gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
Just a few years ago, in the depths of its worst drought in at least 900 years, Israel was running out of water.	Toto místo představuje spásu pro celý Izrael. Ještě před několika lety zažívala země největší sucha za posledních 900 let.
Now it has a surplus.	Dnes má vody nadbytek.
That remarkable turnaround was accomplished through national campaigns to conserve and reuse Israel’s meager water resources, but the biggest impact came from a new wave of desalination plants.	O zásadní obrat se zasloužily nejen státem organizované kampaně za lepší hospodaření s vysychajícími zdroji vody, ale především výstavba nových odsolovacích zařízení.
Israel now gets 55 percent of its domestic water from desalination, and that has helped to turn one of the world’s driest countries into the unlikeliest of water giants.	Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody.
Israel now gets 55 percent of its domestic water from desalination, and that has helped to turn one of the world’s driest countries into the unlikeliest of water giants.	Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody. Jedna z nejsušších zemí světa se tak vyhoupla na přední příčky žebříčku světových vodních velmocí.
The water gets through, while the larger salt molecules are left behind.	Kromě soli však přitékající voda obsahuje i velké množství mikroorganismů.
But microorganisms in seawater quickly colonize the membranes and block the pores, and controlling them requires periodic costly and chemical-intensive cleaning.	Póry se jimi zanášejí a vyžadují pravidelné a finančně náročné chemické čištění.
But Bar-Zeev and colleagues developed a chemical-free system using porous lava stone to capture the microorganisms before they reach the membranes.	Bar-Zeevovu týmu se podařilo najít nový nechemický způsob čištění – před membrány umístili porézní lávové kameny, které mikroorganismy včas zachytí.
It’s just one of many breakthroughs in membrane technology that have made desalination much more efficient.	V rámci vývoje celé technologie je to jen jeden z mnoha kroků vpřed.
Israel now gets 55 percent of its domestic water from desalination, and that has helped to turn one of the world’s driest countries into the unlikeliest of water giants.	Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody.
Driven by necessity, Israel is learning to squeeze more out of a drop of water than any country on Earth, and much of that learning is happening at the Zuckerberg Institute, where researchers have pioneered new techniques in drip irrigation, water treatment and desalination.	Jedna z nejvyprahlejších zemí světa se tak vyhoupla na přední příčky žebříčku světových vodních velmocí.
They have developed resilient well systems for African villages and biological digesters than can halve the water usage of most homes.	Izrael se více než kterákoliv jiná země musí učit, jak z mála vytěžit mnoho.
The institute’s original mission was to improve life in Israel’s bone-dry Negev Desert, but the lessons look increasingly applicable to the entire Fertile Crescent.	Touto filozofií se řídí i v Zuckerbergově institutu, v místě, jež dalo vzniknout novým technikám kapkového zavlažování, inovativním způsobům čištění vody či již výše zmiňované desalinaci.
“The Middle East is drying up,” says Osnat Gillor, a professor at the Zuckerberg Institute who studies the use of recycled wastewater on crops.	Tamní vědci vyvinuli funkční systém studní pro africké vesnice nebo biologickou čističku odpadních vod pro domácnosti, která sníží spotřebu vody až o polovinu.
“The only country that isn’t suffering acute water stress is Israel.”	Původním cílem institutu bylo zlepšení životních podmínek v izraelské poušti Negev.
That water stress has been a major factor in the turmoil tearing apart the Middle East, but Bar-Zeev believes that Israel’s solutions can help its parched neighbors, too — and in the process, bring together old enemies in common cause.	Velmi brzy se však ukázalo, že nové poznatky lze využít pro celou oblast úrodného půlměsíce. „Blízký východ pomalu vysychá,“ podotýká Osnat Gillor, profesor Zuckerbergova institutu, který se zabývá recyklací odpadních vod pro zavlažování plodin. „A Izrael je jediná země, která se netrápí obavami z nedostatku vody.“
Bar-Zeev acknowledges that water will likely be a source of conflict in the Middle East in the future.	V posledních letech jsou tyto obavy hlavním jádrem sporů zemí na Blízkém východě.
“But I believe water can be a bridge, through joint ventures,” he says.	Voda podle něj bude hrát v blízkovýchodním konfliktu svou roli ještě dlouho. „Já věřím, že v problematice vodních zdrojů můžeme spolupracovat, např. formou tzv. joint ventures,“ říká Bar-Zeev. „Jednou z oblastí takové spolupráce může být i odsolování.“
“And one of those ventures is desalination.”	Cesta zkázy
Driven to desperation	Ještě v roce 2008 stál Izrael na pokraji katastrofy.
In 2008, Israel teetered on the edge of catastrophe.	Deset let trvající sucho zachvátilo celý úrodný půlměsíc.
A decade-long drought had scorched the Fertile Crescent, and Israel’s largest source of freshwater, the Sea of Galilee, had dropped to within inches of the “black line” at which irreversible salt infiltration would flood the lake and ruin it forever.	Pokles hladiny největšího izraelského sladkovodního zdroje, Galilejského jezera, se zastavil jen pár centimetrů nad „černou linií“. Pokud by byla tato hranice překročena, infiltrovala by se do jezera mořská voda a navždy by ho zničila.
