gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
In Syria nothing is free; everything has a price, especially your rights.	V Sýrii není nic zadarmo; všechno má svou cenu, obzvláště vaše práva.
Again I am back to square one, trying to sympathize with this new enemy.	A jsem zase tam, kde jsem byla, snažím se pochopit našeho nového nepřítele.
This time my justification was that they were victims of violence and hatred.	Tentokrát jsem je pro sebe ospravedlňovala jako oběti násilí a nenávisti.
Victims with a righteous cause against a world that had ignored them and everything that had happened to them.	Oběti mající oprávněný důvod se postavit proti tomu všemu, co je potkalo, i proti světu, který si jich nevšímal.
Some of them were radicalized, and to them we were infidels backed by the US to destroy the Levant.	Někteří z nich se radikalizovali, pro ně jsme byli nevěřící, kterým jde za podpory USA o zničení Levanty.
Others were moved by hatred, fear and anger, believing that no one was protecting the State of Islam but them.	Jiní byli štváni nenávistí, strachem, zlostí, věříce, že oni jsou ti jediní, kdo chrání Islámský stát.
Others were so fascinated by the images of foreign fighters equipped with full gear, compared to their clumsy weapons and sporadic supply.	Další byli fascinováni fotkami cizích bojovníků v plné výzbroji nesrovnatelné s jejich amatérskými zbraněmi a omezeným zásobováním.
They were teenagers who believed that ISIS is a real life Counter Strike game.	Byli to mladí kluci žijící v domnění, že ISIS je střílečkou Counter Strike na živo.
Some of them were, till yesterday, “one of us”, victims like us, until they grew bored of playing this role and realized that they were dead either way, and decided they didn’t want to die as victims, but as murderers. "Others were moved by hatred, fear and anger, believing that no one was protecting the State of Islam but them. Others were so fascinated by the images of foreign fighters equipped with full gear, compared to their clumsy weapons and sporadic supply.	Někteří z nich byli až do včerejška „jedním z nás“, stejnými oběťmi jako my, dokud je tahle role neznudila a nezjistili, že jsou mrtvi tak jako tak.
They were teenagers who believed that ISIS is a real life Counter Strike game. . . ."	Rozhodli se tedy, že nechtějí zemřít jako oběti, ale jako vrazi.
In time—faster this time—I became accustomed to the cycle of victim/murderer.	Za nějakou dobu — tentokrát kratší — jsem si na ten koloběh oběť/vrah zvykla.
I lost my sympathy towards them and the guilt I felt wondering whether there was something we could do to prevent them from becoming crazier.	Přestala jsem s nimi soucítit a vina, kterou jsem pociťovala při přemýšlení nad tím, jak zabránit, aby se nestali ještě posedlejšími, se vytratila.
They became our enemies.	Stali se našimi nepřáteli.
I had very little ability left to grieve.	Už jsem nedokázala příliš truchlit.
The little I had was not enough to distribute among the hundreds of victims who died every day even though they hadn’t killed anyone.	Ta trocha zármutku, co mi zbyla, nestačila na to, abych ji rozdělila mezi stovky každodenních obětí umírajících i přesto, že nikoho nezabili.
And I am haunted by an obsession with what, today, can be considered just?	Tíží mě posedlost otázkou, co může být dneska považováno za správné?
How do we decide who is the victim of an oppressive regime, a local or a universal one, and who is the maker of this regime and its prophet?	Jak rozhodneme, kdo je obětí utlačovatelského režimu určité země nebo toho nastoleného celosvětově, a kdo je jeho tvůrcem a prorokem?
What is the just punishment for a pawn in the game of power, money and fear?	Co je spravedlivým trestem pro figurku ve hře moci, peněz a strachu?
I wish the soul of the revolution was enough for me to be able to pardon them all, if only in the “court in my head”.	Kéž by mi duch revoluce stačil na to, abych jim všem dokázala odpustit, i kdyby to mělo být jen u „soudu v mé hlavě“.
I wish that only one of the advocates of “forgive and forget” could guarantee that this forgiveness would spare Syria from this madness happening again, and not be more like a reward for the murderers.	Kéž by alespoň jediný zastánce myšlenky „odpusť a zapomeň“ mohl zaručit, že odpuštění Sýrii ušetří opětovného šílenství a nestane se spíše odměnou pro vrahy.
I wish that this forgiveness did not mean complicity by us in forgetting the rights of those who are gone, the rights of those victims, because they are weakest.	Kéž by toto odpuštění neznamenalo, že jsme spolupachatelé, protože jsme zapomněli na práva těch nejslabších, těch, kteří tu už nejsou, na práva obětí.
I wish I could hate the regime a thousandfold, and find its angels of death a thousand excuses.	Kéž bych tento režim dokázala nenávidět na tisíc způsobů, a nalezla pro jeho anděly smrti tisíc ospravedlnění.
I wish I could hate ISIS to death and find its teenage soldiers a thousand excuses.	Kéž bych ISIS dokázala k smrti nenávidět a mohla pro jeho mladičké vojáky najít omluvu.
