gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
From disturbing images to ones meant to document triumph, he also said that staged photography was common practice.	Od zneklidňujících fotografií jsme přešli k fotografiím, které mají znázorňovat vítězství. K tomuto tématu Ut řekl, že běžnou praxí bylo fotografie aranžovat.
One example is another famous Vietnam War photo of a tank rolling through the presidential palace in Sàigòn.	Příkladem může být jiný slavný snímek z války ve Vietnamu zobrazující tank, jak projíždí prezidentským palácem v Saigonu.
The tricky part of understanding the photo, as well as its presence in history books across the world, is that there were multiple photographers behind variations of the photo with soldiers on a tank, coming through the gates — a depiction of the North’s victory.	Ošemetné na této fotografii, která se objevila v historických knihách po celém světě, je to, že za různými variantami této fotografie s vojáky na tanku, který projíždí bránou – znázornění vítězství Severu – stojí různí fotografové.
He says photographers of the North, who he calls employees of the Vietnamese government, the Communist Party, stood in a different position in documenting these types of moments.	Fotografové Severu, kterým Ut říká zaměstnanci vietnamské vlády a komunistické strany, měli při dokumentování takových momentů odlišné podmínky.
That photo is the result of multiple re-staging — that’s how they were able to get that photo.	Tato fotografie je výsledkem zdlouhavého aranžování.
In truth, they did not just capture the tank as it rolls into the gate.	Oni nezachytili jednoduše tank v momentě, kdy projížděl bránou.
They had to back up, go out, come back in multiple times so that they could take a beautiful photo.	Musel couvnout, znovu vyjet dopředu, vrátit se a to celé několikrát, aby byla jejich fotografie dokonalá.
Visual image plays a powerful role in helping us understand history, reminding us that different lenses are at play in shaping narratives of war.	Tento tank projíždějící prezidentským palácem v Saigonu naznačil pád Jižního Vietnamu. Vizuální obrazy silně ovlivňují chápání historie a připomínají nám, že válečné události mohou být viděny různou optikou.
Út says narratives are most easily imposed and reinforced when people don’t know what they don’t know.	Určitý pohled na události se podle Uta prosazuje nejsnadněji, když si lidé neuvědomují, co všechno nevědí.
It’s how impressions and interpretations are strengthened.	Pak je možné posilovat určité dojmy a interpretace.
In light of an extremely complex war history, perhaps the takeaway is simple: what you see, very possibly, is not what was or what is.	Ve světle složitých dějin války může být paradoxně závěr prostý. To, co vidíte, není s největší pravděpodobností to, co se skutečně stalo.
Út says that, regardless of one’s field of work, it’s crucial for each person to do their due diligence to understand their medium.	Ut je přesvědčen, že bez ohledu na to, v jaké oblasti člověk pracuje, je důležité, aby pochopil, jak jsou informace zprostředkovávány.
He shared a story about how he learned the art of photographing baseball to emphasize the need to be knowledgeable about a topic in order to practice better photography:	Ut dále zdůraznil, že je třeba fotografované téma dobře znát a orientovat se v něm, aby vznikl dobrý snímek. V této souvislosti vyprávěl, jak se naučil fotit baseball:
Journalists should read a lot of news, watch a lot of news.	Novináři by měli číst hodně novin a sledovat hodně zpráv.
Just like filmmakers need to watch a lot of films.	Jako ti, co točí filmy, musí vidět hodně filmů.
That’s how you get good.	Tím se zlepšujete.
You know in 1977, AP told me to go shoot a baseball game.	V roce 1977 mě agentura AP poslala fotit baseballový zápas.
I was stumped, I thought, what’s baseball?	Říkal jsem si, co je to baseball?
I went to my first baseball game and I thought, what is this?	Šel jsem na svůj první baseballový zápas a říkal jsem si, co to je?
Why does it look like the Viet Cong running after American soldiers?	Proč to vypadá, jako když Vietkong honí americké vojáky?
Why’s everyone running?	Proč všichni běhají?
So I watched all the photographers snapping away, but I came away with nothing.	Ostatní fotografové fotili jako o život, jen já jsem neměl nic.
I was frustrated.	Byl jsem otrávený.
The next way, I opened a bunch of newspapers and looked at the photos: second base, home plate, home run.	Pak jsem si otevřel pár novin a prohlédl si fotografie: druhá meta, domácí meta, homerun.
This is easy!	Je to jednoduché!
Then, I was able to shoot just like that.	A pak už jsem byl schopen fotit jako ostatní.
It’s safe to say that war is tougher to understand than the game of baseball.	Dá se říci, že porozumět válce je složitější než porozumět baseballu.
And as wars and violence continue to persist in our world, the need to look critically at how the narratives are shaped is just as imperative as it ever has been.	A protože války a násilí v našem světě stále přetrvávají, je nezbytné kriticky zkoumat, jak jsou naše postoje ovlivňovány a formovány.
To learn more about photography and propaganda during the Vietnam War, listen to the podcast On the Record:	Chcete-li se dozvědět více o tématu fotografie a propagandy za války ve Vietnamu, poslechněte si podcastovou nahrávku v angličtině:
Salvador Adame Is the Seventh Journalist Murdered in Mexico in 2017 · Global Voices Salvador Adame.	Salvador Adame přibyl na seznam zavražděných novinářů v Mexiku
Image widely circulated on Twitter.	Fotografie Salvadora Adameho, která hojně koluje na Twitteru.
