak cestování po této zemi na vlastní pěst je něco, co jsem své matce dělat neměl.
Pablo, who is 33-years-old now, cannot pass up the occasion to talk about what was happening in Colombia when he was about to leave:	Pablo, kterému je dnes 33 let, se zmínil také o tom, co se dělo v Kolumbii v době, kdy se chystal odjet:
The rise of the extreme right, which presented itself to everyone with a radical discourse that appealed to fear and nationalism, left little room for criticism.	Vynoření extrémní pravice, která se uvedla radikálním projevem apelujícím na strach a nacionalismus, nenechávalo moc prostoru ke kritice.
It was at that very moment that Pablo discovered politics and would go on to study political science in Spain afterwards:	Právě v tomto okamžiku Pablo objevil politiku, proto také ve Španělsku studoval politologii:
There it was impossible not to run into Colombia's political reality, and I think I was in a privileged position to have experienced it from outside the country, seeing it at a distance and having references to which to compare it.	Bylo tedy nevyhnutelné narazit na realitu kolumbijské politiky a myslím, že jsem byl v mimořádné pozici, když jsem ji mohl prožít zvenku, vidět ji zdálky a mít další systémy, se kterými jsem ji mohl srovnat.
So I disagreed with Colombia a lot.	Tehdy jsem s Kolumbií ve spoustě věcí nesouhlasil.
And even today, I have to reconcile with a lot about my country.	Dnes se se svou zemí v mnoha ohledech smiřuji.
Pablo also drew attention to people’s reluctance to listen to criticism in certain cases:	Pablo také zmiňuje odpor vůči kritice, když dojde ke stigmatizaci části identity:
When a country, religion, or ideology is stigmatized, it becomes a victim and drawing criticism becomes frowned upon.	Když dojde ke stigmatizaci – ať už země, náboženství nebo ideologie –, vznikne oběť a ta se poté jen špatně vyrovnává s kritikou.
This was happening in Colombia.	To se stalo v Kolumbii.
The entire nation bore the stigma of being an unsafe country, full of drug traffickers.	Celý národ byl zatížen stigmatem nebezpečné země a překupníků drog.
So when Álvaro Uribe came and made an aggressive, right-wing speech, people were more than ready to hand over power, despite what the rest of the world was saying.	Když nastoupil Álvaro Uribe a pronesl svou pravicovou řeč, velmi agresivní vůči kritice zvenku, vše se umocnilo.
People outside the country weren't considered sufficiently informed, their judgement wasn't worth the same, and they were accused of ignorance and bias.	Ti, kteří byli venku, nebyli považováni za dostatečnou autoritu, jejich hodnocení nemělo stejnou cenu a byli obviňováni z neznalosti a pokrytectví.
Once, a journalist who was not Colombian proposed that Medellín was the largest outdoor brothel in the world.	Stalo se, že jeden novinář, který nebyl Kolumbijec, označil Medellín za největší veřejný dům pod širým nebem.
And for that, he was ostracized.	Tehdy byl za to naprosto zavržen.
Finally, Pablo reflects on the traditional media's "narco-telenovelas," a television genre based on stories related to drug trafficking, and how other initiatives in the world of arts and culture manage to open the spectrum of Colombians' self-understanding:	Nakonec Pablo přemýšlí o obrazech, které tradiční média poskytují v rámci „narko-telenovel“, televizního žánru založeného na historkách svázaných s prodejem drog, a o tom, jak se dalším iniciativám ze světa umění a kultury podařilo otevřít spektrum představ, které mají Kolumbijci sami o sobě:
we learn to live with differences.	jsme se naučili žít s rozdíly.
And although we were exporters of narco telenovelas that helped stigmatize the population and objectify and denigrate women, today there are many people doing very good things in Colombia.	A ačkoli jsme byli exportéry narko-telenovel, které přispívají ke stigmatizaci obyvatel nebo pomlouvání žen a jejich snižování na úroveň objektů, dnes dělá v Kolumbii spousta lidí dobré věci.
There are extremely interesting things within the culture, art, and music.	Jsou zde velmi zajímavé záležitosti v oblasti kultury, umění nebo hudby.
The only thing missing is political normalization, but it will come.	Schází jen, aby došlo k politické normalizaci, k té ale ještě dojde.