But I’m bound to be angry.	Ale já musím být naštvaná.
I am enraged at having survived.	Mám vztek, že jsem přežila.
I am enraged at my inability to change what has been and what will become.	Zuřím nad tím, že neumím změnit minulost ani budoucnost.
You can grieve either side as much as you want, at any level of sorrow or hypocrisy.	Nad oběma stranami se můžete rmoutit kolik chcete, v jakékoliv míře smutku nebo pokrytectví.
Whether it’s the person who is still fighting on the front for the regime, or the one who vowed allegiance to ISIS.	Ať už je to člověk, který nepřestal bojovat na straně režimu, nebo ten, kdo přísahal věrnost ISIS.
You can even grief them both if you still have room on your shoulders.	Můžete pocítit zármutek nad oběma, pokud k tomu ještě na svých bedrech máte místo.
But you cannot exploit this cycle of victim/murderer and lock us inside it.	Nesmíte ale ten kolotoč oběť/vrah zneužít a v něm nás uvěznit.
Pressure us to death so that we forget who we were and what we have lost.	Utlačovat nás k smrti tak, že zapomeneme, kým jsme byli a co jsme ztratili.
Force us to forgive and forget.	Nutit nás, abychom odpustili a zapomněli.
You cannot do all of that without proving to us, for once, how this forgiveness will prevent the history from repeating itself.	Nic z toho nesmíte udělat, pokud nám alespoň pro tentokrát neprokážete, jak tohle odpuštění zabrání opakování dějin.
You cannot do all this without telling us how your stand, at equal distances from all parties, could guarantee a little, and only a little, justice.	Nesmíte se toho všeho dopustit, pokud nám neřeknete, jak by váš nestranný postoj mohl zaručit špetku, alespoň špetku, spravedlnosti.
I Am Lucky to Have a Syrian Passport · Global Voices	Mám štěstí, že mám syrský pas
Image: Pixabay	Foto: Pixabay
This post is part of a special series of articles by blogger and activist Marcell Shehwaro, describing the realities of life in Syria during the ongoing armed conflict between forces loyal to the current regime, and those seeking to oust it.	Tento příspěvek je součástí zvláštní série článků blogerky a aktivistky Marcell Shehwarové, ve kterých popisuje realitu života v Sýrii během probíhající občanské války mezi silami loajálními současnému režimu a jeho odpůrci.
Dear Officer,	Vážený pane,
I am lucky to have a Syrian passport. You see, if it weren’t for this passport, random selection wouldn’t have chosen me, randomly and coincidentally, for investigation in all airports I’ve ever been through.	mám to štěstí, že vlastním syrský pas. Kdybych ho totiž neměla, nevybrali by si mě na všech letištích, kterými jsem kdy prošla, zcela čirou náhodou k namátkové kontrole.
If it weren’t for my Syrian passport I would have passed through like all the rest, or, to be accurate, like most of them.	Kdybych tenhle pas neměla, prošla bych normálně jako všichni ostatní, nebo spíš jako většina z nich.
I would have passed through failing to notice the unfortunate ones singled out for investigation.	Prošla bych a ani bych si nevšimla těch nešťastníků vytipovaných k dalšímu prověřování.
I would have had the privilege of reaching my destination on a schedule known beforehand.	Mělo by to tu výhodu, že bych dopředu věděla, kdy někam dorazím.
Imagine that happening!	Jen si to představte!
It would be as if my time actually mattered.	Bylo by to, jako by na mém čase skutečně záleželo.
If that were the case I would definitely have failed to notice those coming from countries that are worth less under the Universal Declaration of Human Rights.	Tehdy bych si zcela určitě nevšimla příchozích ze zemí, které nestojí za to, aby se v nich dbalo na dodržování Všeobecné deklarace lidských práv.
If it weren’t for my Syrian passport I would never have heard that extremely polite phrase: “Would you please wait on the side by the wall, Miss?”, and I would not have remembered my childhood school punishments.	Kdyby nebylo mého syrského pasu, nikdy bych nezaslechla nesmírně zdvořilé: „Počkala byste, prosím, slečno, tady stranou, u té stěny?“ a nevzpomněla bych si na školní tresty ze svého dětství.
What is this world punishing us for?	Za co nás tenhle svět trestá?
Don’t you think that all borders should be opened specifically for us, Syrians, with a word of apology?	Nemyslíte si, že by všechny hranice měly být, obzvlášť pro nás, Syřany, otevřeny, s omluvou?
"I wouldn’t have noticed how we, the suspects, are led with extreme politeness to defend our innocence and to denounce terrorism; we, who have been more targeted by terrorism than any of those investigating us about it." If it weren’t for my Syrian passport I wouldn’t have noticed how we, the suspects, are led with extreme politeness to defend our innocence and to denounce terrorism; we, who have been more targeted by terrorism than any of those investigating us about it.	Nevšimla bych si, jak nás, ty podezřelé, nesmírně zdvořile odvádějí, abychom hájili svou nevinu a abychom odsoudili terorizmus; my, kteří jsme byli jeho terčem spíš než kdokoli z vyšetřujících.