The burned body of Salvador Adame, a journalist and founder of local news channel 6TV, was discovered in the western Mexican state of Michoacan, authorities announced on June 26:	Podle zpráv místních úřadů bylo dne 26. června 2017 v Michoacánu v západním Mexiku nalezeno mrtvé a sežehnuté tělo zpravodaje a zakladatele kanálu 6TV Salvadora Adameho.
After taking and comparing the fingerprint samples required by the law in these proceedings by specialists from the Genetics Direction, the DNA tests let us conclude that these remains belong to Salvador Adame Pardo, as he was called when he was alive.	V souladu s uzákoněným postupem odborníci na kriminalistickou genetiku odebrali a porovnali vzorky. Testy DNA následně potvrdily, že tělo patří Salvadoru Adamemu Pardovi. Mrtvé tělo Salvadora Adameho bylo nalezeno v regionu lidově označovaném jako Tierra Caliente (Horká země), který je jednou z oblastí Michoacánu s největším výskytem násilí.
Adame had been kidnapped by an armed group almost a month before, according to reports in the national newspaper La Jornada.	Michoacán v posledních letech nechvalně proslul obrovským nárůstem kriminality a náznaky spolčení místní vlády a organizovaného zločinu.
The region where his body was found is popularly known as Tierra Caliente (Hot Land), and is one of the most violent in Michoacán, a state that in the last few years has seen a disproportionate growth in criminality and accusations of collusion between the local government and organized crime.	Celonárodní tisk La Jornada uvedl, že Adame byl přibližně před měsícem zajat ozbrojenou skupinou. #SalvadorAdame je sedmým zavražděným novinářem v tomto roce. Žádáme objasnění případu a zamezení násilí. #NeMlčení
Independent news outlet Animal Político reported that before his death Adame had received threats on several occasions, warning him to stop his work as a journalist.	Portál Animal Político uvedl ve zprávě o únosu Salvadora Adameho, že reportér již dříve obdržel několik výhrůžek, v nichž byl vybízen, aby ukončil svou informační činnost.
His wife Frida Urtiz said she felt enormous pressure as well because of the work she did with Adame: My husband and I are the owners of the news channel.	Na témže portálu popsal Gerardo Romo práci svého kolegy Salvadora Adameho, a to v době, kdy se již vědělo o reportérově únosu, ne však o jeho smrti:
We had publicity contracts with the municipality of Múgica to do the job that all administrations must do: inform citizens. We desisted because of the pressure we received.	Prostřednictvím své práce umožňoval Salvador Adame hovořit těm, jejichž hlas nebylo slyšet, a kritizoval libovůli obecních, státních a federálních úřadů.
A note published by 6TV itself described Adame this way:	Kanál 6TV popsal v jedné ze svých zpráv Salvadora Adameho takto:
The journalist, who was subject of police harassment over a year ago, maintained an active, critic, astute, bold and brave leadership against the criminal atmosphere that prevailed in the area, also known as Cuatro Caminos, the heart of the state and the center of endless gang battles.	Novinář, který byl něco málo před rokem vystaven policejnímu týrání, udržoval aktivní, kritický, ostrý, odvážný a vzdorný postoj vůči zločineckému klimatu v regionu známému také jako Cuatro Caminos (Čtyři cesty), který se nachází v srdci Michoacánu a je ohniskem nekonečných zločineckých bojů.
Adame is the seventh journalist murdered in Mexico in 2017, as human rights defender Cencos pointed out.	Salvador Adame je již sedmým novinářem, který byl v zemi jen za první polovinu roku 2017 zavražděn.
They tweeted a GIF that explains how Adame was found, demands justice and concludes with the statement, "Truth is not killed when a journalist is killed":	Tato cifra nijak nekoresponduje s tvrzením podtajemníka ministerstva vnitra Roberta Campy, že v současné době není situace novinářů v Mexiku nejhorší a že míra násilí namířeného proti nim byla v předchozích vládních obdobích vyšší.
#SalvadorAdame is the seventh journalist that has been killed since the beginning of the year.	Útoky na novináře v Mexiku nemají dopad jen na samotné reportéry.
We demand clarity and a stop to all aggression. #NoToSilence.	Fridu Urtiz například postihly vážné zdravotní problémy poté, co se dozvěděla o únosu svého manžela.
The impact of these attacks against journalists in Mexico goes beyond the reporters themselves.	Násilí proti novinářům není v Mexiku ničím novým, za poslední roky však nabylo na pravidelnosti.
Frida Urtiz, for example, suffered grave health problems after the abduction of her husband.	Zmiňme na tomto místě text žurnalistky Isabely Uribe z roku 2015:
Recently, a high representative of the Secretariat of the Interior, Roberto Campa, appeared to downplay the gravity of the situation when he said that compared to past administrations, this is not the the worst period of violence against reporters in Mexico. It is true, however, that violence against those who practice journalism in Mexico is not something new.	Devět zavražděných novinářů v průběhu roku 2015 dokazuje, že Mexiko je pro výkon této profese jednou z nejnebezpečnějších zemí světa.
In Mexican journalism, the ink constantly smells of death. The assassination of nine journalists since the beginning of 2015 confirm how Mexico is one of the most dangerous places on the planet to practice this profession, a Pandora's box that hides the most horrific atrocities: aggression, intimidation, torture, forced disappearances, self-censorship and death.	Je jako Pandořina skříňka, v níž jsou ukryty ty nejhorší krutosti: agrese, zastrašování, mučení, pohřešování, autocenzura a smrt.
After news of Adame's death broke, Luis De Tlacuilo, a Twitter user, made the following comment:	Jeden z uživatelů Twitteru, Luis de Tlacuilo, zveřejnil následující komentář:
It's sad to realize that someone could be killed while practicing his profession. #SalvadorAdame	Je smutné vědět, že člověk může při výkonu své profese přijít o život. #SalvadorAdame
Journalist Jenaro Villamil condemned the local government:	Poté, co se novinář Jenaro Villamil dozvěděl o smrti Salvadora Adameho, vytkl místní vládě neschopnost zamezit násilí, které mají v regionu na svědomí ozbrojené skupiny.
Another journalist killed. #SalvadorAdame. After weeks of being disappeared under Michoacan government's indolence.	Další zavražděný novinář. #SalvadorAdame byl týdny pohřešován a Michoacánská vláda neudělala vůbec nic. https://t.co/0obyfSBovz
The office in charge of protecting human rights in Mexico pressed other government institutions to act:	Kancelář pověřená ochranou lidských práv v Mexiku zveřejnila následující výzvu směřovanou k ostatním vládním instancím:
CDNH calls on authorities at all three levels of government to investigate and solve the murder of #SalvadorAdame.	Národní výbor pro lidská práva (CNDH) vyzývá vládní úřady všech tří úrovní, aby vyšetřily a objasnily vraždu #SalvadoraAdameho.👉 https://t.co/ViPUg2gDbF
Salvador Adame joins the list of journalists who have been assassinated in 2017, a list that includes Miroslava Breach and Javier Valdez.	Salvador Adame přibyl na seznam novinářů, kteří v roce 2017 přišli v Mexiku o život. Mezi nimi byli také Miroslava Breach nebo Javier Valdez.
A Syrian Artist Reimagines the World's Powerful Leaders as Vulnerable Refugees · Global Voices	Syrský umělec zpodobňuje mocné světové vůdce jako zranitelné uprchlíky
'The Queue' by Abdalla Al Omari. Photo from Al Omari's Facebook page. Used with permission.	„Fronta“ od Abdalla Al Omariho – fotografie z Omariho facebookového profilu jsou použity s jeho svolením
With the image of the "vulnerable" refugee dominating media coverage, Syrian painter Abdalla Al Omari wished to flip the script and show the world how powerful politicians would look like if they weren't so lucky.	Syrský malíř Abdalla Al Omari se rozhodl pohrát si s mediální představou „zranitelného“ uprchlíka a ukázat, jak by vypadali mocní politici, kdyby v životě neměli takové štěstí.
Enter "The Vulnerability Series".	Tak se zrodila série obrazů s názvem „The Vulnerability Series“.
He initially launched the series in Brussels, Belgium, in 2016 where he was granted asylum and re-launched it in Dubai, where it ended on July 6, 2017.	Poprvé byla putovní výstava obrazů z této série představena v roce 2016 v Bruselu, kde byl Omarimu udělen asyl, a svého zakončení se dočkala 6. července 2017 v Dubaji.
Although I knew little about the internal world of those leaders, the countless, intimate hours I spent with them have taught me more than I could imagine.	Přestože jsem o vnitřním světě těchto vůdců věděl velmi málo, nespočet hodin, které jsem s nimi v intimní společnosti strávil, mě naučil více, než jsem si kdy dokázal představit.
Just as easily as everything worth defending can become defenseless, moments of absolute powerlessness can give you superpowers.	Stejně jako může vše, co si zaslouží ochranu, být nakonec ponecháno bez ochrany, mohou chvíle bezmoci dávat nadlidskou sílu.
The idea was to break their image of strength.	Hlavní myšlenkou bylo zpochybnit představu o jejich síle.
He detailed on his blog how this made him pity even Syria's embattled President Bashar Assad, whose forces are regularly accused of war crimes and crimes against humanity:	Na svém blogu Omari vysvětlil, že díky tvorbě nakonec pocítil lítost i k syrskému prezidentovi Basharu al Assadovi, jehož vojáci jsou pravidelně obviňování z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti:
Even I felt sorry for (my version of) Assad.	Litoval jsem dokonce (svou verzi) Assada.
In this universe without gravity, all we can hold on to is our vulnerability.	V tomto vesmíru bez gravitační síly můžeme lpět pouze na své zranitelnosti.
This invisible wind makes our chest heavy, yet, mysteriously propels us back on our feet again.	Tento neviditelný vítr zatěžuje naši hruď, a přesto nás podivným způsobem opět staví na nohy.
I have convinced myself it is the strongest weapon humankind possesses, way more powerful than the trail of power games, bomb craters and bullet holes in our collective memories.	Přesvědčil jsem sám sebe, že se jedná o nejsilnější zbraň, jakou člověk vlastní. Je daleko mocnější než stopy mocenských her, krátery po bombách a díry po projektilech v našich kolektivních vzpomínkách.
Vulnerability is a gift we should all celebrate.	Zranitelnost je dar, který bychom všichni měli oslavovat.
In an interview with Belgium's De Afspraak, Omari said the "strange feeling of empathy" extended to other politicians:	V rozhovoru pro belgický televizní pořad De Afspraak Omari tvrdil, že zakouší tento „zvláštní pocit empatie“ i k jiným politickým osobnostem:
Everyday I was waking up with them and on my walls..	Každý den jsem se probouzel s nimi na svých zdech...
And there was a moment I had this strange feeling of empathy towards them after seeing them for so long.	A poté, co jsem je vídal tak dlouhou dobu, jsem k nim jednoho dne začal zakoušet onen zvláštní pocit empatie.
And this vulnerable state, looking at you, having eye contact with you all the time, telling you that 'we are vulnerable', we are weak, even them, I had this feeling of 'wow, I could even empathize with them'.	Ten zranitelný stav, když na mě bez ustání hleděli oním pohledem, který říkal „my jsme zranitelní“, dokonce i my jsme tak slabí. Řekl jsem si „no teda, já se do nich dokážu vcítit“.