Water restrictions were imposed, and many farmers lost a year’s crops.	Vláda nařídila přísné šetření s vodou, což pro mnoho farmářů znamenalo obrovské ztráty.
Their counterparts in Syria fared much worse.	Ještě větší útrapy prožívali syrští zemědělci.
As the drought intensified and the water table plunged, Syria’s farmers chased it, drilling wells 100, 200, then 500 meters (300, 700, then 1,600 feet) down in a literal race to the bottom.	Když přišlo období sucha a hladina podzemních vod rapidně klesla, rozpoutali závod v kopání studní, z nichž mnohé sahaly do hloubky až 500 metrů.
Eventually, the wells ran dry and Syria’s farmland collapsed in an epic dust storm.	Nakonec všechny studny vyschly, zemi postihla obří písečná bouře a celé syrské zemědělství zkolabovalo.
More than a million farmers joined massive shantytowns on the outskirts of Aleppo, Homs, Damascus and other cities in a futile attempt to find work and purpose.	V naději na nový začátek se přes milion farmářů odstěhovalo do chudinských čtvrtí na předměstí Aleppa, Homsu, Damašku a dalších měst.
And that, according to the authors of “Climate Change in the Fertile Crescent and Implications of the Recent Syrian Drought,” a 2015 paper in the Proceedings of the National Academy of Sciences, was the tinder that burned Syria to the ground.	Podle autorů studie „Climate Change in the Fertile Crescent and Implications of the Recent Syrian Drought“, publikované v roce 2015 ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, byla právě tato skutečnost hlavním spouštěčem syrského konfliktu. „Assadův režim kritickou situaci na předměstích dlouho přehlížel.
“The rapidly growing urban peripheries of Syria,” they wrote, “marked by illegal settlements, overcrowding, poor infrastructure, unemployment, and crime, were neglected by the Assad government and became the heart of the developing unrest.”	Přelidněná, ilegálně osidlovaná místa s nedostatečnou infrastrukturou, vysokou nezaměstnaností a kriminalitou se brzy stala ohniskem rostoucích nepokojů.“
Similar stories are playing out across the Middle East, where drought and agricultural collapse have produced a lost generation with no prospects and simmering resentments.	Podobných příběhů je v oblasti Blízkého východu bezpočet. Sucho a kolabující zemědělství zplodilo ztracenou generaci lidí, žijících v neustálém nepokoji a nejistotě.
Iran, Iraq and Jordan all face water catastrophes.	V Íránu, Iráku i Jordánsku hrozí velká krize z nedostatku vody.
Water is driving the entire region to desperate acts.	Nedostatek vody přivádí celý region do zoufalé situace.
More water than needs	Víc vody, než je potřeba
Except Israel.	S výjimkou Izraele ovšem.
Amazingly, Israel has more water than it needs.	Ten má víc vody, nežli sám potřebuje.
The turnaround started in 2007, when low-flow toilets and showerheads were installed nationwide and the national water authority built innovative water treatment systems that recapture 86 percent of the water that goes down the drain and use it for irrigation — vastly more than the second-most-efficient country in the world, Spain, which recycles 19 percent.	Postupný obrat k lepšímu začal v roce 2007, kdy vláda nařídila instalaci úsporných splachovadel a sprchových hlavic do všech domácností a iniciovala výstavbu čistících systémů, které byly schopny zrecyklovat až 86 procent odpadních vod. Takto recyklovaná voda se využívá k zavlažování. V porovnání s 19 procenty recyklovaných odpadních vod ve Španělsku, v druhé nejzkušenější zemi světa v této problematice, je to velmi vysoké číslo.
But even with those measures, Israel still needed about 1.9 billion cubic meters (2.5 billion cubic yards) of freshwater per year and was getting just 1.4 billion cubic meters (1.8 billion cubic yards) from natural sources.	I s těmito opatřeními však Izraeli stále chybělo 1,9 miliardy kubických metrů pitné vody.
That 500-million-cubic-meter (650-million-cubic-yard) shortfall was why the Sea of Galilee was draining like an unplugged tub and why the country was about to lose its farms.	Místní přírodní zdroje poskytovaly jen 1,4 miliard a 500 milionů kubíků navíc by znamenalo úplné „vypuštění“ Galilejského jezera a cílenou devastaci farmářů.
The country faces a previously unfathomable question: What to do with its extra water?	Země řeší dříve nemyslitelný problém: Co s tou vodou navíc?
Enter desalination.	Na scénu vstoupila desalinace.
The Ashkelon plant, in 2005, provided 127 million cubic meters (166 million cubic yards) of water.	V roce 2005 vyprodukovala továrna v Aškelonu 127 milionů kubických metrů vody.
Hadera, in 2009, put out another 140 million cubic meters (183 million cubic yards).	V roce 2009 továrna v Chadeře dalších 140 milionů kubíků.
And now Sorek, 150 million cubic meters (196 million cubic yards).	A nyní v Soreku 150 milionů.
All told, desal plants can provide some 600 million cubic meters (785 million cubic yards) of water a year, and more are on the way.	To je celkem 600 milionů kubických metrů vody z odsolovacích zařízení ročně.
The Sea of Galilee is fuller.	A další jsou na cestě.
Israel’s farms are thriving.	Galilejské jezero zůstává plné, izraelští zemědělci prosperují.
And the country faces a previously unfathomable question: What to do with its extra water?	A země řeší dříve nemyslitelný problém: Co s tou vodou navíc?
Water diplomacy	Vodní diplomacie
Inside Sorek, 50,000 membranes enclosed in vertical white cylinders, each 4 feet high and 16 inches wide, are whirring like jet engines.	50 000 membrán umístěných v bílých vertikálních válcích o velikosti 1,2 metru na výšku a půl metru na šířku hučí jako motory tryskáče.