The real terrorism flies to you in private jets, and into private airports, after killing us silently, and occupies the pages of your newspapers and gets your media to discuss the elegance of his wife—the “Desert Rose”. Your politeness, Sir, kills me more than your discrimination.	Skutečný terorizmus, poté co nás potichoučku pozabíjel, k vám přilétá v soukromých letadlech na soukromá letiště, zabírá stránky ve vašich novinách a v televizi rozebírá eleganci své manželky – „Pouštní růže“.
They sound like the clichés a man offers a woman he doesn’t love. “It’s not you, it’s me…” An over-politeness to sugarcoat a bitter truth. To make one feel good about oneself.	Pane, Vaše zdvořilost mě ničí víc než Vaše diskriminace. „Mohla byste....“ „Je mi líto, že vás zdržujeme...“ „Omlouvám se, že si musíte tímhle projít...“ Zní to jako klišé, jimiž zahrnuje muž ženu, kterou nemiluje. „Je to má chyba, nikoliv vaše...“ Přehnaná zdvořilost, která má osladit trpkou pravdu, aby se člověk cítil líp.
You send us to be investigated on no charge but our identities, but you do it with extreme politeness.	K výslechu nás neposíláte na základě obvinění, ale na základě naší identity.
It was a pure coincidence that half of those waiting in the investigation hall raised their hands when the investigator called for “Mohammed”.	Když vyšetřovatel přišel do místnosti pro vyšetřované zavolat „Mohameda“, čirou náhodou zvedla ruku polovina z čekajících.
It was a pure coincidence, among so many other similar coincidences.	Čirá náhoda mezi tolika podobnými náhodami.
Please excuse me: I am obsessed with identifying patterns.	Omluvte mě, prosím: jsem posedlá určováním opakujících se vzorců.
If it weren’t for my Syrian passport I probably wouldn’t have noticed the recurring pattern—a purely coincidental recurring pattern, of course.	Kdyby nebylo mého syrského pasu, zřejmě bych si toho vzorce – opakujícího se samozřejmě jen čistě náhodně – nevšimla.
I sit there and wait with the rest.	Sedím tam a čekám s ostatními.
I take out an Arabic book by Ibrahim Nasrallah, a Palestinian writer who talks about resistance and love.	Vytáhnu si knížku v arabštině, kterou napsal Ibrahim Nasrallah, palestinský spisovatel mluvící o vzdoru a lásce.
I remember when I was an activist fighting for freedom and democracy, going out on protests and running for shelter, and writing.	Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla aktivistkou bojující za svobodu a demokracii, chodívala jsem protestovat, dávala se na útěk a hledala úkryt, psávala jsem.
I look at the book in my hand.	Dívám se na knížku ve svých rukou.
Now my biggest act of resistance is holding an Arabic book in an airport.	Teď vzdoruji tím, že na letišti držím knížku v arabštině.
Excuse me, Sir, if I made reference to how problematic your interrogations of Syrians are.	Vážený pane, omlouvám se za to, že jsem zmínila, jak je vaše vyslýchání Syřanů problematické.
You see, some of us have experienced the unimaginable during interrogations, so we aren’t intimidated by something this polite.	Někteří z nás totiž během výslechů zažili nepředstavitelné věci, takže nás něco tak zdvořilého nezastraší.
Others are so afraid of anyone in uniform that they confess to things they don’t even know.	Jiní mají z kohokoliv v uniformě takovou hrůzu, že se přiznají i k tomu, co neví.
So what “truth” is it that you are trying to get out of us?	Tak co je to za „pravdu“, kterou se z nás snažíte dostat?
I also ask your pardon, for I didn’t mean to say “No” with such pride when you asked me to unlock my mobile.	Taky se omlouvám za to, že jsem s takovou hrdostí odmítla odemknout svůj mobil.
You see, this request echoes deeply in our collective conscience as Syrians.	Víte, jde o požadavek, který hluboce rezonuje v kolektivním vědomí nás Syřanů.
This request takes me back to the checkpoints in my country, where saying no to such a request could simply get you killed.	Díky němu se vracím na kontrolní přechody v Sýrii, kde vás takové odmítnutí prostě může stát život.
I said “No” with pride because I wanted to inhale some of your democracy.	Odpověděla jsem „ne“ s hrdostí, protože jsem se chtěla trošku nadýchat té vaší demokracie.
Do you understand the meaning of half a million of my own people dying in search of a democracy?	Chápete, co znamená to, že půl milionu mých krajanů zaplatilo za hledání demokracie životem?
What it means to be able to say no without getting killed?	Co to znamená, když můžete říct ne bez obav, že vás zabijí?
"I will try to look cheerful and happy in the airport, but allow me to give you a small tip: if you see a cheerful and happy Syrian in an airport, it’s then you should really be suspicious." You ask me about my purpose for being in your country?	Ptáte se mě, za jakým účelem jsem do vaší země přišla?
I don’t know.	Já nevím.
I came to talk about death.	Přišla jsem mluvit o smrti.
They tell me I’m so good at talking about death that some of you even applaud me when I finish.	Řekli mi, že jsem ve vyprávění o smrti tak dobrá, že někteří z vás mi dokonce na konci zatleskají.