It's About Time to End Female Genital Mutilation in the Only Latin American Country Where It Still Exists · Global Voices	Je čas skončit s ženskou obřízkou v jediné zemi Latinské Ameriky, kde se dosud praktikuje
Members of Embera ethnic group in the town of Crucito in Tierralta Córdoba, Colombia.	Členové etnika Embera v corregimientu Crucito, v Tierralta Córdoba, Kolumbie.
Photo taken from the Flickr account of Agencia Prensa Rural under a Creative Commons licence.	Fotografie převzatá z účtu Rolnické tiskové agentury (Agencia Prensa Rural) na Flickru pod licencí Creative Commons.
In Colombia, there are indigenous communities that still practice female genital mutilation, also known as female circumcision.	Dodnes existují v Kolumbii domorodé kmeny, které praktikují mrzačení ženských pohlavních orgánů, známého také jako ženská obřízka.
This makes Colombia the only country in Latin America where this custom is still in practice, according to some organizations.	Tím je Kolumbie jedinou zemí Latinské Ameriky, kde se tento zvyk uskutečňuje, jak potvrzují mimovládní organizace:
Well into the 21st century, female circumcision affects 140 million women and 26 countries in the world, among these Colombia.	Ve 21. století se ženská obřízka týká 140 milionů žen a 26 zemí světa, mezi něž patří Kolumbie.
NO TO FEMALE MUTILATION!!	NE MRZAČENÍ ŽEN !!
In the indigenous community of Emberá, where female genital mutilation is still practiced, a group of young girls dying as a result of the procedure in 2007.	V roce 2007 se objevil případ smrti skupiny nezletilých dívek z domorodé komunity emberá.
Five years later, a public declaration by the indigenous authorities officially suspended the practice.	Pět let později, v roce 2012, bylo dosaženo veřejného prohlášení domorodých autorit, které rušilo zmiňované praktiky.
But that didn't manage to completely wipe out female genital mutilation — last year, four Emberá girls died after undergoing the procedure.	Ale minulý rok čtyři dívky z etnika emberá zemřely na následky obřízky.
Don't forget the news about female mutilation that still exists among Emberá women.	A kde jsou zprávy o ženské mutilaci, kterou prožívají ženy kmene Embera?
Yes, right here in Colombia...	Ano, tady v Kolumbii...
Alberto Wuazorna, leader of the Emberá Chamí (located in the central and west Colombian Andes), worked for over three years to raise awareness in the community with the goal of eliminating female genital mutilation.	Alberto Wuazorna, vrcholný představitel etnika emberá chamí (jehož členové žijí na západních a centrálních pohořích kolumbijských And), více než tři roky pracoval na zvyšování citlivosti etnika vůči obřízce s cílem dosáhnout její zrušení.
Of course, this was no easy task as the practice falls into the realm of women's sexuality.	Jak lze předpokládat, nebyla to lehká práce, protože zasahuje do oblasti ženské intimity.
Based on his experience, he declared that “here we face an issue that goes back centuries, a process older than 200 years that we won't be able to eliminate in just three.”	Na základě svých zkušeností prohlásil, že „čelíme otázce, jež je tu staletí, procesu, který je starý víc než dvě stě let, a nemůžeme čekat, že zmizí za tři roky“.
How did female circumcision come to the Americas "swings between history and myth."	Příběh o tom, jak se ženská obřízka dostala do Ameriky, „osciluje mezi historií a mýtem“.
Víctor Zuluaga, a retired historian from the Technological University of Pereira who has worked with the Emberá Chamí communities from Risaralda since the 1970s, says:	Víctor Zuluaga, penzionovaný historik Technologické univerzity v Pereiře, který od sedmdesátých let pracoval v komunitách emberá chamí v Risaraldě, vypráví:
in the 17th century, when the settlers were already in control of most of the indigenous communities, the Chamí remained indomitable.	v 17. století, kdy osadníci již měli kontrolu nad většinou domorodých národů, členové kmene chamí zůstali nepodrobení.
They were a nomadic community that lived off of hunting and fishing more than farming and mining.	Byl to téměř nomádský národ, který žil více z lovu a rybolovu než z obdělávání půdy či hornictví.
The way out that they found was the road: They used it to move cargo between the coast and the mountains.	Řešením pro ně se stalo putování: využívali je na přepravu nákladů mezi pobřežím a horami.
