gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
Despite 32 years of democracy, however, thousands of people—particularly women and young girls—are still unaccounted for in Argentina.	Ačkoli je v Argentině pojem „zmizení“ svázán hlavně s osudem osob během poslední vojenské diktatury (1976–1983), 32 let po znovuobnovení demokracie nadále mizí lidé, hlavně ženy a děti, po tisícovkách.
According to UNICEF and Argentina's Ministry of Justice, Security, and Human Rights, more than 4,000 people become victims of the slave trade every year. One element of the trade is kidnapping, which typically targets young girls and women, as well as young boys, who are then plunged into the world of prostitution:	Podle organizace UNICEF a argentinského Ministerstva spravedlnosti, bezpečnosti a lidských práv se ročně více než 4 000 osob stane oběťmi obchodu s lidmi.
This involves the kidnapping of young boys, girls, and teenagers, who are then forced to become slaves deprived of all of their rights, objects belonging to other people who are then in control of their every move and their entire life.	Unesené osoby jsou často nuceny k prostituci: Dochází k únosům chlapců, dívek a dospívajících, ze kterých se stanou otroci zbavení všech práv, objekty v rukou lidí, kteří řídí každý pohyb i celý život svých obětí.
In 2006, Argentina implemented the Law against Human Trafficking (Law 26.364), and in June 2015, according to the officials, 8,151 human trafficking victims have been freed thanks to this legislation.	Podle ministerstva bylo v období od schválení zákona proti obchodu s lidmi v roce 2006 do června 2015 osvobozeno 8 151 obětí těchto zločinů.
While human trafficking may not be a new problem, it has been cast into the spotlight recently due to the story of Marita Verón, a young girl of 23 who disappeared from the city of Tucumán in April 2002. She was reportedly kidnapped and sent to work as a prostitute in Argentina's northeast.	I když nejde o nový problém, došlo k otevření nové diskuze na základě široké medializace případu 23leté Marity Verón, která zmizela ve městě Tucumán v dubnu 2002 a byla podle všeho unesena, aby pracovala v nevěstinci na severovýchodě země.
In light of allegations that police and local politicians collaborate with the trafficking rings, the victim's mother, Susana Trimarco, has tirelessly dedicated herself to finding the young woman on her own.	I přes údajný podíl policie a místních politiků na tomto zmizení se matka této ženy, Susana Trimarco, neúnavně věnuje pátrání na vlastní pěst.
Thirteen years have passed since Marita's disappearance and she has still not been found.	Po 13 letech od dceřina zmizení je ovšem hledání nadále neúspěšné.
On her search, Susana met the families of other young kidnap victims who managed to escape their captors.	Na své cestě se Susana sešla s příbuznými ostatních unesených a s oběťmi, kterým se ze zajetí podařilo utéct.
She was led to the realization that her daughter's story is not an isolated case, and that there are organized prostitution rings dedicated to the kidnapping and trafficking of women, many of which rely on political and police support.	Tak došla k závěru, že osud její dcery nebyl izolovaným případem, ale že existují organizované sítě, které se věnují únosům a obchodování se ženami a kterým často pomáhají politici i policie.
Having discovered this, Susana committed herself to the fight against human trafficking and founded the Fundación María de los Ángeles, a group that receives reports of missing people and offers support and counseling to the victims' families.	Proto se Susana Trimarco zavázala k boji proti obchodu s lidmi a založila nadaci María de los Ángeles, která sbírá trestní oznámení a nabízí podporu a poradenství rodinám obětí.
Verón's case gained the public's awareness thanks to Vidas Robadas, a 2008 soap opera shown on national television station Telefé, which appealed to the country's civil society to come together to fight back against kidnapping.	Případ Marity Verón vešel ve známost díky telenovele Vidas Robadas (Ukradené životy), kterou vysílala společnost Telefé v roce 2008.
This hasn't been the only effort to draw social attention to the issue. Many producers and artists have contributed to raising awareness about human trafficking in Argentina. For example, the transmedia documentary Mujeres en Venta (Women for Sale) offers a global perspective on the problem.	V jejím rámci byla občanská společnost vyzvána, aby před tímto problémem nezavírala oči a bojovala s ním.
The program shares the heart-rending testimonies of victims, and experts discuss methods of "recruitment" and "deprivation of freedom" implemented by the human trafficking rings. (Video in Spanish) (Video in Spanish)	Například dokument Mujeres en Venta (Ženy na prodej) nabízí na obchod s lidmi globální pohled a obsahuje otřesná svědectví obětí i odborníků ohledně způsobů „náboru“ obětí a jejich „zbavení svobody“ v sítích zločinců:
Alternatively, the fictional short ALMA, which is directed by Marcela Suppicich and declared to be of "social interest" by the Legislature of the Autonomous City of Buenos Aires, tells the story of Alma, a young girl kidnapped by a human trafficking ring, and is a much needed wake up call on the subject.	Na obchodování s lidmi upozorňuje i krátkometrážní film ALMA režírovaný Marcelou Suppicich a označený vedením města Buenos Aires za snímek „společenského zájmu“.
(Video in Spanish)	Vypráví příběh unesené dívky Almy:
Likewise, various campaigns have been launched on social media to raise awareness about the victims and to help end their suffering:	Stejně tak na nutnost ukončit utrpení obětí upozorňují různé kampaně na sociálních médiích:
#NotoTrafficking Without clients there is no trafficking.	Bez klientů není obchod s lidmi.
REPORT FREE ON LINE 145. ARGENTINA	Ohlaste případy na bezplatnou argentinskou linku 145.
Ecuador Cancels Visa for a Franco-Brazilian Journalist Assaulted During Protest · Global Voices	Francouzsko-brazilské novinářce napadené během demonstrace v Ekvádoru bylo zrušeno vízum