The whole thing feels like a throbbing spaceship about to blast off.	Celý komplex působí jako pulsující vesmírná loď těsně před startem.
The cylinders contain sheets of plastic membranes wrapped around a central pipe, and the membranes are stippled with pores less than a hundredth the diameter of a human hair.	Válce obsahují pláty plastových membrán, obtočených kolem potrubí. Póry v membránách jsou menší než jedna setina průměru lidského vlasu.
Water shoots into the cylinders at a pressure of 70 atmospheres and is pushed through the membranes, while the remaining brine is returned to the sea.	Voda je do válců vstřikována pod tlakem 70 atmosfér, protéká skrze membrány, zatímco se solný koncentrát vrací zpět do moře.
Desalination used to be an expensive energy hog, but the kind of advanced technologies being employed at Sorek have been a game changer.	Desalinace bývala dříve vnímána jako finančně i energeticky nákladný rozmar. Pokročilé technologie, jaké můžeme vidět v Soreku, však zamíchaly kartami.
Water produced by desalination costs just a third of what it did in the 1990s.	Náklady na odsolení mořské vody jsou dnes o dvě třetiny nižší než v devadesátých letech.
Sorek can produce a thousand liters of drinking water for 58 cents.	Sorek vyprodukuje tisíc litrů pitné vody za 58 centů.
Israeli households pay about US$30 a month for their water — similar to households in most US cities, and far less than Las Vegas (US$47) or Los Angeles (US$58).	Měsíční náklady na vodu v průměrné izraelské domácnosti činí 30 amerických dolarů, což je zhruba stejně jako ve většině měst Spojených států a mnohem méně, než kolik platí obyvatelé Las Vegas (47 dolarů) nebo Los Angeles (58 dolarů).
The International Desalination Association claims that 300 million people get water from desalination, and that number is quickly rising.	Mezinárodní asociace pro desalinaci mořské vody tvrdí, že odsolená voda pokryje spotřebu 300 milionů lidí, a toto číslo rychle roste.
IDE, the Israeli company that built Ashkelon, Hadera and Sorek, recently finished the Carlsbad desalination plant in Southern California, a close cousin of its Israel plants, and it has many more in the works.	Izraelská společnost IDE, která postavila továrny v Aškelonu, Chadeře a Soreku, nedávno dokončila výstavbu podobného zařízení v kalifornském Carlsbadu v Jižní Kalifornii a staví řadu dalších.
Worldwide, the equivalent of six additional Sorek plants are coming online every year.	Ročně se na světě zprovozní šest nových odsolovacích zařízení kapacitně se rovnajících tomu v Soreku.
The desalination era is here.	Éra desalinace byla odstartována.
What excites Bar-Zeev the most is the opportunity for water diplomacy.	Co Bar-Zeeva těší nejvíce, je možnost využití tématu vody v diplomatických vztazích.
Israel supplies the West Bank with water, as required by the 1995 Oslo II Accords, but the Palestinians still receive far less than they need.	Izrael zásobuje vodou celý Západní břeh Jordánu, tak jak je stanoveno dohodou z Osla (Oslo Accord) z roku 1995.
Water has been entangled with other negotiations in the ill-fated peace process, but now that more is at hand, many observers see the opportunity to depoliticize it.	Dodávky pro Palestince však stále zaostávají a nepokrývají jejich potřeby. Voda se stala součástí politických vyjednávání ve vleklém mírovém procesu. Nyní, s objevem nových zdrojů, vidí mnozí pozorovatelé příležitost ji depolitizovat.
Bar-Zeev has ambitious plans for a Water Knows No Boundaries conference in 2018, which will bring together water scientists from Egypt, Turkey, Jordan, Israel, the West Bank and Gaza for a meeting of the minds.	Bar-Zeev má ambiciózní plány pro konferenci Water Knows No Boundaries, která se uskuteční v roce 2018 a která přivítá zainteresované odborníky z Egypta, Turecka, Jordánska, Izraele, Západního břehu a Gazy.
Even more ambitious is the US$900 million Red Sea–Dead Sea Canal, a joint venture between Israel and Jordan to build a large desalination plant on the Red Sea, where they share a border, and divide the water among Israelis, Jordanians and the Palestinians.	Ještě ambicióznější je společně plánovaný podnik Izraele a Jordánska za 900 milionů amerických dolarů – kanál spojující Rudé a Mrtvé moře a s ním spojené odsolovací zařízení u Rudého moře v hraničním pásu mezi Izraelem, Jordánskem a Palestinou.
The brine discharge from the plant will be piped 100 miles north through Jordan to replenish the Dead Sea, which has been dropping a meter per year since the two countries began diverting the only river that feeds it in the 1960s.	Solný koncentrát bude odváděn podél řeky Jordán do 100 mil vzdáleného Mrtvého moře, jehož hladina klesá tempem jeden metr za rok již od šedesátých let, kdy si vodu z jediného přítoku, řeky Jordán, začaly odkloňovat jak Izrael, tak Jordánsko.
By 2020, these old foes will be drinking from the same tap.	Do roku 2020 by tito odvěcí nepřátelé mohli pít z jednoho kohoutku.
On the far end of the Sorek plant, Bar-Zeev and I get to share a tap as well.	Na druhém konci továrny v Soreku teď pijeme z jednoho kohoutku já a Bar-Zeev.
Branching off from the main line where the Sorek water enters the Israeli grid is a simple spigot, a paper cup dispenser beside it.	Z hlavního potrubí, vedoucího do izraelského vodovodního řádu, je vyvedena odbočka s jednoduchým ventilem, vedle stojí papírový kelímek.