Besides Assad, the series depicts US Presidents Barack Obama and Donald Trump, Russian President Vladimir Putin, French Presidents Nicolas Sarkozy and François Hollande, Iranian President Mahmoud Ahmadinejad, Turkish President Recep Tayyip Erdogan, British Prime Minister David Cameron, German Chancellor Angela Merkel and Egyptian President Abdel Fattah el-Sisi.	Kromě Assada zobrazuje série též americké prezidenty Baracka Obamu a Donalda Trumpa, ruského prezidenta Vladimíra Putina, francouzské prezidenty Nicolase Sarkozyho and Françoise Hollanda, íránského prezidenta Mahmouda Ahmadinejada, tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, britského premiéra Davida Camerona, německou kancléřku Angelu Merkelovou a egyptského prezidenta Abdela Fattaha el-Sisiho.
"It was my personal desire to see them in the shoes of refugees, of vulnerable people to see them in their vulnerable state because they always look so perfect, so divine", he told De Afspraak.	„Bylo mým osobním přáním vidět je v botách uprchlíků jako zranitelné lidi. Chtěl jsem vidět jejich zranitelnost, protože vypadají vždy tak dokonale a tak božsky,“ řekl Omari v pořadu De Afspraak.
His widely-shared image of Trump as a refugee was inspired by the story of Palestinian-Syrian refugee Abdul Halim Attar.	Jeho mnohokrát sdílený obraz Trumpa jako uprchlíka byl inspirován příběhem palestinsko-syrského uprchlíka Abdula Halima Attara.
Attar, originally from Yarmouk camp in Damascus, and one of over a million Syrian refugees who have fled to Lebanon, received considerable media coverage after he was seen selling pens in Beirut while carrying his daughter.	Abdul Attar z uprchlického tábora v damašské čtvrti Jarmúk byl jedním z milionu syrských uprchlíků, kteří se dostali do Libanonu.
The girl Trump is carrying is wearing the same clothes as Attar's daughter. Abdalla Al Omari's 'The Vulnerability Series' via Facebook.	Získal velkou pozornost médií, když byl v Beirútu se spící dcerou na paži vyfocen při prodeji propisek.
One video by AJ+ got over 12 million views. In it, he says that "those leaders were partly responsible for the displacement of Syrians.	Dívka, kterou nese Trump, má stejné oblečení jako Attarova dcera.
Maybe they will feel what it feels like to be vulnerable."	Portréty ze série „The Vulnerability Series“ – použito se svolením autora
Mary Scully, once an independent socialist candidate for the US presidency, suggested taking the imaginary portrayal of world leaders a step further:	Abdall Al Omari též reprodukoval nechvalně známou fotografii obyvatel Jarmúku z roku 2016 čekajících ve frontě na jídlo:
There is another preferable way to portray them: in prison uniforms after they've been prosecuted for crimes against humanity.	Existuje ještě jeden vhodný způsob, jak je vyobrazit – ve vězeňském mundúru poté, co byli stíháni za zločiny proti lidskosti.
Mongolian Nomads Say Goodbye to Herding, Hello to Smog · Global Voices	Mongolští nomádi dávají sbohem pastvinám a stěhují se za smogem
A smog-filled Ulaanbaatar in 2010.	Smogem zahalený Ulánbátar v roce 2010.
Photo by Flickr user Einar Fredriksen.	Autorem fotografie je uživatel Flickru Einar Fredriksen.
CC BY-SA 2.0	CC BY-SA 2.0
This story by Anne Bailey originally appeared on PRI.org on July 10, 2017.	Článek Anne Baileyové byl původně publikován na stránkách rádia PRI.org 10. července 2017.
It is republished here as part of a partnership between PRI and Global Voices.	Zde je uveřejněn na základě úmluvy o sdílení obsahu mezi PRI a Global Voices.
A baby cries for attention while his mother makes tea and tends a stove inside her family’s ger, or yurt.	Malé dítě pláče a snaží se upoutat pozornost, zatímco jeho matka připravuje čaj a stará se o kamna uvnitř rodinného geru neboli jurty.
The air inside the heavy canvas walls is thick with the smells of smoke and cheese curd.	Vzduch pod tlustými stěnami stanu je těžký a je cítit kouřem a sýřeninou.
Two older boys are playing outside.	Dva starší chlapci si hrají venku.
It’s a scene that could be from any time in Mongolia going back hundreds of years, and just about anywhere in the country’s vast open plains, where families of nomadic herders have followed their livestock for countless generations.	Tato scéna se může v Mongolsku odehrávat v jakékoliv době, i před stovkami let, na jakémkoliv místě na rozsáhlých otevřených pláních této země, kde rodiny kočovných pastevců po generace doprovázejí svá stáda dobytka.
But things are changing fast in Mongolia.	Věci se ale v Mongolsku rychle mění.
And recently this nomadic family set down its portable home in a place they never expected to end up — a sprawling patchwork of dirt roads, makeshift fences and hundreds of yurts in the country’s crowded capital city of Ulaanbaatar.	Tato rodina nomádů nedávno postavila svůj přemístitelný domov tam, kde nikdy nečekala, že skončí – v rozrůstající se mozaice špinavých cest, provizorních plotů a stovek jurt, v přelidněném hlavním městě Mongolska Ulánbátaru.
A few years ago the family gave up on herding and moved to the city after losing most of its livestock in a harsh winter, known here as a “dzud.”	Před několika lety ztratili během tuhé zimy nazývané „dzud“ většinu svého dobytka, skončili s pastevectvím a přestěhovali se do města.
And they weren’t alone.	A nebyli sami.
“So many nomadic families lost their herds” during that time, says Jargalsaikhan Erdene-Bayar, the father of the family. “So they started moving here.	„V té době přišlo o svůj dobytek hodně rodin,“ říká Jargalsaikhan Erdene-Bayar, otec rodiny. „A tak se začaly stěhovat sem.
And it’s still happening.”	A přicházejí stále nové a nové.“
Dzuds have always been part of life in Mongolia, but with climate change, they seem to be coming more often.	Dzudy byly v Mongolsku odjakživa součástí života, ale v důsledku klimatických změn se zdá, že přicházejí stále častěji.
And that’s contributing to a cascade of problems — lost traditions, displacement, overcrowding.	To je příčinou celé řady problémů – ztracené tradice, přesídlení, přelidnění.