Screen capture that shows police forcefully arresting Franco-Brazilian journalist Manuela Picq, August 13.	Záběr z videa ze 13. srpna, ve kterém ekvádorské pořádkové složky zatýkají novinářku Manuelu Picq.
Detained, beaten-up and threatened with deportation: Franco-Brazilian journalist Manuela Picq experienced the rough edges of Ecuador's political system after attending an anti-government rally this month backed by union bosses and indigenous leaders.	Zadržená, zbitá a čekající na vyhoštění.
Although an Ecuadorian judge last week rejected the authorities' request to deport Picq, sending it back to the Ministry of Interior for re-consideration, Picq elected to leave the country, pledging to return and fight her case at a later date.	Tak skončila francouzsko-brazilská novinářka Manuela Picq po celonárodní demonstraci v Ekvádoru, která se konala 13. srpna.
Outrageously, the government claimed Picq's visa had long ago expired, implying she was staying in the country illegally:	V pondělí 17. srpna zamítla soudkyně Gloria Pinza vyhoštění a požádala ministerstvo vnitra o přezkoumání případu.
The migratory flows certification shows that Manuela Picq entered the country on February 26, 2012, with a visa 12 VIII with a stay period of 180 days. The visa that the foreign citizen had has been revoked by the Ministry of External Affairs. The official report of Manuela Picq's arrest on the Ecuadorian Ministry of Interior webpage states the journalist was being assaulted by unknown people when the national police came to her aid and gave her medical and psychological assistance.	Oficiální zpráva o zadržení Manuely Picq na stránce ekvádorského ministerstva vnitra uvádí, že novinářka byla napadena neznámými osobami a když si toho všimla místní policie, ochránila ji a poskytla jí zdravotní a psychologickou pomoc.
The newspaper El Comercio shared a video in which the detention downtown in the national capital Quito can be clearly seen:	Deník El Comercio sdílel video, na kterém je vidět chvíle zadržení novinářky v centru hlavního města Quito:
Picq — an academic and regular contributor to Al Jazeera — was subsequently taken to Hospital Eugenio Espejo. At 11 pm local time 50 police officers arrived outside the emergency ward.	Po zadržení byla Manuela Picq převezena do nemocnice Eugenio Espejo.
Among the police officers, there were some carrying anti-riot oarlocks and shields, the newspaper El Comercio reported.	V 23.00 místního času dorazilo před nemocnici padesát policistů. Někteří příslušníci byli podle zprávy deníku El Comercio vybaveni obušky a štíty.
In the video below, filmed by police, Picq explains that she received assistance from the National Police and the Ministry of Public Health and at no point reveals any attack.	V následujícím videu zaznamenaném policií mluví Manuela Picq o pomoci ze strany policie a ministerstva zdravotnictví. Nezmiňuje přitom žádnou agresi.
The following day, however, Picq wrote on her Facebook page that her visa had been cancelled.	Den poté oznámila Picq na své stránce na Facebooku, že její vízum bylo zrušeno.
The journalist, who has been living in Ecuador for eight years, alleged police violence in an interview with the newspaper El Comercio:	Vízum, které tato cizinka vlastnila, bylo nyní zrušeno Ministerstvem zahraničí. Novinářka, která žila v Ekvádoru osm let, říká v rozhovoru pro deník El Comercio:
My visa expires on the 28th of this month and it is renewed on an annual basis.	Mé vízum vyprší 28. tohoto měsíce a je roční, každý rok se obnovuje.
It is certainly a legal and valid document that was cancelled arbitrarily and abruptly this morning.	Je to platná a závazná listina, která byla dnes ráno svévolně a náhle zrušena.
Yesterday, I was not staying illegally and I was arrested without any reason, there were no causes for my detention...As a human being, I feel a mixture of many things; I received a strike with a gun to my face, I lost my left eye vision for several hours last night, thankfully I'm OK.	Včera jsem tu nebyla nelegálně a bez důvodu mě zatkli, nikdy mě nezadrželi na základě nějakého důvodu… Z lidského hlediska cítím směs emocí.
I was beaten up badly, I was treated like a criminal only for walking the streets.	Dostala jsem obuškem do obličeje, po několik hodin jsem v noci neviděla na levé oko, ale naštěstí jsem v pořádku.
Her case promptly reached the crowdsourcing petitioner Change.org under the headline Stop the Deportation of Manuela Picq.	Silně mě bili, chovali se ke mně jako ke zločinci jen kvůli tomu, že jsem byla na ulici.
The letter, which raises alarm over the violent treatment accorded to Picq, is addressed to President Rafael Correa and has gathered more than 8,000 signatures.	V reakci na tuto událost se na platformě change.org objevila petice „Zastavte deportaci Manuely Picq“ určená pro prezidenta Rafaela Correu.
On the blog Periodismo de las Américas, Natalia Mazotte wrote:	Mluví o svévolném chování úřadů vůči novinářce a je na ní více než 8 000 podpisů.
Hostility to journalists, the media and activists has increased in Ecuador, and attacks on freedom of expression are becoming more frequent.	Na blogu Periodismo en las Américas (Novinařina na americkém kontinentu) napsala novinářka Natalia Mazotte:
The NGO Fundamedios, in its report Victims of the Hostile Climate in Ecuador demonstrates an increase in attacks on the media.	Nepřátelství vůči novinářům, médiím a aktivistům se v Ekvádoru zintenzivňuje, útoky na svobodu slova jsou stále častější.
Picq's problems may have come about due to her relationship with a prominent indigenous leader present at the protest, Carlos Pérez Guartambel.	Nevládní organizace Fundamedios poukázala ve své zprávě „Oběti nepřátelské atmosféry v Ekvádoru“ na nárůst útoků proti tisku a aktivistům.