I open the tap and drink cup after cup of what was the Mediterranean Sea 40 minutes ago.	Napouštím si několik za sebou a ochutnávám vodu, která byla ještě před 40 minutami součástí Středozemního moře.
It tastes cold, clear and miraculous.	Je studená, průzračná a chutná výtečně.
The contrasts couldn’t be starker.	Větší paradox byste jen těžko hledali.
A few miles from here, water disappeared and civilization crumbled.	Jen několik mil odsud se kdysi voda úplně vytratila a zapříčinila rozpad civilizace.
Here, a galvanized civilization created water from nothingness.	Dnes ji tady další vyspělá civilizace vytváří z ničeho.
As Bar-Zeev and I drink deep, and the climate sizzles, I wonder which of these stories will be the exception, and which the rule.	Jak tak spolu s Bar-Zeevem popíjíme a klima se otepluje, uvažuji nad tím, který z těch dvou příběhů se ukáže být výjimkou a který skutečností.
Rowan Jacobsen is the James Beard Award–winning author of Fruitless Fall, The Living Shore, Shadows on the Gulf and other books.	Rowan Jacobsen je držitelem ceny James Beard Award a autor knih Fruitless Fall, The Living Shore, Shadows on the Gulf a dalších.
He is a frequent contributor to Outside, Harper’s, Mother Jones, Orion and other magazines, and his work has been anthologized in Best American Science and Nature Writing and other collections.	Pravidelně přispívá do periodik Outside, Harper’s, Mother Jones, Orion a dalších časopisů. Jeho práce vyšly ve sborníku Best American Science and Nature Writing i jinde.
His new book, Apples of Uncommon Character, will be published in September.	Jacobsenova poslední kniha Apples of Uncommon Character vyšla letos v září.
He tweets from @rowanjacobsen.	Twitterový účet: @rowanjacobsen.
Trump Supporters Have Made This Russian Propaganda Chief the Happiest Person on Twitter · Global Voices	Trumpovi podporovatelé udělali z hlavy ruské propagandy nejšťastnější osobu na Twitteru
Photo: Gage Skidmore / CC 2.0	Foto: Gage Skidmore / CC 2.0
As the world reels today from Donald Trump’s stunning upset in the U.S. presidential race, Russians are looking to America with newfound confidence that years of battling the Western liberal media’s dominance over global information streams have finally paid off.	Zatímco je celý svět šokován ohromujícím úspěchem Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, Rusové naopak hledí na Spojené státy se znovunalezenou sebedůvěrou. Věří, že se konečně vyplatila léta bojů se západními liberálními médii, která si doposud držela dominantní status na globálním poli v poskytování informací.
On this score, there's perhaps no one happier than Margarita Simonyan, the chief editor of RT (formerly “Russia Today”), the Kremlin’s largest propaganda outlet, which exists to project Moscow’s view of the world to audiences abroad.	V této situaci není pravděpodobně nikdo šťastnější než Margarita Simoňanová, šéfredaktorka největšího proruského propagandistického média RT (dříve Russia Today), jehož posláním je reflektovat postoje Moskvy zahraničním čtenářům.
On Twitter, Simonyan started out the election like most people relying on pollsters’ forecasts, expecting a victory by Hillary Clinton.	Na svém twitterovém účtu zprvu reagovala na běžící volební klání jako většina lidí spoléhajících se na volební prognózy, které označovaly za vítězku Hillary Clintonovou.
One of Simonyan’s earliest election-day tweets simply declared that democracy had died.	Jeden z jejích prvních příspěvků reagujících na právě probíhající volby obsahoval jednoduchou formulaci – ať demokracie odpočívá v pokoji.
Today I want to drive around Moscow with an American flag in the window of my car.	Dnes chci jezdit po ulicích Moskvy s americkou vlajkou v okně svého auta.
If I can find a flag.	Pokud ji dokážu sehnat.
Join me! :-) They have earned it.	Připojte se! 🙂 Oni si to zaslouží.
Okay, so today I’m going to drive around like this: in one window I’ll have our flag, and in the other I’ll have an American flag.	Ok, dnes pojedu takto: v jednom okně budu mít naši vlajku a v druhém tu americkou.
I’m symbolizing love, peace, and harmony.	Bude to symbol lásky, míru a harmonie.
As an advance.	Předem.
Even the debt of two cases of beer—apparently the price of a lost wager, in which Simonyan bet on Clinton—was not enough to dampen the chief editor’s spirits.	Dokonce ani sázka o dva kartóny piva, kterou Simoňanová prohrála, protože vsadila na vítězství Clintonové, jí nezkazila její nadšení.
I just realized that I’ve lost two cases of beer!	Zrovna jsem si uvědomila, že jsem prohrála dva kartóny piva!
Like many observers in the United States and around the world, Simonyan has interpreted Trump’s victory as a powerful rebuke of the American status quo and decades of the so-called Washington Consensus, when it comes to U.S. foreign policy.	Jako mnoho pozorovatelů ve Spojených státech a po celém světě označila Simoňanová Trumpovo vítězství v kontextu zahraniční politiky USA jako silné narušení amerického statu quo a také tak zvaného Washingtonského konsenzu.
For Simonyan, this is proof that a majority of American voters are sick and tired of the mainstream media, multiculturalism, free trade, and interventionism abroad.	Pro Simoňanovou je toto důkaz, že většina amerických voličů je unavena a znechucena mainstreamovými médii, multikulturalismem, volným obchodem, a zahraničními intervencemi.
Corbyn.	Corbyn.
Brexit.	Brexit.
Trump.	Trump.
Any questions?	Ještě nějaké otázky?
The world is sick of the establishment, of its lies, and its lying, arrogant media.	Svět má dost establishmentu, jeho lží a jeho lživých, arogantních médií.