I have seen so many human remains in Aleppo and it seems I am good in marketing that in English.	V Allepu jsem viděla obrovskou spoustu lidských ostatků a zdá se, že to dokážu v angličtině dobře prodat.
That’s what I came here to do.	To je to, proč tu jsem.
To look for allies I can convince that we deserve less death, and that maybe, just maybe, bombing a school is a shame for all humanity.	Ohlížím se po spojencích, které bych dokázala přesvědčit, že si nezasloužíme tolik umírání, a možná, jen možná, že bombardování školy je ostudou pro celé lidstvo.
Do I look angry to you?	Zdám se Vám naštvaná?
I apologize!	Omlouvám se!
I haven’t yet mastered your manners.	Ještě jsem se nenaučila vašim způsobům.
Appearing angry makes one suspicious, I know, and you know how emotional we are.	No jo, zloba budí podezření, však víte, jak dokážeme být emocionální.
You see, we haven’t yet learnt how to be less angry while all the planes in the world are helping our government bomb us day and night.	Ještě jsme se totiž nenaučili krotit svůj vztek, zatímco nás ve dne v noci bombardují letadla ze všech koutů světa pomáhající naší vládě.
I will try to look cheerful and happy in the airport, but allow me to give you a small tip: if you see a cheerful and happy Syrian in an airport, it’s then you should really be suspicious.	Zkusím se na letišti tvářit šťastně a spokojeně, ale něco Vám s dovolením poradím: pokud na letišti uvidíte spokojené a šťastné Syřany, pak byste skutečně měl mít podezření.
Do I appear fidgety to you?	Zdám se Vám celá nesvá?
Maybe it is because I don’t understand how someone would ever answer “Yes” to the question: “Are you a member of a secret banned organization?”	Možná to je proto, že nechápu, jak by někdy někdo na otázku, zdali je členem nějaké tajné zakázané organizace, mohl odpovědět „ano“.
No!	Ne!
No!	Ne!
All the secret peaceful groups I have ever been a member of were destroyed by our regime, their members displaced and their youth killed under torture.	Veškerá utajovaná mírumilovná uskupení, do nichž jsem kdy patřila, režim zničil, jejich členové žijí ve vyhnanství, mladí lidé podlehli mučení.
Have I ever used guns?	Jestli jsem někdy střílela?
I once suggested to a guy I liked to go shooting to release some anger, but he advised that we better avoid that, because it wouldn’t look good on our official papers as Syrians.	Jednou jsem se jednomu klukovi zmínila, že bych si šla zastřílet, abych si vybila svůj vztek. On mě ale odradil, moc by se to totiž v našich papírech, patřících Syřanům, nevyjímalo.
But I only suggested that because I really liked the guy, and you know how love makes us do foolish things.	Navrhla jsem to ovšem jen proto, že jsem ho měla fakt ráda, vždyť víte, že z lásky je člověk schopný nadělat blbostí.
But I have no intention of going near a weapon in my life.	K zbrani se v životě nehodlám přiblížit.
No Sir, I don’t use weapons, I hate weapons, even water guns will not find their way into my house.	Ne, vážený pane, nepoužívám zbraně, nenávidím je, dokonce by se ke mně domů nedostala ani vodní pistole.
Despite all that, I am lucky to have a Syrian passport, as thousands are deprived a passport by virtue of a political decision.	I přes to všechno mám štěstí, že vlastním syrský pas, vždyť tisícům lidí je cestovní dokument odepřen na základě politického rozhodnutí.
Millions of others, who are not as good in marketing death as we are, or whose stories are less exciting to the audience, don’t get visas to travel, so they come to you by sea.	Miliony dalších lidí, kterým prodávání smrti nejde tak dobře jako nám, nebo jejich příběhy nejsou pro posluchače tolik vzrušující, nedostanou na cestu víza, a proto se k vám vydají po moři.
Some of them die just to cross to you, so what’s four hours in the waiting area compared to that?	Někteří přijdou o život, jen aby se k vám dostali, tak co jsou proti tomu čtyři hodiny v čekárně na letišti?
I am lucky to have my Syrian passport. Imagine—after all that I have been through, I still have nightmares where I lose my passport and wake up terrified.	Mám to štěstí, že vlastním syrský cestovní pas. Jen si to představte, po tom všem, čím jsem si prošla, mě pořád pronásledují noční můry o tom, že jsem ztratila svůj pas, a probouzím se celá vyděšená.
I have an OCD habit of checking my passport every five minutes when I’m travelling. As if I lose it, I don’t know if any of those concerned international entities would help me get another travel document, in the event that the teenager Bashar Al-Asaad refused to consider us citizens and punish us for escaping the leash by denying us passports.	Mám obsedantní zvyk: když cestuju, musím si co pět minut kontrolovat svůj pas. Kdybych ho totiž ztratila, nevím, jestli by se mezi těmi zainteresovanými mezinárodními subjekty našel takový, který by mi pomohl získat náhradní cestovní dokument, obzvlášť v případě, že by nám nevyzrálý Bašár Al-Asad naše občanství i pasy odepřel, aby nás ztrestal za to, že jsme unikli jeho poutům.
Nor do I want to add to the refugee crisis in your countries, God forbid.	A chraň Bůh, nechci ani zhoršit uprchlickou krizi ve vašich zemích.