Guartambel leads the Confederation of Peoples of Kichwa of Ecuador (Ecuarunari) and is also Picq's life partner. Ecuarunari is affiliated to a broader indigenous movement represented by the Confederation of the Indigenous Nationalities of Ecuador (Conaie), that backed workers' calls for the protest.	Novinářka Manuela Picq, která působí jako korespondentka katarské televize Al-Džazíra a profesorka ekvádorské Univerzity v San Franciscu de Quito, je partnerkou vůdce protestů Carlose Péreze Guartambela, prezidenta Konfederace obyvatel národnosti Kičua v Ekvádoru (Ecuarunari), který se také účastnil protestu.
The indigenous leader, who has inflamed the government by leading opposition towards several mining projects, told journalists that what had happened to Picq was part of a concerted government campaign of threats and intimidation against him and his organisation.	Tento vůdce původních obyvatel, který brání jejich právo na vodu a postavil se proti různým těžařským projektům, řekl novinám, že se mu jeho partnerka snažila pomoci a že to, co se jí děje v posledních měsících, je represe namířená proti němu.
The rally saw more than 70 persons arrested throughout the country.	Již mu také měla vyhrožovat vláda.
Manuela Picq has since announced that she will try to obtain a visa to return to Ecuador and that she will file a law suit against the government before the Inter-American Court of Human Rights to investigate the crime of violation of constitutional rights and migration.	Demonstrace byla svolána kolektivy pracovníků a podporovalo ji hnutí domorodých obyvatel reprezentované Konfederací původních etnik Ekvádoru (Conaie). Protestovala proti vládě prezidenta Rafaela Correy a bylo na ní po celé zemi zatčeno více než 70 osob.
Will Icelanders One Day Ditch Their Language for English? · Global Voices	Vzdají se Islanďané svého jazyka kvůli angličtině?
A mini Icelandic language lesson on the back of Icelandair's headrest.	Minilekce islandštiny na opěradle v letadle patřícím společnosti Icelandair.
Photo by Flickr user jayneandd.	Fotografie ze serveru Flickr, uživatelka jayneandd.
CC BY 2.0	V rámci licence CC BY 2.0
This article and radio report by Patrick Cox for The World in Words originally appeared on PRI.org on June 3, 2015, and is republished here as part of a content-sharing agreement.	Tento článek a rozhlasová reportáž Patricka Coxe pro podcast The World in Words se původně objevily 3. června na stránkách Public Radio International.
Jón Gnarr is best known as the comedian who became the mayor of Reykjavik.	Zde jsou znovu zveřejněny na základě dohody o sdílení obsahu.
Listen to this story on PRI.org » He’s also a great lover of the Icelandic language — and he fears for its future.	Jón Gnarr je znám jako bavič, který se stal starostou Reykjavíku. Listen to this story on PRI.org »
“I think Icelandic is not going to last,” says Gnarr.	Je také velkým milovníkem islandského jazyka a má strach o jeho budoucnost.
“Probably in this century we will adopt English as our language.	„Myslím si, že islandština nepřežije,“ říká Gnarr. „Pravděpodobně v tomto století přijmeme za svůj jazyk angličtinu.
I think it’s unavoidable.”	Domnívám se, že je to nevyhnutelné.“
This is not an outlier view.	Tento názor nevybočuje z normy.
Some linguists believe it is a distinct possibility that Icelandic will lose out to English.	Podle některých lingvistů je velmi pravděpodobné, že angličtina zvítězí nad islandštinou.
Among them, Ari Páll Kristinsson who is in charge of language planning at the Árni Magnússon Institute for Icelandic Studies, the Icelandic government's language research agency.	K nim patří také Ari Páll Kristinsson, vedoucí jazykového plánování v Ústavu pro islandská studia, což je islandská vládní agentura pro jazykový výzkum.
“English is everywhere now, from the moment we wake up until we die,” says Kristinsson.	„Angličtina je teď všude, od našeho narození až do chvíle, kdy zemřeme,“ říká Kristinsson.
He means that quite literally.	Myslí to doslova.
Births take places with the aid of medical devices whose instructions are in English, so hospital staff must be able to read English.	Instrukce k přístrojům používaným při porodech jsou v angličtině, takže zdravotnický personál ji musí ovládat.
And at funerals, Kristinsson says, friends and family often remember their loved one with songs sung in English.	Podle Kristinssona vzpomínají na pohřbech přátelé a příbuzní na své blízké písněmi zpívanými v angličtině.
It’s a big deal for any linguistic group to witness the marginalization of their mother tongue.	Být svědkem opomíjení vlastního mateřského jazyka je obrovským problémem pro jakoukoli jazykovou skupinu.
It’s especially poignant for Icelanders.	Pro Islanďany je to obzvlášť bolestivé.
Consider this survey devised by Zuzana Stankovitsova, a Slovak who has lived in Reykjavik for the past few years, studying the Icelandic language.	Dokládá to průzkum připravený Zuzanou Stankovičovou, Slovenkou žijící posledních pár let v Reykjavíku a studující islandský jazyk.
She sensed that Icelanders had unusually strong feelings about their language.	Zdálo se jí, že Islanďané mají neobvykle silný vztah k mateřštině.
To test this, she asked Slovaks and Icelanders to define their nationality.	Aby si to ověřila, požádala Slováky a Islanďany, aby definovali svou národnost.
Most of the Slovaks said, “I am Slovak because my parents are Slovak.” Or, “I am Slovak because I was born in Slovakia.”	Většina Slováků odpověděla, že jsou Slováci, protože této národnosti jsou jejich rodiče anebo protože se na Slovensku narodili.
Icelanders responded differently.	Odpověď Islanďanů se lišila.
Usually, along the lines of, “I am Icelandic because I speak Icelandic.”	Obvykle zněla takto: „Jsem Islanďan, protože mluvím islandsky.“
Land, nation and tongue	Země, národ a jazyk
Most adult Icelanders recall singing a song at school called “Land, Nation and Tongue.”	Většina dospělých Islanďanů si vzpomíná na píseň „Země, národ a jazyk“, kterou zpívávali ve škole.
It’s based on a poem by Snorri Hjartarson, written in 1952 when Iceland was a new nation.	Předlohou jí byla báseň Snorriho Hjartarsona z roku 1952, kdy se Island stal novým státem.