From disturbing images to ones meant to document triumph, he also said that staged photography was common practice.

Od zneklidňujících fotografií jsme přešli k fotografiím, které mají znázorňovat vítězství. K tomuto tématu Ut řekl, že běžnou praxí bylo fotografie aranžovat.

One example is another famous Vietnam War photo of a tank rolling through the presidential palace in Sàigòn.

Příkladem může být jiný slavný snímek z války ve Vietnamu zobrazující tank, jak projíždí prezidentským palácem v Saigonu.

The tricky part of understanding the photo, as well as its presence in history books across the world, is that there were multiple photographers behind variations of the photo with soldiers on a tank, coming through the gates — a depiction of the North’s victory.

Ošemetné na této fotografii, která se objevila v historických knihách po celém světě, je to, že za různými variantami této fotografie s vojáky na tanku, který projíždí bránou – znázornění vítězství Severu – stojí různí fotografové.

He says photographers of the North, who he calls employees of the Vietnamese government, the Communist Party, stood in a different position in documenting these types of moments.

Fotografové Severu, kterým Ut říká zaměstnanci vietnamské vlády a komunistické strany, měli při dokumentování takových momentů odlišné podmínky.

That photo is the result of multiple re-staging — that’s how they were able to get that photo.

Tato fotografie je výsledkem zdlouhavého aranžování.

In truth, they did not just capture the tank as it rolls into the gate.

Oni nezachytili jednoduše tank v momentě, kdy projížděl bránou.

They had to back up, go out, come back in multiple times so that they could take a beautiful photo.

Musel couvnout, znovu vyjet dopředu, vrátit se a to celé několikrát, aby byla jejich fotografie dokonalá.

Visual image plays a powerful role in helping us understand history, reminding us that different lenses are at play in shaping narratives of war.

Tento tank projíždějící prezidentským palácem v Saigonu naznačil pád Jižního Vietnamu. Vizuální obrazy silně ovlivňují chápání historie a připomínají nám, že válečné události mohou být viděny různou optikou.

Út says narratives are most easily imposed and reinforced when people don’t know what they don’t know.

Určitý pohled na události se podle Uta prosazuje nejsnadněji, když si lidé neuvědomují, co všechno nevědí.

It’s how impressions and interpretations are strengthened.

Pak je možné posilovat určité dojmy a interpretace.

In light of an extremely complex war history, perhaps the takeaway is simple: what you see, very possibly, is not what was or what is.

Ve světle složitých dějin války může být paradoxně závěr prostý. To, co vidíte, není s největší pravděpodobností to, co se skutečně stalo.

Út says that, regardless of one’s field of work, it’s crucial for each person to do their due diligence to understand their medium.

Ut je přesvědčen, že bez ohledu na to, v jaké oblasti člověk pracuje, je důležité, aby pochopil, jak jsou informace zprostředkovávány.