Their route went through Tadó, a little town very rich in gold, currently part of the department of Chocó, where hundreds of African slaves used to work.	Jejich trasa procházela přes Tadó, vesničku bohatou na zlato, která je dnes součástí departementu Chocó, kde pracovaly stovky afrických otroků.
When they met each other on Sundays, and sometimes on Saturdays, indigenous people and slaves had a “small space of freedom” where they shared traditions and rituals.	Když se v neděli všichni sešli, někdy i v sobotu, indiáni i otroci měli „malý kousek svobody“, kde mohli sdílet zvyky a rituály.
The slaves mentioned by Zuluaga hailed from Mali and were accustomed to their men spending much time away from home.	Otroci, které Zuluaga zmiňuje, pocházeli z Mali a také byli zvyklí na to, že muži trávili hodně času mimo domov.
The Emberá men also could spend two or three weeks hunting animals in the jungle, so the Malis taught them their 'cure' for controlling women's sexuality.	Členové kmene emberá trávili dva až tři týdny na lovu ztraceni v pralesu.
The Emberá Chamí are among the 30 indigenous communities from Colombia who are at risk of extinction.	Proto jim otroci z Mali ukázali „léčbu“ s cílem mít pod kontrolou ženskou sexualitu.
Historically, extreme poverty has afflicted many of the community’s members.	Domorodci z etnika emberá chamí jsou mezi třicítkou kolumbijských domorodých kmenů, které jsou na pokraji zániku.
Victims of exclusion and discrimination in the best of cases, and violence and displacement from their lands in the worst, the Emberá Chamí have also found themselves at times caught in the crossfire of armed groups operating in the area.	V minulosti žili v ohrožení zániku kvůli extrémní chudobě, která postihuje mnoho členů kmene, oběti v tom lepším případě vyloučení a diskriminace, uprostřed palby ozbrojených skupin.
Human rights and women's advocacy organizations estimate there are between 100 and 130 million women in the world who have suffered female genital mutilation.	Lidskoprávní organizace zabývající se i obranou žen odhadují, že ve světě žije 100 až 130 milionů žen, které podstoupily ženskou obřízku.
And when it comes to Colombia, experts believe that in the Emberá Chamí community, three to four girls die every year due to complications from the "cure":	V případě Kolumbie experti tvrdí, že v komunitě emberá chamí docházelo k úmrtí tří až čtyř dívek ročně na následky komplikací po „léčbě“.
“I am a woman, I am an Emberá and I don't practice female genital mutilation.” The message conveyed now by Norfilia Caizales, women's adviser at the Indigenous Regional Council of Risaralda (CRIR), and other women from both shelters can't be clearer or more compelling. “Since 2007 we are looking for new processes to empower our girls, and it's about time to say, ‘No more practicing the cure,’” added Norfilia.	„Jsem žena, jsem z kmene emberá a neuznávám ženskou obřízku.“ Odkaz, který teď šíří Norfilia Caizales, poradkyně pro ženské otázky u Regionální domorodé rady v Risaraldě (Consejo Regional Indígena de Risaralda, CRIR), i další ženy nemůže být jasnější a přesvědčivější. „Od roku 2007 hledáme nové cesty k posílení našich dívek a je čas říct konečně: Ne ‚léčebným‘ praktikám,“ dodala Norfilia.
According to UNICEF data, female genital mutilation is concentrated along a 29-country strip in Africa and the Middle East.	Podle dat Unicefu se mrzačení ženských pohlavních orgánů koncentruje v pásmu 29 zemí Afriky a Středního Východu.
Gabriela García Calderón contributed to this post.	Gabriela García Calderón spolupracovala na tvorbě tohoto článku.
Argentina Has Had Decades of Democracy, So Why Do the Disappearances Continue? · Global Voices	I během demokracie dochází v Argentině nadále k násilným zmizením
Mural in Buenos Aires of Susana Trimarco, the mother of Marita Verón, a young girl of 23 who disappeared from the Argentinian city of Tucumán in April 2002 at the hands of a human trafficking ring.	Nástěnná malba Susany Trimarco, jejíž 23letá dcera Marita Verón zmizela v argentinském městě Tucumán v dubnu 2002, podle všeho v síti obchodu se ženami.
Image taken from the Flickr account PixelBeat! under the Creative Commons license. For many in Argentina, the image of the "missing person" vividly recalls the forced disappearances of the 1976-1983 dictatorship.	Buenos Aires, obrázek ze serveru Flickr uživatele PixelBeat!, v rámci licence Creative Commons.