“Land, nation and tongue was a divine trinity — not the divine trinity. But on a similar level as that,” says Kristinsson.	„Země, národ a jazyk byly svatou trojicí – ne skutečnou svatou trojicí, ale něčím podobným,“ říká Kristinsson.
He says this patriotic belief was instilled in him as a child.	Toto vlastenecké přesvědčení mu bylo vštípeno v dětství.
“If we lost the Icelandic language, there would be no Icelandic nation,” says Kristinsson. “And if there’s no Icelandic nation, there is no Icelandic sovereignty.”	„Kdybychom ztratili islandský jazyk, zanikl by islandský národ,“ pokračuje Kristinsson. „Jestliže neexistuje islandský národ, neexistuje islandská suverenita.“
Iceland only won full independence, from its colonial master Denmark, during World War II.	Island se zbavil koloniální nadvlády Dánska teprve během 2. světové války.
The divine trinity was finally in place.	Konečně bylo dosaženo svaté trojice.
But almost immediately there was a challenge to the language, though not recognized at the time.	Téměř okamžitě však nastal těžký úkol pro jazyk, i když tehdy si to ještě nikdo neuvědomoval.
It came in the form of 40,000 US troops who were stationed in Iceland during the war.	Objevil se v podobě 40 000 amerických vojáků, kteří byli na Island umístěni během války.
The US military didn’t completely leave until 2006.	Americká armáda opustila Island úplně teprve v roce 2006.
By then, most Icelanders spoke fluent English alongside their native tongue.	Tou dobou většina Islanďanů mluvila vedle svého mateřského jazyka plynule anglicky.
Urbanization, air travel, satellite TV, and the Internet have all followed. Every nation has been changed by these things.	Pak následovala urbanizace, cestování letadlem, satelitní televize a Internet, které přinesly změny v každé zemi.
But Iceland arguably more so, more quickly.	Na Islandu ale tyto změny byly pravděpodobně větší a mnohem rychlejší.
Gone was the isolation that had done so much to protect the language.	Ta tam byla izolace, která tolik islandštinu chránila.
“When I was growing up, very few people spoke English,” says Gnarr. “With my generation, through TV and music it became necessary to understand English.”	„Když jsem vyrůstal já, velmi málo lidí mluvilo anglicky,“ říká Gnarr. „Vlivem televize a hudby se pro mou generaci stalo nezbytným, aby uměla anglicky.“
Gnarr’s children speak much better English than he does. They have friends all over the world who they converse with on social media.	Gnarrovy děti mluví anglicky líp než on a mají přátele po celém světě, s nimiž komunikují na sociálních sítích.
“But they don’t speak as good Icelandic as I do,” says Gnarr. “It’s a drastic change in a very short time.”	„Nemluví ale tak dobrou islandštinou jako já“ tvrdí Gnarr. „K této drastické změně došlo za velmi krátkou dobu.“
Language purists — and there are many in Iceland — believe that the best chance for survival would be to resist importing words from English, and to hang on to the language’s archaic and complicated grammar.	Podle jazykových puristů, jichž jsou na Islandu spousty, by islandština měla největší šanci na přežití, kdyby se vzdorovalo anglickým slovům a používala se islandská archaická a složitá gramatika.
That, after all, is what makes Icelandic unique.	To je konec konců to, co činí islandštinu jedinečným jazykem.
(Here's moreon Icelanders' attempts to update their language by recycling old words.)	(Zde si můžete přečíst o snahách Islanďanů zmodernizovat svůj jazyk recyklací starých slov.)
If it ends up sounding like other languages, then people would be less inclined to value it.	Argumentují tím, že pokud islandština bude znít podobně jako jiné jazyky, lidé si jí nebudou tolik vážit.
That’s the argument. “I think that people, especially older people, are very skeptical of the use of the English,” says Larissa Kyzer, an American who lives in Reykjavik and studies Icelandic.	„Myslím si, že lidé, obzvlášť starší lidé, jsou k používání angličtiny velmi skeptičtí,“ říká Larissa Kyzerová, Američanka, která žije v Reykjavíku a studuje islandštinu.
Kyzer has noticed a big push to make Icelanders proud of their language. “The afterschool program where I work has all these posters up on the wall now: ‘Icelandic is our mother tongue,’” she says. “I had a teacher who would her children, she said they could swear all they wanted as long as they used Icelandic swearwords.”	Všimla si také velké kampaně, jež má přimět Islanďany k tomu, aby byli na svůj jazyk hrdí. „V mimoškolním programu, kde pracuji, jsou teď na zdech plakáty: ,Islandština je naše mateřština‘,“ říká Kyzerová. „Měla jsem učitelku, která svým dětem říkávala, že mohou nadávat, kolik budou chtít, pod podmínkou, že použijí islandská sprostá slova.“
Where is Icelandic headed?	Kam se islandština ubírá?
There are several possibilities for the future of Icelandic.	Pro budoucnost islandštiny se nabízí několik možností.
Here are two.	Tady zmíníme dvě.
The first draws on Icelanders’ reverence for storytelling, from the Sagas of Iceland’s early years to the extraordinary number of writers today.	První vychází z úcty Islanďanů k vypravěčství. Od ság spadajících do prvních let existence Islandu až po neskutečný počet současných autorů.
Some linguists believe that the tipping point for Icelandic — the moment when it may truly leave the hearts of Icelanders — would be when the country’s poets and novelists stop writing in Icelandic.	Někteří jazykovědci mají za to, že kritický mezník pro islandštinu – okamžik, kdy by se tento jazyk mohl vytratit ze srdcí Islanďanů – by nastal ve chvíli, kdy by básnící a romanopisci přestali tvořit v islandském jazyce.
Sverrir Norland has some experience of this.	Sverrir Norland si něco takového zažil.
To improve his writing, the young Icelander left his home country for a creative writing course in London.	Mladý Islanďan opustil svou vlast a vydal se do Londýna na kurz tvůrčího psaní, aby se zlepšil ve své tvorbě.