Just a few years ago, in the depths of its worst drought in at least 900 years, Israel was running out of water.

Toto místo představuje spásu pro celý Izrael. Ještě před několika lety zažívala země největší sucha za posledních 900 let.

Now it has a surplus.

Dnes má vody nadbytek.

That remarkable turnaround was accomplished through national campaigns to conserve and reuse Israel’s meager water resources, but the biggest impact came from a new wave of desalination plants.

O zásadní obrat se zasloužily nejen státem organizované kampaně za lepší hospodaření s vysychajícími zdroji vody, ale především výstavba nových odsolovacích zařízení.

Israel now gets 55 percent of its domestic water from desalination, and that has helped to turn one of the world’s driest countries into the unlikeliest of water giants.

Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody.

Israel now gets 55 percent of its domestic water from desalination, and that has helped to turn one of the world’s driest countries into the unlikeliest of water giants.

Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody. Jedna z nejsušších zemí světa se tak vyhoupla na přední příčky žebříčku světových vodních velmocí.

The water gets through, while the larger salt molecules are left behind.

Kromě soli však přitékající voda obsahuje i velké množství mikroorganismů.

But microorganisms in seawater quickly colonize the membranes and block the pores, and controlling them requires periodic costly and chemical-intensive cleaning.

Póry se jimi zanášejí a vyžadují pravidelné a finančně náročné chemické čištění.

But Bar-Zeev and colleagues developed a chemical-free system using porous lava stone to capture the microorganisms before they reach the membranes.

Bar-Zeevovu týmu se podařilo najít nový nechemický způsob čištění – před membrány umístili porézní lávové kameny, které mikroorganismy včas zachytí.

It’s just one of many breakthroughs in membrane technology that have made desalination much more efficient.

V rámci vývoje celé technologie je to jen jeden z mnoha kroků vpřed.

Israel now gets 55 percent of its domestic water from desalination, and that has helped to turn one of the world’s driest countries into the unlikeliest of water giants.

Odsolováním dnes Izrael získává až 55 % užitkové vody.

Driven by necessity, Israel is learning to squeeze more out of a drop of water than any country on Earth, and much of that learning is happening at the Zuckerberg Institute, where researchers have pioneered new techniques in drip irrigation, water treatment and desalination.

Jedna z nejvyprahlejších zemí světa se tak vyhoupla na přední příčky žebříčku světových vodních velmocí.

They have developed resilient well systems for African villages and biological digesters than can halve the water usage of most homes.

Izrael se více než kterákoliv jiná země musí učit, jak z mála vytěžit mnoho.

The institute’s original mission was to improve life in Israel’s bone-dry Negev Desert, but the lessons look increasingly applicable to the entire Fertile Crescent.

Touto filozofií se řídí i v Zuckerbergově institutu, v místě, jež dalo vzniknout novým technikám kapkového zavlažování, inovativním způsobům čištění vody či již výše zmiňované desalinaci.

“The Middle East is drying up,” says Osnat Gillor, a professor at the Zuckerberg Institute who studies the use of recycled wastewater on crops.

Tamní vědci vyvinuli funkční systém studní pro africké vesnice nebo biologickou čističku odpadních vod pro domácnosti, která sníží spotřebu vody až o polovinu.

“The only country that isn’t suffering acute water stress is Israel.”

Původním cílem institutu bylo zlepšení životních podmínek v izraelské poušti Negev.

That water stress has been a major factor in the turmoil tearing apart the Middle East, but Bar-Zeev believes that Israel’s solutions can help its parched neighbors, too — and in the process, bring together old enemies in common cause.

Velmi brzy se však ukázalo, že nové poznatky lze využít pro celou oblast úrodného půlměsíce. „Blízký východ pomalu vysychá,“ podotýká Osnat Gillor, profesor Zuckerbergova institutu, který se zabývá recyklací odpadních vod pro zavlažování plodin. „A Izrael je jediná země, která se netrápí obavami z nedostatku vody.“

Bar-Zeev acknowledges that water will likely be a source of conflict in the Middle East in the future.

V posledních letech jsou tyto obavy hlavním jádrem sporů zemí na Blízkém východě.

“But I believe water can be a bridge, through joint ventures,” he says.

Voda podle něj bude hrát v blízkovýchodním konfliktu svou roli ještě dlouho. „Já věřím, že v problematice vodních zdrojů můžeme spolupracovat, např. formou tzv. joint ventures,“ říká Bar-Zeev. „Jednou z oblastí takové spolupráce může být i odsolování.“

“And one of those ventures is desalination.”

Cesta zkázy

Driven to desperation

Ještě v roce 2008 stál Izrael na pokraji katastrofy.

In 2008, Israel teetered on the edge of catastrophe.

Deset let trvající sucho zachvátilo celý úrodný půlměsíc.

A decade-long drought had scorched the Fertile Crescent, and Israel’s largest source of freshwater, the Sea of Galilee, had dropped to within inches of the “black line” at which irreversible salt infiltration would flood the lake and ruin it forever.

Pokles hladiny největšího izraelského sladkovodního zdroje, Galilejského jezera, se zastavil jen pár centimetrů nad „černou linií“. Pokud by byla tato hranice překročena, infiltrovala by se do jezera mořská voda a navždy by ho zničila.

Water restrictions were imposed, and many farmers lost a year’s crops.

Vláda nařídila přísné šetření s vodou, což pro mnoho farmářů znamenalo obrovské ztráty.

Their counterparts in Syria fared much worse.

Ještě větší útrapy prožívali syrští zemědělci.