In Syria nothing is free; everything has a price, especially your rights.

V Sýrii není nic zadarmo; všechno má svou cenu, obzvláště vaše práva.

Again I am back to square one, trying to sympathize with this new enemy.

A jsem zase tam, kde jsem byla, snažím se pochopit našeho nového nepřítele.

This time my justification was that they were victims of violence and hatred.

Tentokrát jsem je pro sebe ospravedlňovala jako oběti násilí a nenávisti.

Victims with a righteous cause against a world that had ignored them and everything that had happened to them.

Oběti mající oprávněný důvod se postavit proti tomu všemu, co je potkalo, i proti světu, který si jich nevšímal.

Some of them were radicalized, and to them we were infidels backed by the US to destroy the Levant.

Někteří z nich se radikalizovali, pro ně jsme byli nevěřící, kterým jde za podpory USA o zničení Levanty.

Others were moved by hatred, fear and anger, believing that no one was protecting the State of Islam but them.

Jiní byli štváni nenávistí, strachem, zlostí, věříce, že oni jsou ti jediní, kdo chrání Islámský stát.

Others were so fascinated by the images of foreign fighters equipped with full gear, compared to their clumsy weapons and sporadic supply.

Další byli fascinováni fotkami cizích bojovníků v plné výzbroji nesrovnatelné s jejich amatérskými zbraněmi a omezeným zásobováním.

They were teenagers who believed that ISIS is a real life Counter Strike game.

Byli to mladí kluci žijící v domnění, že ISIS je střílečkou Counter Strike na živo.

Some of them were, till yesterday, “one of us”, victims like us, until they grew bored of playing this role and realized that they were dead either way, and decided they didn’t want to die as victims, but as murderers. "Others were moved by hatred, fear and anger, believing that no one was protecting the State of Islam but them. Others were so fascinated by the images of foreign fighters equipped with full gear, compared to their clumsy weapons and sporadic supply.

Někteří z nich byli až do včerejška „jedním z nás“, stejnými oběťmi jako my, dokud je tahle role neznudila a nezjistili, že jsou mrtvi tak jako tak.

They were teenagers who believed that ISIS is a real life Counter Strike game. . . ."

Rozhodli se tedy, že nechtějí zemřít jako oběti, ale jako vrazi.

In time—faster this time—I became accustomed to the cycle of victim/murderer.

Za nějakou dobu — tentokrát kratší — jsem si na ten koloběh oběť/vrah zvykla.

I lost my sympathy towards them and the guilt I felt wondering whether there was something we could do to prevent them from becoming crazier.

Přestala jsem s nimi soucítit a vina, kterou jsem pociťovala při přemýšlení nad tím, jak zabránit, aby se nestali ještě posedlejšími, se vytratila.

They became our enemies.

Stali se našimi nepřáteli.

I had very little ability left to grieve.

Už jsem nedokázala příliš truchlit.

The little I had was not enough to distribute among the hundreds of victims who died every day even though they hadn’t killed anyone.

Ta trocha zármutku, co mi zbyla, nestačila na to, abych ji rozdělila mezi stovky každodenních obětí umírajících i přesto, že nikoho nezabili.

And I am haunted by an obsession with what, today, can be considered just?

Tíží mě posedlost otázkou, co může být dneska považováno za správné?

How do we decide who is the victim of an oppressive regime, a local or a universal one, and who is the maker of this regime and its prophet?

Jak rozhodneme, kdo je obětí utlačovatelského režimu určité země nebo toho nastoleného celosvětově, a kdo je jeho tvůrcem a prorokem?

What is the just punishment for a pawn in the game of power, money and fear?

Co je spravedlivým trestem pro figurku ve hře moci, peněz a strachu?

I wish the soul of the revolution was enough for me to be able to pardon them all, if only in the “court in my head”.

Kéž by mi duch revoluce stačil na to, abych jim všem dokázala odpustit, i kdyby to mělo být jen u „soudu v mé hlavě“.

I wish that only one of the advocates of “forgive and forget” could guarantee that this forgiveness would spare Syria from this madness happening again, and not be more like a reward for the murderers.

Kéž by alespoň jediný zastánce myšlenky „odpusť a zapomeň“ mohl zaručit, že odpuštění Sýrii ušetří opětovného šílenství a nestane se spíše odměnou pro vrahy.

I wish that this forgiveness did not mean complicity by us in forgetting the rights of those who are gone, the rights of those victims, because they are weakest.

Kéž by toto odpuštění neznamenalo, že jsme spolupachatelé, protože jsme zapomněli na práva těch nejslabších, těch, kteří tu už nejsou, na práva obětí.

I wish I could hate the regime a thousandfold, and find its angels of death a thousand excuses.

Kéž bych tento režim dokázala nenávidět na tisíc způsobů, a nalezla pro jeho anděly smrti tisíc ospravedlnění.

I wish I could hate ISIS to death and find its teenage soldiers a thousand excuses.

Kéž bych ISIS dokázala k smrti nenávidět a mohla pro jeho mladičké vojáky najít omluvu.

But I’m bound to be angry.

Ale já musím být naštvaná.

I am enraged at having survived.