Despite 32 years of democracy, however, thousands of people—particularly women and young girls—are still unaccounted for in Argentina.

Ačkoli je v Argentině pojem „zmizení“ svázán hlavně s osudem osob během poslední vojenské diktatury (1976–1983), 32 let po znovuobnovení demokracie nadále mizí lidé, hlavně ženy a děti, po tisícovkách.

According to UNICEF and Argentina's Ministry of Justice, Security, and Human Rights, more than 4,000 people become victims of the slave trade every year. One element of the trade is kidnapping, which typically targets young girls and women, as well as young boys, who are then plunged into the world of prostitution:

Podle organizace UNICEF a argentinského Ministerstva spravedlnosti, bezpečnosti a lidských práv se ročně více než 4 000 osob stane oběťmi obchodu s lidmi.

This involves the kidnapping of young boys, girls, and teenagers, who are then forced to become slaves deprived of all of their rights, objects belonging to other people who are then in control of their every move and their entire life.

Unesené osoby jsou často nuceny k prostituci: Dochází k únosům chlapců, dívek a dospívajících, ze kterých se stanou otroci zbavení všech práv, objekty v rukou lidí, kteří řídí každý pohyb i celý život svých obětí.

In 2006, Argentina implemented the Law against Human Trafficking (Law 26.364), and in June 2015, according to the officials, 8,151 human trafficking victims have been freed thanks to this legislation.

Podle ministerstva bylo v období od schválení zákona proti obchodu s lidmi v roce 2006 do června 2015 osvobozeno 8 151 obětí těchto zločinů.

While human trafficking may not be a new problem, it has been cast into the spotlight recently due to the story of Marita Verón, a young girl of 23 who disappeared from the city of Tucumán in April 2002. She was reportedly kidnapped and sent to work as a prostitute in Argentina's northeast.

I když nejde o nový problém, došlo k otevření nové diskuze na základě široké medializace případu 23leté Marity Verón, která zmizela ve městě Tucumán v dubnu 2002 a byla podle všeho unesena, aby pracovala v nevěstinci na severovýchodě země.

In light of allegations that police and local politicians collaborate with the trafficking rings, the victim's mother, Susana Trimarco, has tirelessly dedicated herself to finding the young woman on her own.

I přes údajný podíl policie a místních politiků na tomto zmizení se matka této ženy, Susana Trimarco, neúnavně věnuje pátrání na vlastní pěst.

Thirteen years have passed since Marita's disappearance and she has still not been found.

Po 13 letech od dceřina zmizení je ovšem hledání nadále neúspěšné.

On her search, Susana met the families of other young kidnap victims who managed to escape their captors.

Na své cestě se Susana sešla s příbuznými ostatních unesených a s oběťmi, kterým se ze zajetí podařilo utéct.

She was led to the realization that her daughter's story is not an isolated case, and that there are organized prostitution rings dedicated to the kidnapping and trafficking of women, many of which rely on political and police support.

Tak došla k závěru, že osud její dcery nebyl izolovaným případem, ale že existují organizované sítě, které se věnují únosům a obchodování se ženami a kterým často pomáhají politici i policie.

Having discovered this, Susana committed herself to the fight against human trafficking and founded the Fundación María de los Ángeles, a group that receives reports of missing people and offers support and counseling to the victims' families.

Proto se Susana Trimarco zavázala k boji proti obchodu s lidmi a založila nadaci María de los Ángeles, která sbírá trestní oznámení a nabízí podporu a poradenství rodinám obětí.

Verón's case gained the public's awareness thanks to Vidas Robadas, a 2008 soap opera shown on national television station Telefé, which appealed to the country's civil society to come together to fight back against kidnapping.

Případ Marity Verón vešel ve známost díky telenovele Vidas Robadas (Ukradené životy), kterou vysílala společnost Telefé v roce 2008.

This hasn't been the only effort to draw social attention to the issue. Many producers and artists have contributed to raising awareness about human trafficking in Argentina. For example, the transmedia documentary Mujeres en Venta (Women for Sale) offers a global perspective on the problem.

V jejím rámci byla občanská společnost vyzvána, aby před tímto problémem nezavírala oči a bojovala s ním.

The program shares the heart-rending testimonies of victims, and experts discuss methods of "recruitment" and "deprivation of freedom" implemented by the human trafficking rings. (Video in Spanish) (Video in Spanish)

Například dokument Mujeres en Venta (Ženy na prodej) nabízí na obchod s lidmi globální pohled a obsahuje otřesná svědectví obětí i odborníků ohledně způsobů „náboru“ obětí a jejich „zbavení svobody“ v sítích zločinců:

Alternatively, the fictional short ALMA, which is directed by Marcela Suppicich and declared to be of "social interest" by the Legislature of the Autonomous City of Buenos Aires, tells the story of Alma, a young girl kidnapped by a human trafficking ring, and is a much needed wake up call on the subject.

Na obchodování s lidmi upozorňuje i krátkometrážní film ALMA režírovaný Marcelou Suppicich a označený vedením města Buenos Aires za snímek „společenského zájmu“.

(Video in Spanish)

Vypráví příběh unesené dívky Almy:

Likewise, various campaigns have been launched on social media to raise awareness about the victims and to help end their suffering:

Stejně tak na nutnost ukončit utrpení obětí upozorňují různé kampaně na sociálních médiích:

#NotoTrafficking Without clients there is no trafficking.

Bez klientů není obchod s lidmi.

REPORT FREE ON LINE 145. ARGENTINA

Ohlaste případy na bezplatnou argentinskou linku 145.

Ecuador Cancels Visa for a Franco-Brazilian Journalist Assaulted During Protest · Global Voices

Francouzsko-brazilské novinářce napadené během demonstrace v Ekvádoru bylo zrušeno vízum

Screen capture that shows police forcefully arresting Franco-Brazilian journalist Manuela Picq, August 13.

Záběr z videa ze 13. srpna, ve kterém ekvádorské pořádkové složky zatýkají novinářku Manuelu Picq.