Pottery requires at least two elements, the molder and the molded, "and I am of the latter because it is God who molds me," says the 58-year-old, barely smiling but cheerful.

Hrnčířství vyžaduje alespoň dvě složky, tvarující osobu a tvarovaný materiál. „Já jsem to druhé, protože je to Bůh, kdo mě tvaruje,“ vysvětluje tento 58letý podnikatel, který se zřídka směje, ale působí radostně.

Jesus Antonio, a migrant who deals daily with the bureaucratic measures and the procedures alien to his home country, talks now about Dominican Republic with a confidence that comes with being at a distance:

Jesús Antonio, migrant, který každý den zápasí s byrokratickými opatřeními a procedurami cizími pro jeho rodnou zemi, mluví nyní o Dominikánské republice s jistotou, kterou mu dává odstup:

Like other presidents in Latin America, Danilo Medina is promoting small and medium businesses.

Jako ostatní prezidenti Latinské Ameriky podporuje i Danilo Medina malé a střední podniky.

The government funds and guarantees, and that’s good.

Vláda financuje a poskytuje záruky, to je prospěšné.

Especially for tourism and trade, where investments stand out, strengths of the future of Dominican Republic.

Především jde o turistiku a obchod, u kterých jsou investice výrazné, jsou to silné pilíře budoucnosti Dominikánské republiky.

“It's all about making things easier and providing opportunities”, explains the owner of 'Alfarero', where he has tried to include a little of the air that is breathed in his country.

„Jde o zjednodušování věcí a poskytnutí příležitostí,“ vysvětluje přesvědčivě vlastník obchodu „Alfarero“, ve kterém by chtěl zachytit i trochu atmosféry své země:

My forte is selling Latin products, but I have a varied selection.

Mou silnou stránkou je prodej produktů z Latinské Ameriky, ale mám různorodý sortiment.

Up to 20 different services 24 hours without interruption.

Až dvacet různých služeb, které jsou k dispozici dvacet čtyři hodin denně, bez přestávky.

Photocopies, fax, Internet, telephone booth, money transfers, and package shipping.

Kopírování, fax, internet, telefonování, posílání cenných věcí a balíčků.

Although Jesus Antonio states that he very much longs for his country, he recognizes that he is fine in Spain:

Ačkoli Jesús Antonio García tvrdí, že se mu velmi stýská po své rodné zemi, připouští, že se mu ve Španělsku daří dobře a že zde dosáhl blahobytu:

At first I slept on the street, always in parks, but without fear because when you have nothing you're not afraid.

Na začátku jsem spal na ulici, vždy v parcích, ale beze strachu, protože když nic nemáte, nebojíte se.

Then things got better. With a lot of will, a little help from my sister, clear goals, faith, courage and perseverance, you begin to achieve small things that lead to other bigger ones.

Pak se situace zlepšila a s velkým vypětím, malou pomocí od mé sestry, jasnými cíli, vírou, odhodláním a vytrvalostí se začaly dařit malé věci, které vedly k dalším, větším.

He considers himself to be an honest person, so he does not lie when he says that after having tried his luck in Spain, UK, Cuba, Venezuela and the United States, it's possible to improve, but never easy.

Považuje se za čestného člověka a tak přiznává, že poté, co zkusil štěstí ve Španělsku, Velké Británii, na Kubě, ve Venezuele a USA, je podle něj možné dosáhnout úspěchu, ale není to jednoduché:

You can arrive with nothing and achieve something.

Je možné začít z ničeho a něčeho dosáhnout.

He speaks about Latin America from afar, but he ensures it is developing a lot: "Now is its time, the day-to-day is always changing and the movement keeps you alive".

Mluví o Latinské Americe z dálky, ale ujišťuje, že se tato oblast silně rozvíjí. „Dnes je její doba, každodenní život se mění a tento pohyb vás drží při životě.“

Jesus Antonio, who arrived in October, just like the hurricane season, has spent three years in Spain.

Jesús Antonio, který přijel v říjnu, v období cyklónů, již strávil ve Španělsku tři roky.

He will leave come the fourth.

Během čtvrtého odjede.

He will return to retire from his businesses, “which requires a lot of sacrifice". To rise again at dawn and earn enough for the day without pause until the evening, "when the party has already started". And so, the Dominican 'Alfarero', from the Spanish town of Ciudad Real calmly explains:

Vrátí se a skončí se svým podnikáním, „které vyžaduje mnoho obětí“ při brzkém vstávání a celodenní práci bez přestávky až do večera, „kdy už je noční život v plném proudu“:

I will return in order to be aware of all the changes, because one often does not perceive as much as when one arrives suddenly.

Vrátím se, abych se podíval na všechny změny, protože ty si člověk neuvědomí během každodenního života tolik, jako když náhle přijede.

Because of that, and because one always comes back to what has been.

A také kvůli tomu, že se člověk vždy vrací k tomu, čím je.

The Country as a Mirror: Reflections of a Young Colombian in Bristol · Global Voices

Cizí země jako pomůcka k přemýšlení: Mladý Kolumbijec v Bristolu

Pablo Uribe, photographed by the author in Bristol (United Kingdom).

Pablo Uribe, fotografie autorky článku, z Bristolu ve Velké Británii

This is the second post in a series of interviews that explore the experiences of Latin Americans who leave their countries of origin in search of new opportunities, and look back on their home countries with changed outlooks.

Toto je druhý článek ze série rozhovorů, které mapují zkušenosti obyvatel Latinské Ameriky, kteří opustili svou zemi při hledání nových příležitostí.

In this post, Ana Hernández talks to Pablo Uribe, a young Colombian political scientist, who has obtained Spanish citizenship and recently made Bristol his new home.