Mám vztek, že jsem přežila.

I am enraged at my inability to change what has been and what will become.

Zuřím nad tím, že neumím změnit minulost ani budoucnost.

You can grieve either side as much as you want, at any level of sorrow or hypocrisy.

Nad oběma stranami se můžete rmoutit kolik chcete, v jakékoliv míře smutku nebo pokrytectví.

Whether it’s the person who is still fighting on the front for the regime, or the one who vowed allegiance to ISIS.

Ať už je to člověk, který nepřestal bojovat na straně režimu, nebo ten, kdo přísahal věrnost ISIS.

You can even grief them both if you still have room on your shoulders.

Můžete pocítit zármutek nad oběma, pokud k tomu ještě na svých bedrech máte místo.

But you cannot exploit this cycle of victim/murderer and lock us inside it.

Nesmíte ale ten kolotoč oběť/vrah zneužít a v něm nás uvěznit.

Pressure us to death so that we forget who we were and what we have lost.

Utlačovat nás k smrti tak, že zapomeneme, kým jsme byli a co jsme ztratili.

Force us to forgive and forget.

Nutit nás, abychom odpustili a zapomněli.

You cannot do all of that without proving to us, for once, how this forgiveness will prevent the history from repeating itself.

Nic z toho nesmíte udělat, pokud nám alespoň pro tentokrát neprokážete, jak tohle odpuštění zabrání opakování dějin.

You cannot do all this without telling us how your stand, at equal distances from all parties, could guarantee a little, and only a little, justice.

Nesmíte se toho všeho dopustit, pokud nám neřeknete, jak by váš nestranný postoj mohl zaručit špetku, alespoň špetku, spravedlnosti.

I Am Lucky to Have a Syrian Passport · Global Voices

Mám štěstí, že mám syrský pas

Image: Pixabay

Foto: Pixabay

This post is part of a special series of articles by blogger and activist Marcell Shehwaro, describing the realities of life in Syria during the ongoing armed conflict between forces loyal to the current regime, and those seeking to oust it.

Tento příspěvek je součástí zvláštní série článků blogerky a aktivistky Marcell Shehwarové, ve kterých popisuje realitu života v Sýrii během probíhající občanské války mezi silami loajálními současnému režimu a jeho odpůrci.

Dear Officer,

Vážený pane,

I am lucky to have a Syrian passport. You see, if it weren’t for this passport, random selection wouldn’t have chosen me, randomly and coincidentally, for investigation in all airports I’ve ever been through.

mám to štěstí, že vlastním syrský pas. Kdybych ho totiž neměla, nevybrali by si mě na všech letištích, kterými jsem kdy prošla, zcela čirou náhodou k namátkové kontrole.

If it weren’t for my Syrian passport I would have passed through like all the rest, or, to be accurate, like most of them.

Kdybych tenhle pas neměla, prošla bych normálně jako všichni ostatní, nebo spíš jako většina z nich.

I would have passed through failing to notice the unfortunate ones singled out for investigation.

Prošla bych a ani bych si nevšimla těch nešťastníků vytipovaných k dalšímu prověřování.

I would have had the privilege of reaching my destination on a schedule known beforehand.

Mělo by to tu výhodu, že bych dopředu věděla, kdy někam dorazím.

Imagine that happening!

Jen si to představte!

It would be as if my time actually mattered.

Bylo by to, jako by na mém čase skutečně záleželo.

If that were the case I would definitely have failed to notice those coming from countries that are worth less under the Universal Declaration of Human Rights.

Tehdy bych si zcela určitě nevšimla příchozích ze zemí, které nestojí za to, aby se v nich dbalo na dodržování Všeobecné deklarace lidských práv.

If it weren’t for my Syrian passport I would never have heard that extremely polite phrase: “Would you please wait on the side by the wall, Miss?”, and I would not have remembered my childhood school punishments.

Kdyby nebylo mého syrského pasu, nikdy bych nezaslechla nesmírně zdvořilé: „Počkala byste, prosím, slečno, tady stranou, u té stěny?“ a nevzpomněla bych si na školní tresty ze svého dětství.

What is this world punishing us for?

Za co nás tenhle svět trestá?

Don’t you think that all borders should be opened specifically for us, Syrians, with a word of apology?

Nemyslíte si, že by všechny hranice měly být, obzvlášť pro nás, Syřany, otevřeny, s omluvou?

"I wouldn’t have noticed how we, the suspects, are led with extreme politeness to defend our innocence and to denounce terrorism; we, who have been more targeted by terrorism than any of those investigating us about it." If it weren’t for my Syrian passport I wouldn’t have noticed how we, the suspects, are led with extreme politeness to defend our innocence and to denounce terrorism; we, who have been more targeted by terrorism than any of those investigating us about it.

Nevšimla bych si, jak nás, ty podezřelé, nesmírně zdvořile odvádějí, abychom hájili svou nevinu a abychom odsoudili terorizmus; my, kteří jsme byli jeho terčem spíš než kdokoli z vyšetřujících.

The real terrorism flies to you in private jets, and into private airports, after killing us silently, and occupies the pages of your newspapers and gets your media to discuss the elegance of his wife—the “Desert Rose”. Your politeness, Sir, kills me more than your discrimination.