Detained, beaten-up and threatened with deportation: Franco-Brazilian journalist Manuela Picq experienced the rough edges of Ecuador's political system after attending an anti-government rally this month backed by union bosses and indigenous leaders.

Zadržená, zbitá a čekající na vyhoštění.

Although an Ecuadorian judge last week rejected the authorities' request to deport Picq, sending it back to the Ministry of Interior for re-consideration, Picq elected to leave the country, pledging to return and fight her case at a later date.

Tak skončila francouzsko-brazilská novinářka Manuela Picq po celonárodní demonstraci v Ekvádoru, která se konala 13. srpna.

Outrageously, the government claimed Picq's visa had long ago expired, implying she was staying in the country illegally:

V pondělí 17. srpna zamítla soudkyně Gloria Pinza vyhoštění a požádala ministerstvo vnitra o přezkoumání případu.

The migratory flows certification shows that Manuela Picq entered the country on February 26, 2012, with a visa 12 VIII with a stay period of 180 days. The visa that the foreign citizen had has been revoked by the Ministry of External Affairs. The official report of Manuela Picq's arrest on the Ecuadorian Ministry of Interior webpage states the journalist was being assaulted by unknown people when the national police came to her aid and gave her medical and psychological assistance.

Oficiální zpráva o zadržení Manuely Picq na stránce ekvádorského ministerstva vnitra uvádí, že novinářka byla napadena neznámými osobami a když si toho všimla místní policie, ochránila ji a poskytla jí zdravotní a psychologickou pomoc.

The newspaper El Comercio shared a video in which the detention downtown in the national capital Quito can be clearly seen:

Deník El Comercio sdílel video, na kterém je vidět chvíle zadržení novinářky v centru hlavního města Quito:

Picq — an academic and regular contributor to Al Jazeera — was subsequently taken to Hospital Eugenio Espejo. At 11 pm local time 50 police officers arrived outside the emergency ward.

Po zadržení byla Manuela Picq převezena do nemocnice Eugenio Espejo.

Among the police officers, there were some carrying anti-riot oarlocks and shields, the newspaper El Comercio reported.

V 23.00 místního času dorazilo před nemocnici padesát policistů. Někteří příslušníci byli podle zprávy deníku El Comercio vybaveni obušky a štíty.

In the video below, filmed by police, Picq explains that she received assistance from the National Police and the Ministry of Public Health and at no point reveals any attack.

V následujícím videu zaznamenaném policií mluví Manuela Picq o pomoci ze strany policie a ministerstva zdravotnictví. Nezmiňuje přitom žádnou agresi.

The following day, however, Picq wrote on her Facebook page that her visa had been cancelled.

Den poté oznámila Picq na své stránce na Facebooku, že její vízum bylo zrušeno.

The journalist, who has been living in Ecuador for eight years, alleged police violence in an interview with the newspaper El Comercio:

Vízum, které tato cizinka vlastnila, bylo nyní zrušeno Ministerstvem zahraničí. Novinářka, která žila v Ekvádoru osm let, říká v rozhovoru pro deník El Comercio:

My visa expires on the 28th of this month and it is renewed on an annual basis.

Mé vízum vyprší 28. tohoto měsíce a je roční, každý rok se obnovuje.

It is certainly a legal and valid document that was cancelled arbitrarily and abruptly this morning.

Je to platná a závazná listina, která byla dnes ráno svévolně a náhle zrušena.

Yesterday, I was not staying illegally and I was arrested without any reason, there were no causes for my detention...As a human being, I feel a mixture of many things; I received a strike with a gun to my face, I lost my left eye vision for several hours last night, thankfully I'm OK.

Včera jsem tu nebyla nelegálně a bez důvodu mě zatkli, nikdy mě nezadrželi na základě nějakého důvodu… Z lidského hlediska cítím směs emocí.

I was beaten up badly, I was treated like a criminal only for walking the streets.

Dostala jsem obuškem do obličeje, po několik hodin jsem v noci neviděla na levé oko, ale naštěstí jsem v pořádku.

Her case promptly reached the crowdsourcing petitioner Change.org under the headline Stop the Deportation of Manuela Picq.

Silně mě bili, chovali se ke mně jako ke zločinci jen kvůli tomu, že jsem byla na ulici.

The letter, which raises alarm over the violent treatment accorded to Picq, is addressed to President Rafael Correa and has gathered more than 8,000 signatures.

V reakci na tuto událost se na platformě change.org objevila petice „Zastavte deportaci Manuely Picq“ určená pro prezidenta Rafaela Correu.

On the blog Periodismo de las Américas, Natalia Mazotte wrote:

Mluví o svévolném chování úřadů vůči novinářce a je na ní více než 8 000 podpisů.

Hostility to journalists, the media and activists has increased in Ecuador, and attacks on freedom of expression are becoming more frequent.

Na blogu Periodismo en las Américas (Novinařina na americkém kontinentu) napsala novinářka Natalia Mazotte:

The NGO Fundamedios, in its report Victims of the Hostile Climate in Ecuador demonstrates an increase in attacks on the media.

Nepřátelství vůči novinářům, médiím a aktivistům se v Ekvádoru zintenzivňuje, útoky na svobodu slova jsou stále častější.

Picq's problems may have come about due to her relationship with a prominent indigenous leader present at the protest, Carlos Pérez Guartambel.

Nevládní organizace Fundamedios poukázala ve své zprávě „Oběti nepřátelské atmosféry v Ekvádoru“ na nárůst útoků proti tisku a aktivistům.

Guartambel leads the Confederation of Peoples of Kichwa of Ecuador (Ecuarunari) and is also Picq's life partner. Ecuarunari is affiliated to a broader indigenous movement represented by the Confederation of the Indigenous Nationalities of Ecuador (Conaie), that backed workers' calls for the protest.