As the drought intensified and the water table plunged, Syria’s farmers chased it, drilling wells 100, 200, then 500 meters (300, 700, then 1,600 feet) down in a literal race to the bottom.

Když přišlo období sucha a hladina podzemních vod rapidně klesla, rozpoutali závod v kopání studní, z nichž mnohé sahaly do hloubky až 500 metrů.

Eventually, the wells ran dry and Syria’s farmland collapsed in an epic dust storm.

Nakonec všechny studny vyschly, zemi postihla obří písečná bouře a celé syrské zemědělství zkolabovalo.

More than a million farmers joined massive shantytowns on the outskirts of Aleppo, Homs, Damascus and other cities in a futile attempt to find work and purpose.

V naději na nový začátek se přes milion farmářů odstěhovalo do chudinských čtvrtí na předměstí Aleppa, Homsu, Damašku a dalších měst.

And that, according to the authors of “Climate Change in the Fertile Crescent and Implications of the Recent Syrian Drought,” a 2015 paper in the Proceedings of the National Academy of Sciences, was the tinder that burned Syria to the ground.

Podle autorů studie „Climate Change in the Fertile Crescent and Implications of the Recent Syrian Drought“, publikované v roce 2015 ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, byla právě tato skutečnost hlavním spouštěčem syrského konfliktu. „Assadův režim kritickou situaci na předměstích dlouho přehlížel.

“The rapidly growing urban peripheries of Syria,” they wrote, “marked by illegal settlements, overcrowding, poor infrastructure, unemployment, and crime, were neglected by the Assad government and became the heart of the developing unrest.”

Přelidněná, ilegálně osidlovaná místa s nedostatečnou infrastrukturou, vysokou nezaměstnaností a kriminalitou se brzy stala ohniskem rostoucích nepokojů.“

Similar stories are playing out across the Middle East, where drought and agricultural collapse have produced a lost generation with no prospects and simmering resentments.

Podobných příběhů je v oblasti Blízkého východu bezpočet. Sucho a kolabující zemědělství zplodilo ztracenou generaci lidí, žijících v neustálém nepokoji a nejistotě.

Iran, Iraq and Jordan all face water catastrophes.

V Íránu, Iráku i Jordánsku hrozí velká krize z nedostatku vody.

Water is driving the entire region to desperate acts.

Nedostatek vody přivádí celý region do zoufalé situace.

More water than needs

Víc vody, než je potřeba

Except Israel.

S výjimkou Izraele ovšem.

Amazingly, Israel has more water than it needs.

Ten má víc vody, nežli sám potřebuje.

The turnaround started in 2007, when low-flow toilets and showerheads were installed nationwide and the national water authority built innovative water treatment systems that recapture 86 percent of the water that goes down the drain and use it for irrigation — vastly more than the second-most-efficient country in the world, Spain, which recycles 19 percent.

Postupný obrat k lepšímu začal v roce 2007, kdy vláda nařídila instalaci úsporných splachovadel a sprchových hlavic do všech domácností a iniciovala výstavbu čistících systémů, které byly schopny zrecyklovat až 86 procent odpadních vod. Takto recyklovaná voda se využívá k zavlažování. V porovnání s 19 procenty recyklovaných odpadních vod ve Španělsku, v druhé nejzkušenější zemi světa v této problematice, je to velmi vysoké číslo.

But even with those measures, Israel still needed about 1.9 billion cubic meters (2.5 billion cubic yards) of freshwater per year and was getting just 1.4 billion cubic meters (1.8 billion cubic yards) from natural sources.

I s těmito opatřeními však Izraeli stále chybělo 1,9 miliardy kubických metrů pitné vody.

That 500-million-cubic-meter (650-million-cubic-yard) shortfall was why the Sea of Galilee was draining like an unplugged tub and why the country was about to lose its farms.

Místní přírodní zdroje poskytovaly jen 1,4 miliard a 500 milionů kubíků navíc by znamenalo úplné „vypuštění“ Galilejského jezera a cílenou devastaci farmářů.

The country faces a previously unfathomable question: What to do with its extra water?

Země řeší dříve nemyslitelný problém: Co s tou vodou navíc?

Enter desalination.

Na scénu vstoupila desalinace.

The Ashkelon plant, in 2005, provided 127 million cubic meters (166 million cubic yards) of water.

V roce 2005 vyprodukovala továrna v Aškelonu 127 milionů kubických metrů vody.

Hadera, in 2009, put out another 140 million cubic meters (183 million cubic yards).

V roce 2009 továrna v Chadeře dalších 140 milionů kubíků.

And now Sorek, 150 million cubic meters (196 million cubic yards).

A nyní v Soreku 150 milionů.

All told, desal plants can provide some 600 million cubic meters (785 million cubic yards) of water a year, and more are on the way.

To je celkem 600 milionů kubických metrů vody z odsolovacích zařízení ročně.

The Sea of Galilee is fuller.

A další jsou na cestě.

Israel’s farms are thriving.

Galilejské jezero zůstává plné, izraelští zemědělci prosperují.

And the country faces a previously unfathomable question: What to do with its extra water?

A země řeší dříve nemyslitelný problém: Co s tou vodou navíc?

Water diplomacy

Vodní diplomacie

Inside Sorek, 50,000 membranes enclosed in vertical white cylinders, each 4 feet high and 16 inches wide, are whirring like jet engines.

50 000 membrán umístěných v bílých vertikálních válcích o velikosti 1,2 metru na výšku a půl metru na šířku hučí jako motory tryskáče.

The whole thing feels like a throbbing spaceship about to blast off.

Celý komplex působí jako pulsující vesmírná loď těsně před startem.