Skutečný terorizmus, poté co nás potichoučku pozabíjel, k vám přilétá v soukromých letadlech na soukromá letiště, zabírá stránky ve vašich novinách a v televizi rozebírá eleganci své manželky – „Pouštní růže“.

They sound like the clichés a man offers a woman he doesn’t love. “It’s not you, it’s me…” An over-politeness to sugarcoat a bitter truth. To make one feel good about oneself.

Pane, Vaše zdvořilost mě ničí víc než Vaše diskriminace. „Mohla byste....“ „Je mi líto, že vás zdržujeme...“ „Omlouvám se, že si musíte tímhle projít...“ Zní to jako klišé, jimiž zahrnuje muž ženu, kterou nemiluje. „Je to má chyba, nikoliv vaše...“ Přehnaná zdvořilost, která má osladit trpkou pravdu, aby se člověk cítil líp.

You send us to be investigated on no charge but our identities, but you do it with extreme politeness.

K výslechu nás neposíláte na základě obvinění, ale na základě naší identity.

It was a pure coincidence that half of those waiting in the investigation hall raised their hands when the investigator called for “Mohammed”.

Když vyšetřovatel přišel do místnosti pro vyšetřované zavolat „Mohameda“, čirou náhodou zvedla ruku polovina z čekajících.

It was a pure coincidence, among so many other similar coincidences.

Čirá náhoda mezi tolika podobnými náhodami.

Please excuse me: I am obsessed with identifying patterns.

Omluvte mě, prosím: jsem posedlá určováním opakujících se vzorců.

If it weren’t for my Syrian passport I probably wouldn’t have noticed the recurring pattern—a purely coincidental recurring pattern, of course.

Kdyby nebylo mého syrského pasu, zřejmě bych si toho vzorce – opakujícího se samozřejmě jen čistě náhodně – nevšimla.

I sit there and wait with the rest.

Sedím tam a čekám s ostatními.

I take out an Arabic book by Ibrahim Nasrallah, a Palestinian writer who talks about resistance and love.

Vytáhnu si knížku v arabštině, kterou napsal Ibrahim Nasrallah, palestinský spisovatel mluvící o vzdoru a lásce.

I remember when I was an activist fighting for freedom and democracy, going out on protests and running for shelter, and writing.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla aktivistkou bojující za svobodu a demokracii, chodívala jsem protestovat, dávala se na útěk a hledala úkryt, psávala jsem.

I look at the book in my hand.

Dívám se na knížku ve svých rukou.

Now my biggest act of resistance is holding an Arabic book in an airport.

Teď vzdoruji tím, že na letišti držím knížku v arabštině.

Excuse me, Sir, if I made reference to how problematic your interrogations of Syrians are.

Vážený pane, omlouvám se za to, že jsem zmínila, jak je vaše vyslýchání Syřanů problematické.

You see, some of us have experienced the unimaginable during interrogations, so we aren’t intimidated by something this polite.

Někteří z nás totiž během výslechů zažili nepředstavitelné věci, takže nás něco tak zdvořilého nezastraší.

Others are so afraid of anyone in uniform that they confess to things they don’t even know.

Jiní mají z kohokoliv v uniformě takovou hrůzu, že se přiznají i k tomu, co neví.

So what “truth” is it that you are trying to get out of us?

Tak co je to za „pravdu“, kterou se z nás snažíte dostat?

I also ask your pardon, for I didn’t mean to say “No” with such pride when you asked me to unlock my mobile.

Taky se omlouvám za to, že jsem s takovou hrdostí odmítla odemknout svůj mobil.

You see, this request echoes deeply in our collective conscience as Syrians.

Víte, jde o požadavek, který hluboce rezonuje v kolektivním vědomí nás Syřanů.

This request takes me back to the checkpoints in my country, where saying no to such a request could simply get you killed.

Díky němu se vracím na kontrolní přechody v Sýrii, kde vás takové odmítnutí prostě může stát život.

I said “No” with pride because I wanted to inhale some of your democracy.

Odpověděla jsem „ne“ s hrdostí, protože jsem se chtěla trošku nadýchat té vaší demokracie.

Do you understand the meaning of half a million of my own people dying in search of a democracy?

Chápete, co znamená to, že půl milionu mých krajanů zaplatilo za hledání demokracie životem?

What it means to be able to say no without getting killed?

Co to znamená, když můžete říct ne bez obav, že vás zabijí?

"I will try to look cheerful and happy in the airport, but allow me to give you a small tip: if you see a cheerful and happy Syrian in an airport, it’s then you should really be suspicious." You ask me about my purpose for being in your country?

Ptáte se mě, za jakým účelem jsem do vaší země přišla?

I don’t know.

Já nevím.

I came to talk about death.

Přišla jsem mluvit o smrti.

They tell me I’m so good at talking about death that some of you even applaud me when I finish.

Řekli mi, že jsem ve vyprávění o smrti tak dobrá, že někteří z vás mi dokonce na konci zatleskají.

I have seen so many human remains in Aleppo and it seems I am good in marketing that in English.

V Allepu jsem viděla obrovskou spoustu lidských ostatků a zdá se, že to dokážu v angličtině dobře prodat.