V tomto článku mluví Ana Hernández s Pablem Uribem, mladým kolumbijským politologem, který získal španělské občanství a je nyní na pobytu v Bristolu.

The first of these interviews, conducted with a Dominican businessman in Spain, can be read here.

První rozhovor z této série najdete zde.

Pablo Uribe has lived outside of Colombia for 14 years.

Pablo Uribe strávil mimo Kolumbii čtrnáct let a jíst polévku sancocho je pro něj něco nostalgického.

For him, eating sancocho soup is a deeply nostalgic experience.

Pochází z Medellínu i z Madridu.

He is from Medellín, and spent some of his life in Madrid, Colombia, too. Pablo left the country when he was 19 years old.

V 19 letech opustil Kolumbii a stal se občanem Španělska, což mu nebrání dále poznávat svět.

Now a Spanish citizen, he's still as much an explorer today as ever, living in Bristol, where, during this interview, he reflected on Medellín and the idea of leaving, returning, and seeing oneself reflected in a single country:

Tento mladík žije nyní v Bristolu a během rozhovoru přemýšlí nad Medellínem i myšlenkou odchodu, návratu a poznávání vlastního charakteru pomocí jedné jediné země:

I was all about the idea of coming back to Colombia, so much so that when I first started living in Madrid, I was very reluctant to think about my legal situation as a foreigner.

Stále jsem přemýšlel o návratu do Kolumbie, to bylo na začátku života v Madridu, kdy jsem se zdráhal uvažovat o své situaci cizince z administrativního pohledu.

Over time, I finally became a Spanish citizen, but when you immigrate for the second time, the home that ends up being closest is the one you just left behind.

S postupem času se ze mě nakonec stal občan Španělska. Ale když emigrujete podruhé, tak domov, který je nejblíže, je ten, který opouštíte.

You end up having a significant identity crisis.

To ve vás vytvoří značný chaos ohledně vaší identity.

The young political scientist maintains his roots by remaining in contact with his family and friends. Online social networks make help preserve these relationships.

Mladý politolog si své kořeny udržuje pomocí kontaktu s rodinou a přáteli, v tom mu pomáhají sociální sítě.

Additionally, publications like Semana, El Espectador, La Otra Orilla and La Silla Vacía, solely for political news, are also important points of reference.

Kromě toho sleduje stránky Semana, El Espectador, La Otra Orilla a La Silla Vacía kvůli novinkám z oblasti politiky.

Although he hadn't traveled abroad until he was 19-years-old, Pablo had plenty of time to grab a backpack and explore Colombia.

Ačkoli svou zemi poprvé opustil až v 19 letech, našel si Pablo čas, aby projel Kolumbii.

He started at the age of 14, taking advantage of weekends, holidays, and school vacations:

Začal ve 14 letech a využíval víkendy, svátky i prázdniny:

It was during those teenage years that I visited the Atlantic coast, but also the mountains; the mountain ranges in the coffee-harvesting areas, the outskirts of Medellin.

Během těchto let dospívání jsem navštívil pobřeží Atlantiku, ale také hory, pohoří v Zona Cafetera, kde se pěstuje káva, celé okolí města Medellín.

I also went down to Bogotá and later continued on to other places.

Sestoupil jsem také až do Bogoty a pokračoval na dalších místech.

Colombia might not have big attractions like Machu Picchu, the Aztec ruins in Mexico, or the Perito Moreno glacier in Argentina, but I think that overall it is very attractive, each part makes up a whole where its people are the best.

Možná Kolumbie nemá taková lákadla jako Machu Pichu, mexické aztécké ruiny nebo argentinské Perito Moreno, ale věřím, že ve výsledku je velmi atraktivní, jednotlivé části tvoří dohromady celek, na kterém jsou to nejlepší samotní lidé.

Pablo also talks about how Medellín probably experienced its most tumultuous period during his childhood, when it was immersed in conflicts stemming from the drug trade:

Pablo také vypráví, že během svého dětství v Medellínu, poznamenaném konflikty z prodeje drog, prožil své nejspíše nejneklidnější období:

Throughout the 1980s and until 1993, when Pablo Escobar, the founder and leader of the Medellín Cartel, died, the homicide rate hovered at around double what it is now in some Central American cities.

V 80. letech a do doby, než v roce 1993 zemřel Pablo Escobar, zakladatel a vůdce Medelínského kartelu, byla míra vražd ve srovnání se současným stavem ve městech Střední Ameriky téměř dvojnásobná.

It was complete and open warfare.

Byla to otevřená a totální válka.