Novinářka Manuela Picq, která působí jako korespondentka katarské televize Al-Džazíra a profesorka ekvádorské Univerzity v San Franciscu de Quito, je partnerkou vůdce protestů Carlose Péreze Guartambela, prezidenta Konfederace obyvatel národnosti Kičua v Ekvádoru (Ecuarunari), který se také účastnil protestu.

The indigenous leader, who has inflamed the government by leading opposition towards several mining projects, told journalists that what had happened to Picq was part of a concerted government campaign of threats and intimidation against him and his organisation.

Tento vůdce původních obyvatel, který brání jejich právo na vodu a postavil se proti různým těžařským projektům, řekl novinám, že se mu jeho partnerka snažila pomoci a že to, co se jí děje v posledních měsících, je represe namířená proti němu.

The rally saw more than 70 persons arrested throughout the country.

Již mu také měla vyhrožovat vláda.

Manuela Picq has since announced that she will try to obtain a visa to return to Ecuador and that she will file a law suit against the government before the Inter-American Court of Human Rights to investigate the crime of violation of constitutional rights and migration.

Demonstrace byla svolána kolektivy pracovníků a podporovalo ji hnutí domorodých obyvatel reprezentované Konfederací původních etnik Ekvádoru (Conaie). Protestovala proti vládě prezidenta Rafaela Correy a bylo na ní po celé zemi zatčeno více než 70 osob.

Will Icelanders One Day Ditch Their Language for English? · Global Voices

Vzdají se Islanďané svého jazyka kvůli angličtině?

A mini Icelandic language lesson on the back of Icelandair's headrest.

Minilekce islandštiny na opěradle v letadle patřícím společnosti Icelandair.

Photo by Flickr user jayneandd.

Fotografie ze serveru Flickr, uživatelka jayneandd.

CC BY 2.0

V rámci licence CC BY 2.0

This article and radio report by Patrick Cox for The World in Words originally appeared on PRI.org on June 3, 2015, and is republished here as part of a content-sharing agreement.

Tento článek a rozhlasová reportáž Patricka Coxe pro podcast The World in Words se původně objevily 3. června na stránkách Public Radio International.

Jón Gnarr is best known as the comedian who became the mayor of Reykjavik.

Zde jsou znovu zveřejněny na základě dohody o sdílení obsahu.

Listen to this story on PRI.org » He’s also a great lover of the Icelandic language — and he fears for its future.

Jón Gnarr je znám jako bavič, který se stal starostou Reykjavíku. Listen to this story on PRI.org »

“I think Icelandic is not going to last,” says Gnarr.

Je také velkým milovníkem islandského jazyka a má strach o jeho budoucnost.

“Probably in this century we will adopt English as our language.

„Myslím si, že islandština nepřežije,“ říká Gnarr. „Pravděpodobně v tomto století přijmeme za svůj jazyk angličtinu.

I think it’s unavoidable.”

Domnívám se, že je to nevyhnutelné.“

This is not an outlier view.

Tento názor nevybočuje z normy.

Some linguists believe it is a distinct possibility that Icelandic will lose out to English.

Podle některých lingvistů je velmi pravděpodobné, že angličtina zvítězí nad islandštinou.

Among them, Ari Páll Kristinsson who is in charge of language planning at the Árni Magnússon Institute for Icelandic Studies, the Icelandic government's language research agency.

K nim patří také Ari Páll Kristinsson, vedoucí jazykového plánování v Ústavu pro islandská studia, což je islandská vládní agentura pro jazykový výzkum.

“English is everywhere now, from the moment we wake up until we die,” says Kristinsson.

„Angličtina je teď všude, od našeho narození až do chvíle, kdy zemřeme,“ říká Kristinsson.

He means that quite literally.

Myslí to doslova.

Births take places with the aid of medical devices whose instructions are in English, so hospital staff must be able to read English.

Instrukce k přístrojům používaným při porodech jsou v angličtině, takže zdravotnický personál ji musí ovládat.

And at funerals, Kristinsson says, friends and family often remember their loved one with songs sung in English.

Podle Kristinssona vzpomínají na pohřbech přátelé a příbuzní na své blízké písněmi zpívanými v angličtině.

It’s a big deal for any linguistic group to witness the marginalization of their mother tongue.

Být svědkem opomíjení vlastního mateřského jazyka je obrovským problémem pro jakoukoli jazykovou skupinu.

It’s especially poignant for Icelanders.

Pro Islanďany je to obzvlášť bolestivé.

Consider this survey devised by Zuzana Stankovitsova, a Slovak who has lived in Reykjavik for the past few years, studying the Icelandic language.

Dokládá to průzkum připravený Zuzanou Stankovičovou, Slovenkou žijící posledních pár let v Reykjavíku a studující islandský jazyk.

She sensed that Icelanders had unusually strong feelings about their language.

Zdálo se jí, že Islanďané mají neobvykle silný vztah k mateřštině.

To test this, she asked Slovaks and Icelanders to define their nationality.

Aby si to ověřila, požádala Slováky a Islanďany, aby definovali svou národnost.

Most of the Slovaks said, “I am Slovak because my parents are Slovak.” Or, “I am Slovak because I was born in Slovakia.”

Většina Slováků odpověděla, že jsou Slováci, protože této národnosti jsou jejich rodiče anebo protože se na Slovensku narodili.

Icelanders responded differently.

Odpověď Islanďanů se lišila.

Usually, along the lines of, “I am Icelandic because I speak Icelandic.”

Obvykle zněla takto: „Jsem Islanďan, protože mluvím islandsky.“

Land, nation and tongue

Země, národ a jazyk

Most adult Icelanders recall singing a song at school called “Land, Nation and Tongue.”

Většina dospělých Islanďanů si vzpomíná na píseň „Země, národ a jazyk“, kterou zpívávali ve škole.

It’s based on a poem by Snorri Hjartarson, written in 1952 when Iceland was a new nation.

Předlohou jí byla báseň Snorriho Hjartarsona z roku 1952, kdy se Island stal novým státem.