That’s what I came here to do.

To je to, proč tu jsem.

To look for allies I can convince that we deserve less death, and that maybe, just maybe, bombing a school is a shame for all humanity.

Ohlížím se po spojencích, které bych dokázala přesvědčit, že si nezasloužíme tolik umírání, a možná, jen možná, že bombardování školy je ostudou pro celé lidstvo.

Do I look angry to you?

Zdám se Vám naštvaná?

I apologize!

Omlouvám se!

I haven’t yet mastered your manners.

Ještě jsem se nenaučila vašim způsobům.

Appearing angry makes one suspicious, I know, and you know how emotional we are.

No jo, zloba budí podezření, však víte, jak dokážeme být emocionální.

You see, we haven’t yet learnt how to be less angry while all the planes in the world are helping our government bomb us day and night.

Ještě jsme se totiž nenaučili krotit svůj vztek, zatímco nás ve dne v noci bombardují letadla ze všech koutů světa pomáhající naší vládě.

I will try to look cheerful and happy in the airport, but allow me to give you a small tip: if you see a cheerful and happy Syrian in an airport, it’s then you should really be suspicious.

Zkusím se na letišti tvářit šťastně a spokojeně, ale něco Vám s dovolením poradím: pokud na letišti uvidíte spokojené a šťastné Syřany, pak byste skutečně měl mít podezření.

Do I appear fidgety to you?

Zdám se Vám celá nesvá?

Maybe it is because I don’t understand how someone would ever answer “Yes” to the question: “Are you a member of a secret banned organization?”

Možná to je proto, že nechápu, jak by někdy někdo na otázku, zdali je členem nějaké tajné zakázané organizace, mohl odpovědět „ano“.

No!

Ne!

No!

Ne!

All the secret peaceful groups I have ever been a member of were destroyed by our regime, their members displaced and their youth killed under torture.

Veškerá utajovaná mírumilovná uskupení, do nichž jsem kdy patřila, režim zničil, jejich členové žijí ve vyhnanství, mladí lidé podlehli mučení.

Have I ever used guns?

Jestli jsem někdy střílela?

I once suggested to a guy I liked to go shooting to release some anger, but he advised that we better avoid that, because it wouldn’t look good on our official papers as Syrians.

Jednou jsem se jednomu klukovi zmínila, že bych si šla zastřílet, abych si vybila svůj vztek. On mě ale odradil, moc by se to totiž v našich papírech, patřících Syřanům, nevyjímalo.

But I only suggested that because I really liked the guy, and you know how love makes us do foolish things.

Navrhla jsem to ovšem jen proto, že jsem ho měla fakt ráda, vždyť víte, že z lásky je člověk schopný nadělat blbostí.

But I have no intention of going near a weapon in my life.

K zbrani se v životě nehodlám přiblížit.

No Sir, I don’t use weapons, I hate weapons, even water guns will not find their way into my house.

Ne, vážený pane, nepoužívám zbraně, nenávidím je, dokonce by se ke mně domů nedostala ani vodní pistole.

Despite all that, I am lucky to have a Syrian passport, as thousands are deprived a passport by virtue of a political decision.

I přes to všechno mám štěstí, že vlastním syrský pas, vždyť tisícům lidí je cestovní dokument odepřen na základě politického rozhodnutí.

Millions of others, who are not as good in marketing death as we are, or whose stories are less exciting to the audience, don’t get visas to travel, so they come to you by sea.

Miliony dalších lidí, kterým prodávání smrti nejde tak dobře jako nám, nebo jejich příběhy nejsou pro posluchače tolik vzrušující, nedostanou na cestu víza, a proto se k vám vydají po moři.

Some of them die just to cross to you, so what’s four hours in the waiting area compared to that?

Někteří přijdou o život, jen aby se k vám dostali, tak co jsou proti tomu čtyři hodiny v čekárně na letišti?

I am lucky to have my Syrian passport. Imagine—after all that I have been through, I still have nightmares where I lose my passport and wake up terrified.

Mám to štěstí, že vlastním syrský cestovní pas. Jen si to představte, po tom všem, čím jsem si prošla, mě pořád pronásledují noční můry o tom, že jsem ztratila svůj pas, a probouzím se celá vyděšená.

I have an OCD habit of checking my passport every five minutes when I’m travelling. As if I lose it, I don’t know if any of those concerned international entities would help me get another travel document, in the event that the teenager Bashar Al-Asaad refused to consider us citizens and punish us for escaping the leash by denying us passports.

Mám obsedantní zvyk: když cestuju, musím si co pět minut kontrolovat svůj pas. Kdybych ho totiž ztratila, nevím, jestli by se mezi těmi zainteresovanými mezinárodními subjekty našel takový, který by mi pomohl získat náhradní cestovní dokument, obzvlášť v případě, že by nám nevyzrálý Bašár Al-Asad naše občanství i pasy odepřel, aby nás ztrestal za to, že jsme unikli jeho poutům.

Nor do I want to add to the refugee crisis in your countries, God forbid.

A chraň Bůh, nechci ani zhoršit uprchlickou krizi ve vašich zemích.