Still smiling and explaining this with pause, Pablo remembers how a bomb was planted in front of his grandmother's house, how he used to think that his father would never return from work, or how, even as a teenager, he recalled entering a restaurant for water and finding three armed guerrillas playing pool:

Stále s úsměvem a s přestávkami vzpomíná Pablo, jak byla před domem jeho babičky umístěna bomba, jak si často myslel, že se jeho otec nevrátí z práce nebo jak během dospívání vstoupil do restaurace, aby si koupil něco k pití, a uviděl tři ozbrojené příslušníky guerilly, jak hrají biliár:

It's not every day that you come across a guy with a gun at a pool table, but it was something that didn't scare you anymore.

Často nepotkáš chlápka s puškou na biliáru, ale bylo to něco, co už nevyvolávalo strach.

Later yes, after things got complicated and it was risky to go out there, the danger was real.

Později ano, když se vše zkomplikovalo a bylo nebezpečné tam zajít, to už nebezpečí existovalo.

Now that I see it in perspective, I think that traveling around the country alone is something that I should not have inflicted on my mother.

Nyní, když to vidím z téhle perspektivy, tak cestování po této zemi na vlastní pěst je něco, co jsem své matce dělat neměl.

Pablo, who is 33-years-old now, cannot pass up the occasion to talk about what was happening in Colombia when he was about to leave:

Pablo, kterému je dnes 33 let, se zmínil také o tom, co se dělo v Kolumbii v době, kdy se chystal odjet:

The rise of the extreme right, which presented itself to everyone with a radical discourse that appealed to fear and nationalism, left little room for criticism.

Vynoření extrémní pravice, která se uvedla radikálním projevem apelujícím na strach a nacionalismus, nenechávalo moc prostoru ke kritice.

It was at that very moment that Pablo discovered politics and would go on to study political science in Spain afterwards:

Právě v tomto okamžiku Pablo objevil politiku, proto také ve Španělsku studoval politologii:

There it was impossible not to run into Colombia's political reality, and I think I was in a privileged position to have experienced it from outside the country, seeing it at a distance and having references to which to compare it.

Bylo tedy nevyhnutelné narazit na realitu kolumbijské politiky a myslím, že jsem byl v mimořádné pozici, když jsem ji mohl prožít zvenku, vidět ji zdálky a mít další systémy, se kterými jsem ji mohl srovnat.

So I disagreed with Colombia a lot.

Tehdy jsem s Kolumbií ve spoustě věcí nesouhlasil.

And even today, I have to reconcile with a lot about my country.

Dnes se se svou zemí v mnoha ohledech smiřuji.

Pablo also drew attention to people’s reluctance to listen to criticism in certain cases:

Pablo také zmiňuje odpor vůči kritice, když dojde ke stigmatizaci části identity:

When a country, religion, or ideology is stigmatized, it becomes a victim and drawing criticism becomes frowned upon.

Když dojde ke stigmatizaci – ať už země, náboženství nebo ideologie –, vznikne oběť a ta se poté jen špatně vyrovnává s kritikou.

This was happening in Colombia.

To se stalo v Kolumbii.

The entire nation bore the stigma of being an unsafe country, full of drug traffickers.

Celý národ byl zatížen stigmatem nebezpečné země a překupníků drog.

So when Álvaro Uribe came and made an aggressive, right-wing speech, people were more than ready to hand over power, despite what the rest of the world was saying.

Když nastoupil Álvaro Uribe a pronesl svou pravicovou řeč, velmi agresivní vůči kritice zvenku, vše se umocnilo.

People outside the country weren't considered sufficiently informed, their judgement wasn't worth the same, and they were accused of ignorance and bias.

Ti, kteří byli venku, nebyli považováni za dostatečnou autoritu, jejich hodnocení nemělo stejnou cenu a byli obviňováni z neznalosti a pokrytectví.

Once, a journalist who was not Colombian proposed that Medellín was the largest outdoor brothel in the world.

Stalo se, že jeden novinář, který nebyl Kolumbijec, označil Medellín za největší veřejný dům pod širým nebem.

And for that, he was ostracized.

Tehdy byl za to naprosto zavržen.

Finally, Pablo reflects on the traditional media's "narco-telenovelas," a television genre based on stories related to drug trafficking, and how other initiatives in the world of arts and culture manage to open the spectrum of Colombians' self-understanding:

Nakonec Pablo přemýšlí o obrazech, které tradiční média poskytují v rámci „narko-telenovel“, televizního žánru založeného na historkách svázaných s prodejem drog, a o tom, jak se dalším iniciativám ze světa umění a kultury podařilo otevřít spektrum představ, které mají Kolumbijci sami o sobě:

we learn to live with differences.

jsme se naučili žít s rozdíly.

And although we were exporters of narco telenovelas that helped stigmatize the population and objectify and denigrate women, today there are many people doing very good things in Colombia.