The cylinders contain sheets of plastic membranes wrapped around a central pipe, and the membranes are stippled with pores less than a hundredth the diameter of a human hair.

Válce obsahují pláty plastových membrán, obtočených kolem potrubí. Póry v membránách jsou menší než jedna setina průměru lidského vlasu.

Water shoots into the cylinders at a pressure of 70 atmospheres and is pushed through the membranes, while the remaining brine is returned to the sea.

Voda je do válců vstřikována pod tlakem 70 atmosfér, protéká skrze membrány, zatímco se solný koncentrát vrací zpět do moře.

Desalination used to be an expensive energy hog, but the kind of advanced technologies being employed at Sorek have been a game changer.

Desalinace bývala dříve vnímána jako finančně i energeticky nákladný rozmar. Pokročilé technologie, jaké můžeme vidět v Soreku, však zamíchaly kartami.

Water produced by desalination costs just a third of what it did in the 1990s.

Náklady na odsolení mořské vody jsou dnes o dvě třetiny nižší než v devadesátých letech.

Sorek can produce a thousand liters of drinking water for 58 cents.

Sorek vyprodukuje tisíc litrů pitné vody za 58 centů.

Israeli households pay about US$30 a month for their water — similar to households in most US cities, and far less than Las Vegas (US$47) or Los Angeles (US$58).

Měsíční náklady na vodu v průměrné izraelské domácnosti činí 30 amerických dolarů, což je zhruba stejně jako ve většině měst Spojených států a mnohem méně, než kolik platí obyvatelé Las Vegas (47 dolarů) nebo Los Angeles (58 dolarů).

The International Desalination Association claims that 300 million people get water from desalination, and that number is quickly rising.

Mezinárodní asociace pro desalinaci mořské vody tvrdí, že odsolená voda pokryje spotřebu 300 milionů lidí, a toto číslo rychle roste.

IDE, the Israeli company that built Ashkelon, Hadera and Sorek, recently finished the Carlsbad desalination plant in Southern California, a close cousin of its Israel plants, and it has many more in the works.

Izraelská společnost IDE, která postavila továrny v Aškelonu, Chadeře a Soreku, nedávno dokončila výstavbu podobného zařízení v kalifornském Carlsbadu v Jižní Kalifornii a staví řadu dalších.

Worldwide, the equivalent of six additional Sorek plants are coming online every year.

Ročně se na světě zprovozní šest nových odsolovacích zařízení kapacitně se rovnajících tomu v Soreku.

The desalination era is here.

Éra desalinace byla odstartována.

What excites Bar-Zeev the most is the opportunity for water diplomacy.

Co Bar-Zeeva těší nejvíce, je možnost využití tématu vody v diplomatických vztazích.

Israel supplies the West Bank with water, as required by the 1995 Oslo II Accords, but the Palestinians still receive far less than they need.

Izrael zásobuje vodou celý Západní břeh Jordánu, tak jak je stanoveno dohodou z Osla (Oslo Accord) z roku 1995.

Water has been entangled with other negotiations in the ill-fated peace process, but now that more is at hand, many observers see the opportunity to depoliticize it.

Dodávky pro Palestince však stále zaostávají a nepokrývají jejich potřeby. Voda se stala součástí politických vyjednávání ve vleklém mírovém procesu. Nyní, s objevem nových zdrojů, vidí mnozí pozorovatelé příležitost ji depolitizovat.

Bar-Zeev has ambitious plans for a Water Knows No Boundaries conference in 2018, which will bring together water scientists from Egypt, Turkey, Jordan, Israel, the West Bank and Gaza for a meeting of the minds.

Bar-Zeev má ambiciózní plány pro konferenci Water Knows No Boundaries, která se uskuteční v roce 2018 a která přivítá zainteresované odborníky z Egypta, Turecka, Jordánska, Izraele, Západního břehu a Gazy.

Even more ambitious is the US$900 million Red Sea–Dead Sea Canal, a joint venture between Israel and Jordan to build a large desalination plant on the Red Sea, where they share a border, and divide the water among Israelis, Jordanians and the Palestinians.

Ještě ambicióznější je společně plánovaný podnik Izraele a Jordánska za 900 milionů amerických dolarů – kanál spojující Rudé a Mrtvé moře a s ním spojené odsolovací zařízení u Rudého moře v hraničním pásu mezi Izraelem, Jordánskem a Palestinou.

The brine discharge from the plant will be piped 100 miles north through Jordan to replenish the Dead Sea, which has been dropping a meter per year since the two countries began diverting the only river that feeds it in the 1960s.

Solný koncentrát bude odváděn podél řeky Jordán do 100 mil vzdáleného Mrtvého moře, jehož hladina klesá tempem jeden metr za rok již od šedesátých let, kdy si vodu z jediného přítoku, řeky Jordán, začaly odkloňovat jak Izrael, tak Jordánsko.

By 2020, these old foes will be drinking from the same tap.

Do roku 2020 by tito odvěcí nepřátelé mohli pít z jednoho kohoutku.

On the far end of the Sorek plant, Bar-Zeev and I get to share a tap as well.

Na druhém konci továrny v Soreku teď pijeme z jednoho kohoutku já a Bar-Zeev.

Branching off from the main line where the Sorek water enters the Israeli grid is a simple spigot, a paper cup dispenser beside it.

Z hlavního potrubí, vedoucího do izraelského vodovodního řádu, je vyvedena odbočka s jednoduchým ventilem, vedle stojí papírový kelímek.

I open the tap and drink cup after cup of what was the Mediterranean Sea 40 minutes ago.