“Land, nation and tongue was a divine trinity — not the divine trinity. But on a similar level as that,” says Kristinsson.

„Země, národ a jazyk byly svatou trojicí – ne skutečnou svatou trojicí, ale něčím podobným,“ říká Kristinsson.

He says this patriotic belief was instilled in him as a child.

Toto vlastenecké přesvědčení mu bylo vštípeno v dětství.

“If we lost the Icelandic language, there would be no Icelandic nation,” says Kristinsson. “And if there’s no Icelandic nation, there is no Icelandic sovereignty.”

„Kdybychom ztratili islandský jazyk, zanikl by islandský národ,“ pokračuje Kristinsson. „Jestliže neexistuje islandský národ, neexistuje islandská suverenita.“

Iceland only won full independence, from its colonial master Denmark, during World War II.

Island se zbavil koloniální nadvlády Dánska teprve během 2. světové války.

The divine trinity was finally in place.

Konečně bylo dosaženo svaté trojice.

But almost immediately there was a challenge to the language, though not recognized at the time.

Téměř okamžitě však nastal těžký úkol pro jazyk, i když tehdy si to ještě nikdo neuvědomoval.

It came in the form of 40,000 US troops who were stationed in Iceland during the war.

Objevil se v podobě 40 000 amerických vojáků, kteří byli na Island umístěni během války.

The US military didn’t completely leave until 2006.

Americká armáda opustila Island úplně teprve v roce 2006.

By then, most Icelanders spoke fluent English alongside their native tongue.

Tou dobou většina Islanďanů mluvila vedle svého mateřského jazyka plynule anglicky.

Urbanization, air travel, satellite TV, and the Internet have all followed. Every nation has been changed by these things.

Pak následovala urbanizace, cestování letadlem, satelitní televize a Internet, které přinesly změny v každé zemi.

But Iceland arguably more so, more quickly.

Na Islandu ale tyto změny byly pravděpodobně větší a mnohem rychlejší.

Gone was the isolation that had done so much to protect the language.

Ta tam byla izolace, která tolik islandštinu chránila.

“When I was growing up, very few people spoke English,” says Gnarr. “With my generation, through TV and music it became necessary to understand English.”

„Když jsem vyrůstal já, velmi málo lidí mluvilo anglicky,“ říká Gnarr. „Vlivem televize a hudby se pro mou generaci stalo nezbytným, aby uměla anglicky.“

Gnarr’s children speak much better English than he does. They have friends all over the world who they converse with on social media.

Gnarrovy děti mluví anglicky líp než on a mají přátele po celém světě, s nimiž komunikují na sociálních sítích.

“But they don’t speak as good Icelandic as I do,” says Gnarr. “It’s a drastic change in a very short time.”

„Nemluví ale tak dobrou islandštinou jako já“ tvrdí Gnarr. „K této drastické změně došlo za velmi krátkou dobu.“

Language purists — and there are many in Iceland — believe that the best chance for survival would be to resist importing words from English, and to hang on to the language’s archaic and complicated grammar.

Podle jazykových puristů, jichž jsou na Islandu spousty, by islandština měla největší šanci na přežití, kdyby se vzdorovalo anglickým slovům a používala se islandská archaická a složitá gramatika.

That, after all, is what makes Icelandic unique.

To je konec konců to, co činí islandštinu jedinečným jazykem.

(Here's moreon Icelanders' attempts to update their language by recycling old words.)

(Zde si můžete přečíst o snahách Islanďanů zmodernizovat svůj jazyk recyklací starých slov.)

If it ends up sounding like other languages, then people would be less inclined to value it.

Argumentují tím, že pokud islandština bude znít podobně jako jiné jazyky, lidé si jí nebudou tolik vážit.

That’s the argument. “I think that people, especially older people, are very skeptical of the use of the English,” says Larissa Kyzer, an American who lives in Reykjavik and studies Icelandic.

„Myslím si, že lidé, obzvlášť starší lidé, jsou k používání angličtiny velmi skeptičtí,“ říká Larissa Kyzerová, Američanka, která žije v Reykjavíku a studuje islandštinu.

Kyzer has noticed a big push to make Icelanders proud of their language. “The afterschool program where I work has all these posters up on the wall now: ‘Icelandic is our mother tongue,’” she says. “I had a teacher who would her children, she said they could swear all they wanted as long as they used Icelandic swearwords.”

Všimla si také velké kampaně, jež má přimět Islanďany k tomu, aby byli na svůj jazyk hrdí. „V mimoškolním programu, kde pracuji, jsou teď na zdech plakáty: ,Islandština je naše mateřština‘,“ říká Kyzerová. „Měla jsem učitelku, která svým dětem říkávala, že mohou nadávat, kolik budou chtít, pod podmínkou, že použijí islandská sprostá slova.“

Where is Icelandic headed?

Kam se islandština ubírá?

There are several possibilities for the future of Icelandic.

Pro budoucnost islandštiny se nabízí několik možností.

Here are two.

Tady zmíníme dvě.

The first draws on Icelanders’ reverence for storytelling, from the Sagas of Iceland’s early years to the extraordinary number of writers today.

První vychází z úcty Islanďanů k vypravěčství. Od ság spadajících do prvních let existence Islandu až po neskutečný počet současných autorů.

Some linguists believe that the tipping point for Icelandic — the moment when it may truly leave the hearts of Icelanders — would be when the country’s poets and novelists stop writing in Icelandic.

Někteří jazykovědci mají za to, že kritický mezník pro islandštinu – okamžik, kdy by se tento jazyk mohl vytratit ze srdcí Islanďanů – by nastal ve chvíli, kdy by básnící a romanopisci přestali tvořit v islandském jazyce.

Sverrir Norland has some experience of this.

Sverrir Norland si něco takového zažil.

To improve his writing, the young Icelander left his home country for a creative writing course in London.

Mladý Islanďan opustil svou vlast a vydal se do Londýna na kurz tvůrčího psaní, aby se zlepšil ve své tvorbě.