He shared a story about how he learned the art of photographing baseball to emphasize the need to be knowledgeable about a topic in order to practice better photography:

Ut dále zdůraznil, že je třeba fotografované téma dobře znát a orientovat se v něm, aby vznikl dobrý snímek. V této souvislosti vyprávěl, jak se naučil fotit baseball:

Journalists should read a lot of news, watch a lot of news.

Novináři by měli číst hodně novin a sledovat hodně zpráv.

Just like filmmakers need to watch a lot of films.

Jako ti, co točí filmy, musí vidět hodně filmů.

That’s how you get good.

Tím se zlepšujete.

You know in 1977, AP told me to go shoot a baseball game.

V roce 1977 mě agentura AP poslala fotit baseballový zápas.

I was stumped, I thought, what’s baseball?

Říkal jsem si, co je to baseball?

I went to my first baseball game and I thought, what is this?

Šel jsem na svůj první baseballový zápas a říkal jsem si, co to je?

Why does it look like the Viet Cong running after American soldiers?

Proč to vypadá, jako když Vietkong honí americké vojáky?

Why’s everyone running?

Proč všichni běhají?

So I watched all the photographers snapping away, but I came away with nothing.

Ostatní fotografové fotili jako o život, jen já jsem neměl nic.

I was frustrated.

Byl jsem otrávený.

The next way, I opened a bunch of newspapers and looked at the photos: second base, home plate, home run.

Pak jsem si otevřel pár novin a prohlédl si fotografie: druhá meta, domácí meta, homerun.

This is easy!

Je to jednoduché!

Then, I was able to shoot just like that.

A pak už jsem byl schopen fotit jako ostatní.

It’s safe to say that war is tougher to understand than the game of baseball.

Dá se říci, že porozumět válce je složitější než porozumět baseballu.

And as wars and violence continue to persist in our world, the need to look critically at how the narratives are shaped is just as imperative as it ever has been.

A protože války a násilí v našem světě stále přetrvávají, je nezbytné kriticky zkoumat, jak jsou naše postoje ovlivňovány a formovány.

To learn more about photography and propaganda during the Vietnam War, listen to the podcast On the Record:

Chcete-li se dozvědět více o tématu fotografie a propagandy za války ve Vietnamu, poslechněte si podcastovou nahrávku v angličtině:

Salvador Adame Is the Seventh Journalist Murdered in Mexico in 2017 · Global Voices Salvador Adame.

Salvador Adame přibyl na seznam zavražděných novinářů v Mexiku

Image widely circulated on Twitter.

Fotografie Salvadora Adameho, která hojně koluje na Twitteru.

The burned body of Salvador Adame, a journalist and founder of local news channel 6TV, was discovered in the western Mexican state of Michoacan, authorities announced on June 26:

Podle zpráv místních úřadů bylo dne 26. června 2017 v Michoacánu v západním Mexiku nalezeno mrtvé a sežehnuté tělo zpravodaje a zakladatele kanálu 6TV Salvadora Adameho.

After taking and comparing the fingerprint samples required by the law in these proceedings by specialists from the Genetics Direction, the DNA tests let us conclude that these remains belong to Salvador Adame Pardo, as he was called when he was alive.

V souladu s uzákoněným postupem odborníci na kriminalistickou genetiku odebrali a porovnali vzorky. Testy DNA následně potvrdily, že tělo patří Salvadoru Adamemu Pardovi. Mrtvé tělo Salvadora Adameho bylo nalezeno v regionu lidově označovaném jako Tierra Caliente (Horká země), který je jednou z oblastí Michoacánu s největším výskytem násilí.

Adame had been kidnapped by an armed group almost a month before, according to reports in the national newspaper La Jornada.

Michoacán v posledních letech nechvalně proslul obrovským nárůstem kriminality a náznaky spolčení místní vlády a organizovaného zločinu.

The region where his body was found is popularly known as Tierra Caliente (Hot Land), and is one of the most violent in Michoacán, a state that in the last few years has seen a disproportionate growth in criminality and accusations of collusion between the local government and organized crime.

Celonárodní tisk La Jornada uvedl, že Adame byl přibližně před měsícem zajat ozbrojenou skupinou. #SalvadorAdame je sedmým zavražděným novinářem v tomto roce. Žádáme objasnění případu a zamezení násilí. #NeMlčení

Independent news outlet Animal Político reported that before his death Adame had received threats on several occasions, warning him to stop his work as a journalist.

Portál Animal Político uvedl ve zprávě o únosu Salvadora Adameho, že reportér již dříve obdržel několik výhrůžek, v nichž byl vybízen, aby ukončil svou informační činnost.

His wife Frida Urtiz said she felt enormous pressure as well because of the work she did with Adame: My husband and I are the owners of the news channel.

Na témže portálu popsal Gerardo Romo práci svého kolegy Salvadora Adameho, a to v době, kdy se již vědělo o reportérově únosu, ne však o jeho smrti:

We had publicity contracts with the municipality of Múgica to do the job that all administrations must do: inform citizens. We desisted because of the pressure we received.

Prostřednictvím své práce umožňoval Salvador Adame hovořit těm, jejichž hlas nebylo slyšet, a kritizoval libovůli obecních, státních a federálních úřadů.