A ačkoli jsme byli exportéry narko-telenovel, které přispívají ke stigmatizaci obyvatel nebo pomlouvání žen a jejich snižování na úroveň objektů, dnes dělá v Kolumbii spousta lidí dobré věci.

There are extremely interesting things within the culture, art, and music.

Jsou zde velmi zajímavé záležitosti v oblasti kultury, umění nebo hudby.

The only thing missing is political normalization, but it will come.

Schází jen, aby došlo k politické normalizaci, k té ale ještě dojde.

It's About Time to End Female Genital Mutilation in the Only Latin American Country Where It Still Exists · Global Voices

Je čas skončit s ženskou obřízkou v jediné zemi Latinské Ameriky, kde se dosud praktikuje

Members of Embera ethnic group in the town of Crucito in Tierralta Córdoba, Colombia.

Členové etnika Embera v corregimientu Crucito, v Tierralta Córdoba, Kolumbie.

Photo taken from the Flickr account of Agencia Prensa Rural under a Creative Commons licence.

Fotografie převzatá z účtu Rolnické tiskové agentury (Agencia Prensa Rural) na Flickru pod licencí Creative Commons.

In Colombia, there are indigenous communities that still practice female genital mutilation, also known as female circumcision.

Dodnes existují v Kolumbii domorodé kmeny, které praktikují mrzačení ženských pohlavních orgánů, známého také jako ženská obřízka.

This makes Colombia the only country in Latin America where this custom is still in practice, according to some organizations.

Tím je Kolumbie jedinou zemí Latinské Ameriky, kde se tento zvyk uskutečňuje, jak potvrzují mimovládní organizace:

Well into the 21st century, female circumcision affects 140 million women and 26 countries in the world, among these Colombia.

Ve 21. století se ženská obřízka týká 140 milionů žen a 26 zemí světa, mezi něž patří Kolumbie.

NO TO FEMALE MUTILATION!!

NE MRZAČENÍ ŽEN !!

In the indigenous community of Emberá, where female genital mutilation is still practiced, a group of young girls dying as a result of the procedure in 2007.

V roce 2007 se objevil případ smrti skupiny nezletilých dívek z domorodé komunity emberá.

Five years later, a public declaration by the indigenous authorities officially suspended the practice.

Pět let později, v roce 2012, bylo dosaženo veřejného prohlášení domorodých autorit, které rušilo zmiňované praktiky.

But that didn't manage to completely wipe out female genital mutilation — last year, four Emberá girls died after undergoing the procedure.

Ale minulý rok čtyři dívky z etnika emberá zemřely na následky obřízky.

Don't forget the news about female mutilation that still exists among Emberá women.

A kde jsou zprávy o ženské mutilaci, kterou prožívají ženy kmene Embera?

Yes, right here in Colombia...

Ano, tady v Kolumbii...

Alberto Wuazorna, leader of the Emberá Chamí (located in the central and west Colombian Andes), worked for over three years to raise awareness in the community with the goal of eliminating female genital mutilation.

Alberto Wuazorna, vrcholný představitel etnika emberá chamí (jehož členové žijí na západních a centrálních pohořích kolumbijských And), více než tři roky pracoval na zvyšování citlivosti etnika vůči obřízce s cílem dosáhnout její zrušení.

Of course, this was no easy task as the practice falls into the realm of women's sexuality.

Jak lze předpokládat, nebyla to lehká práce, protože zasahuje do oblasti ženské intimity.

Based on his experience, he declared that “here we face an issue that goes back centuries, a process older than 200 years that we won't be able to eliminate in just three.”

Na základě svých zkušeností prohlásil, že „čelíme otázce, jež je tu staletí, procesu, který je starý víc než dvě stě let, a nemůžeme čekat, že zmizí za tři roky“.

How did female circumcision come to the Americas "swings between history and myth."

Příběh o tom, jak se ženská obřízka dostala do Ameriky, „osciluje mezi historií a mýtem“.

Víctor Zuluaga, a retired historian from the Technological University of Pereira who has worked with the Emberá Chamí communities from Risaralda since the 1970s, says:

Víctor Zuluaga, penzionovaný historik Technologické univerzity v Pereiře, který od sedmdesátých let pracoval v komunitách emberá chamí v Risaraldě, vypráví:

in the 17th century, when the settlers were already in control of most of the indigenous communities, the Chamí remained indomitable.

v 17. století, kdy osadníci již měli kontrolu nad většinou domorodých národů, členové kmene chamí zůstali nepodrobení.

They were a nomadic community that lived off of hunting and fishing more than farming and mining.

Byl to téměř nomádský národ, který žil více z lovu a rybolovu než z obdělávání půdy či hornictví.