Napouštím si několik za sebou a ochutnávám vodu, která byla ještě před 40 minutami součástí Středozemního moře.

It tastes cold, clear and miraculous.

Je studená, průzračná a chutná výtečně.

The contrasts couldn’t be starker.

Větší paradox byste jen těžko hledali.

A few miles from here, water disappeared and civilization crumbled.

Jen několik mil odsud se kdysi voda úplně vytratila a zapříčinila rozpad civilizace.

Here, a galvanized civilization created water from nothingness.

Dnes ji tady další vyspělá civilizace vytváří z ničeho.

As Bar-Zeev and I drink deep, and the climate sizzles, I wonder which of these stories will be the exception, and which the rule.

Jak tak spolu s Bar-Zeevem popíjíme a klima se otepluje, uvažuji nad tím, který z těch dvou příběhů se ukáže být výjimkou a který skutečností.

Rowan Jacobsen is the James Beard Award–winning author of Fruitless Fall, The Living Shore, Shadows on the Gulf and other books.

Rowan Jacobsen je držitelem ceny James Beard Award a autor knih Fruitless Fall, The Living Shore, Shadows on the Gulf a dalších.

He is a frequent contributor to Outside, Harper’s, Mother Jones, Orion and other magazines, and his work has been anthologized in Best American Science and Nature Writing and other collections.

Pravidelně přispívá do periodik Outside, Harper’s, Mother Jones, Orion a dalších časopisů. Jeho práce vyšly ve sborníku Best American Science and Nature Writing i jinde.

His new book, Apples of Uncommon Character, will be published in September.

Jacobsenova poslední kniha Apples of Uncommon Character vyšla letos v září.

He tweets from @rowanjacobsen.

Twitterový účet: @rowanjacobsen.

Trump Supporters Have Made This Russian Propaganda Chief the Happiest Person on Twitter · Global Voices

Trumpovi podporovatelé udělali z hlavy ruské propagandy nejšťastnější osobu na Twitteru

Photo: Gage Skidmore / CC 2.0

Foto: Gage Skidmore / CC 2.0

As the world reels today from Donald Trump’s stunning upset in the U.S. presidential race, Russians are looking to America with newfound confidence that years of battling the Western liberal media’s dominance over global information streams have finally paid off.

Zatímco je celý svět šokován ohromujícím úspěchem Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, Rusové naopak hledí na Spojené státy se znovunalezenou sebedůvěrou. Věří, že se konečně vyplatila léta bojů se západními liberálními médii, která si doposud držela dominantní status na globálním poli v poskytování informací.

On this score, there's perhaps no one happier than Margarita Simonyan, the chief editor of RT (formerly “Russia Today”), the Kremlin’s largest propaganda outlet, which exists to project Moscow’s view of the world to audiences abroad.

V této situaci není pravděpodobně nikdo šťastnější než Margarita Simoňanová, šéfredaktorka největšího proruského propagandistického média RT (dříve Russia Today), jehož posláním je reflektovat postoje Moskvy zahraničním čtenářům.

On Twitter, Simonyan started out the election like most people relying on pollsters’ forecasts, expecting a victory by Hillary Clinton.

Na svém twitterovém účtu zprvu reagovala na běžící volební klání jako většina lidí spoléhajících se na volební prognózy, které označovaly za vítězku Hillary Clintonovou.

One of Simonyan’s earliest election-day tweets simply declared that democracy had died.

Jeden z jejích prvních příspěvků reagujících na právě probíhající volby obsahoval jednoduchou formulaci – ať demokracie odpočívá v pokoji.

Today I want to drive around Moscow with an American flag in the window of my car.

Dnes chci jezdit po ulicích Moskvy s americkou vlajkou v okně svého auta.

If I can find a flag.

Pokud ji dokážu sehnat.

Join me! :-) They have earned it.

Připojte se! 🙂 Oni si to zaslouží.

Okay, so today I’m going to drive around like this: in one window I’ll have our flag, and in the other I’ll have an American flag.

Ok, dnes pojedu takto: v jednom okně budu mít naši vlajku a v druhém tu americkou.

I’m symbolizing love, peace, and harmony.

Bude to symbol lásky, míru a harmonie.

As an advance.

Předem.

Even the debt of two cases of beer—apparently the price of a lost wager, in which Simonyan bet on Clinton—was not enough to dampen the chief editor’s spirits.

Dokonce ani sázka o dva kartóny piva, kterou Simoňanová prohrála, protože vsadila na vítězství Clintonové, jí nezkazila její nadšení.

I just realized that I’ve lost two cases of beer!

Zrovna jsem si uvědomila, že jsem prohrála dva kartóny piva!

Like many observers in the United States and around the world, Simonyan has interpreted Trump’s victory as a powerful rebuke of the American status quo and decades of the so-called Washington Consensus, when it comes to U.S. foreign policy.

Jako mnoho pozorovatelů ve Spojených státech a po celém světě označila Simoňanová Trumpovo vítězství v kontextu zahraniční politiky USA jako silné narušení amerického statu quo a také tak zvaného Washingtonského konsenzu.

For Simonyan, this is proof that a majority of American voters are sick and tired of the mainstream media, multiculturalism, free trade, and interventionism abroad.

Pro Simoňanovou je toto důkaz, že většina amerických voličů je unavena a znechucena mainstreamovými médii, multikulturalismem, volným obchodem, a zahraničními intervencemi.

Corbyn.

Brexit.

Trump.

Any questions?

Ještě nějaké otázky?

The world is sick of the establishment, of its lies, and its lying, arrogant media.

Svět má dost establishmentu, jeho lží a jeho lživých, arogantních médií.