A note published by 6TV itself described Adame this way:

Kanál 6TV popsal v jedné ze svých zpráv Salvadora Adameho takto:

The journalist, who was subject of police harassment over a year ago, maintained an active, critic, astute, bold and brave leadership against the criminal atmosphere that prevailed in the area, also known as Cuatro Caminos, the heart of the state and the center of endless gang battles.

Novinář, který byl něco málo před rokem vystaven policejnímu týrání, udržoval aktivní, kritický, ostrý, odvážný a vzdorný postoj vůči zločineckému klimatu v regionu známému také jako Cuatro Caminos (Čtyři cesty), který se nachází v srdci Michoacánu a je ohniskem nekonečných zločineckých bojů.

Adame is the seventh journalist murdered in Mexico in 2017, as human rights defender Cencos pointed out.

Salvador Adame je již sedmým novinářem, který byl v zemi jen za první polovinu roku 2017 zavražděn.

They tweeted a GIF that explains how Adame was found, demands justice and concludes with the statement, "Truth is not killed when a journalist is killed":

Tato cifra nijak nekoresponduje s tvrzením podtajemníka ministerstva vnitra Roberta Campy, že v současné době není situace novinářů v Mexiku nejhorší a že míra násilí namířeného proti nim byla v předchozích vládních obdobích vyšší.

#SalvadorAdame is the seventh journalist that has been killed since the beginning of the year.

Útoky na novináře v Mexiku nemají dopad jen na samotné reportéry.

We demand clarity and a stop to all aggression. #NoToSilence.

Fridu Urtiz například postihly vážné zdravotní problémy poté, co se dozvěděla o únosu svého manžela.

The impact of these attacks against journalists in Mexico goes beyond the reporters themselves.

Násilí proti novinářům není v Mexiku ničím novým, za poslední roky však nabylo na pravidelnosti.

Frida Urtiz, for example, suffered grave health problems after the abduction of her husband.

Zmiňme na tomto místě text žurnalistky Isabely Uribe z roku 2015:

Recently, a high representative of the Secretariat of the Interior, Roberto Campa, appeared to downplay the gravity of the situation when he said that compared to past administrations, this is not the the worst period of violence against reporters in Mexico. It is true, however, that violence against those who practice journalism in Mexico is not something new.

Devět zavražděných novinářů v průběhu roku 2015 dokazuje, že Mexiko je pro výkon této profese jednou z nejnebezpečnějších zemí světa.

In Mexican journalism, the ink constantly smells of death. The assassination of nine journalists since the beginning of 2015 confirm how Mexico is one of the most dangerous places on the planet to practice this profession, a Pandora's box that hides the most horrific atrocities: aggression, intimidation, torture, forced disappearances, self-censorship and death.

Je jako Pandořina skříňka, v níž jsou ukryty ty nejhorší krutosti: agrese, zastrašování, mučení, pohřešování, autocenzura a smrt.

After news of Adame's death broke, Luis De Tlacuilo, a Twitter user, made the following comment:

Jeden z uživatelů Twitteru, Luis de Tlacuilo, zveřejnil následující komentář:

It's sad to realize that someone could be killed while practicing his profession. #SalvadorAdame

Je smutné vědět, že člověk může při výkonu své profese přijít o život. #SalvadorAdame

Journalist Jenaro Villamil condemned the local government:

Poté, co se novinář Jenaro Villamil dozvěděl o smrti Salvadora Adameho, vytkl místní vládě neschopnost zamezit násilí, které mají v regionu na svědomí ozbrojené skupiny.

Another journalist killed. #SalvadorAdame. After weeks of being disappeared under Michoacan government's indolence.

Další zavražděný novinář. #SalvadorAdame byl týdny pohřešován a Michoacánská vláda neudělala vůbec nic. https://t.co/0obyfSBovz

The office in charge of protecting human rights in Mexico pressed other government institutions to act:

Kancelář pověřená ochranou lidských práv v Mexiku zveřejnila následující výzvu směřovanou k ostatním vládním instancím:

CDNH calls on authorities at all three levels of government to investigate and solve the murder of #SalvadorAdame.

Národní výbor pro lidská práva (CNDH) vyzývá vládní úřady všech tří úrovní, aby vyšetřily a objasnily vraždu #SalvadoraAdameho.👉 https://t.co/ViPUg2gDbF

Salvador Adame joins the list of journalists who have been assassinated in 2017, a list that includes Miroslava Breach and Javier Valdez.

Salvador Adame přibyl na seznam novinářů, kteří v roce 2017 přišli v Mexiku o život. Mezi nimi byli také Miroslava Breach nebo Javier Valdez.

A Syrian Artist Reimagines the World's Powerful Leaders as Vulnerable Refugees · Global Voices

Syrský umělec zpodobňuje mocné světové vůdce jako zranitelné uprchlíky

'The Queue' by Abdalla Al Omari. Photo from Al Omari's Facebook page. Used with permission.

„Fronta“ od Abdalla Al Omariho – fotografie z Omariho facebookového profilu jsou použity s jeho svolením

With the image of the "vulnerable" refugee dominating media coverage, Syrian painter Abdalla Al Omari wished to flip the script and show the world how powerful politicians would look like if they weren't so lucky.