The way out that they found was the road: They used it to move cargo between the coast and the mountains.

Řešením pro ně se stalo putování: využívali je na přepravu nákladů mezi pobřežím a horami.

Their route went through Tadó, a little town very rich in gold, currently part of the department of Chocó, where hundreds of African slaves used to work.

Jejich trasa procházela přes Tadó, vesničku bohatou na zlato, která je dnes součástí departementu Chocó, kde pracovaly stovky afrických otroků.

When they met each other on Sundays, and sometimes on Saturdays, indigenous people and slaves had a “small space of freedom” where they shared traditions and rituals.

Když se v neděli všichni sešli, někdy i v sobotu, indiáni i otroci měli „malý kousek svobody“, kde mohli sdílet zvyky a rituály.

The slaves mentioned by Zuluaga hailed from Mali and were accustomed to their men spending much time away from home.

Otroci, které Zuluaga zmiňuje, pocházeli z Mali a také byli zvyklí na to, že muži trávili hodně času mimo domov.

The Emberá men also could spend two or three weeks hunting animals in the jungle, so the Malis taught them their 'cure' for controlling women's sexuality.

Členové kmene emberá trávili dva až tři týdny na lovu ztraceni v pralesu.

The Emberá Chamí are among the 30 indigenous communities from Colombia who are at risk of extinction.

Proto jim otroci z Mali ukázali „léčbu“ s cílem mít pod kontrolou ženskou sexualitu.

Historically, extreme poverty has afflicted many of the community’s members.

Domorodci z etnika emberá chamí jsou mezi třicítkou kolumbijských domorodých kmenů, které jsou na pokraji zániku.

Victims of exclusion and discrimination in the best of cases, and violence and displacement from their lands in the worst, the Emberá Chamí have also found themselves at times caught in the crossfire of armed groups operating in the area.

V minulosti žili v ohrožení zániku kvůli extrémní chudobě, která postihuje mnoho členů kmene, oběti v tom lepším případě vyloučení a diskriminace, uprostřed palby ozbrojených skupin.

Human rights and women's advocacy organizations estimate there are between 100 and 130 million women in the world who have suffered female genital mutilation.

Lidskoprávní organizace zabývající se i obranou žen odhadují, že ve světě žije 100 až 130 milionů žen, které podstoupily ženskou obřízku.

And when it comes to Colombia, experts believe that in the Emberá Chamí community, three to four girls die every year due to complications from the "cure":

V případě Kolumbie experti tvrdí, že v komunitě emberá chamí docházelo k úmrtí tří až čtyř dívek ročně na následky komplikací po „léčbě“.

“I am a woman, I am an Emberá and I don't practice female genital mutilation.” The message conveyed now by Norfilia Caizales, women's adviser at the Indigenous Regional Council of Risaralda (CRIR), and other women from both shelters can't be clearer or more compelling. “Since 2007 we are looking for new processes to empower our girls, and it's about time to say, ‘No more practicing the cure,’” added Norfilia.

„Jsem žena, jsem z kmene emberá a neuznávám ženskou obřízku.“ Odkaz, který teď šíří Norfilia Caizales, poradkyně pro ženské otázky u Regionální domorodé rady v Risaraldě (Consejo Regional Indígena de Risaralda, CRIR), i další ženy nemůže být jasnější a přesvědčivější. „Od roku 2007 hledáme nové cesty k posílení našich dívek a je čas říct konečně: Ne ‚léčebným‘ praktikám,“ dodala Norfilia.

According to UNICEF data, female genital mutilation is concentrated along a 29-country strip in Africa and the Middle East.

Podle dat Unicefu se mrzačení ženských pohlavních orgánů koncentruje v pásmu 29 zemí Afriky a Středního Východu.

Gabriela García Calderón contributed to this post.

Gabriela García Calderón spolupracovala na tvorbě tohoto článku.

Argentina Has Had Decades of Democracy, So Why Do the Disappearances Continue? · Global Voices

I během demokracie dochází v Argentině nadále k násilným zmizením

Mural in Buenos Aires of Susana Trimarco, the mother of Marita Verón, a young girl of 23 who disappeared from the Argentinian city of Tucumán in April 2002 at the hands of a human trafficking ring.

Nástěnná malba Susany Trimarco, jejíž 23letá dcera Marita Verón zmizela v argentinském městě Tucumán v dubnu 2002, podle všeho v síti obchodu se ženami.

Image taken from the Flickr account PixelBeat! under the Creative Commons license. For many in Argentina, the image of the "missing person" vividly recalls the forced disappearances of the 1976-1983 dictatorship.

Buenos Aires, obrázek ze serveru Flickr uživatele PixelBeat!, v rámci licence Creative Commons.