Syrský malíř Abdalla Al Omari se rozhodl pohrát si s mediální představou „zranitelného“ uprchlíka a ukázat, jak by vypadali mocní politici, kdyby v životě neměli takové štěstí.

Enter "The Vulnerability Series".

Tak se zrodila série obrazů s názvem „The Vulnerability Series“.

He initially launched the series in Brussels, Belgium, in 2016 where he was granted asylum and re-launched it in Dubai, where it ended on July 6, 2017.

Poprvé byla putovní výstava obrazů z této série představena v roce 2016 v Bruselu, kde byl Omarimu udělen asyl, a svého zakončení se dočkala 6. července 2017 v Dubaji.

Although I knew little about the internal world of those leaders, the countless, intimate hours I spent with them have taught me more than I could imagine.

Přestože jsem o vnitřním světě těchto vůdců věděl velmi málo, nespočet hodin, které jsem s nimi v intimní společnosti strávil, mě naučil více, než jsem si kdy dokázal představit.

Just as easily as everything worth defending can become defenseless, moments of absolute powerlessness can give you superpowers.

Stejně jako může vše, co si zaslouží ochranu, být nakonec ponecháno bez ochrany, mohou chvíle bezmoci dávat nadlidskou sílu.

The idea was to break their image of strength.

Hlavní myšlenkou bylo zpochybnit představu o jejich síle.

He detailed on his blog how this made him pity even Syria's embattled President Bashar Assad, whose forces are regularly accused of war crimes and crimes against humanity:

Na svém blogu Omari vysvětlil, že díky tvorbě nakonec pocítil lítost i k syrskému prezidentovi Basharu al Assadovi, jehož vojáci jsou pravidelně obviňování z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti:

Even I felt sorry for (my version of) Assad.

Litoval jsem dokonce (svou verzi) Assada.

In this universe without gravity, all we can hold on to is our vulnerability.

V tomto vesmíru bez gravitační síly můžeme lpět pouze na své zranitelnosti.

This invisible wind makes our chest heavy, yet, mysteriously propels us back on our feet again.

Tento neviditelný vítr zatěžuje naši hruď, a přesto nás podivným způsobem opět staví na nohy.

I have convinced myself it is the strongest weapon humankind possesses, way more powerful than the trail of power games, bomb craters and bullet holes in our collective memories.

Přesvědčil jsem sám sebe, že se jedná o nejsilnější zbraň, jakou člověk vlastní. Je daleko mocnější než stopy mocenských her, krátery po bombách a díry po projektilech v našich kolektivních vzpomínkách.

Vulnerability is a gift we should all celebrate.

Zranitelnost je dar, který bychom všichni měli oslavovat.

In an interview with Belgium's De Afspraak, Omari said the "strange feeling of empathy" extended to other politicians:

V rozhovoru pro belgický televizní pořad De Afspraak Omari tvrdil, že zakouší tento „zvláštní pocit empatie“ i k jiným politickým osobnostem:

Everyday I was waking up with them and on my walls..

Každý den jsem se probouzel s nimi na svých zdech...

And there was a moment I had this strange feeling of empathy towards them after seeing them for so long.

A poté, co jsem je vídal tak dlouhou dobu, jsem k nim jednoho dne začal zakoušet onen zvláštní pocit empatie.

And this vulnerable state, looking at you, having eye contact with you all the time, telling you that 'we are vulnerable', we are weak, even them, I had this feeling of 'wow, I could even empathize with them'.

Ten zranitelný stav, když na mě bez ustání hleděli oním pohledem, který říkal „my jsme zranitelní“, dokonce i my jsme tak slabí. Řekl jsem si „no teda, já se do nich dokážu vcítit“.

Besides Assad, the series depicts US Presidents Barack Obama and Donald Trump, Russian President Vladimir Putin, French Presidents Nicolas Sarkozy and François Hollande, Iranian President Mahmoud Ahmadinejad, Turkish President Recep Tayyip Erdogan, British Prime Minister David Cameron, German Chancellor Angela Merkel and Egyptian President Abdel Fattah el-Sisi.

Kromě Assada zobrazuje série též americké prezidenty Baracka Obamu a Donalda Trumpa, ruského prezidenta Vladimíra Putina, francouzské prezidenty Nicolase Sarkozyho and Françoise Hollanda, íránského prezidenta Mahmouda Ahmadinejada, tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, britského premiéra Davida Camerona, německou kancléřku Angelu Merkelovou a egyptského prezidenta Abdela Fattaha el-Sisiho.

"It was my personal desire to see them in the shoes of refugees, of vulnerable people to see them in their vulnerable state because they always look so perfect, so divine", he told De Afspraak.

„Bylo mým osobním přáním vidět je v botách uprchlíků jako zranitelné lidi. Chtěl jsem vidět jejich zranitelnost, protože vypadají vždy tak dokonale a tak božsky,“ řekl Omari v pořadu De Afspraak.

His widely-shared image of Trump as a refugee was inspired by the story of Palestinian-Syrian refugee Abdul Halim Attar.

Jeho mnohokrát sdílený obraz Trumpa jako uprchlíka byl inspirován příběhem palestinsko-syrského uprchlíka Abdula Halima Attara.

Attar, originally from Yarmouk camp in Damascus, and one of over a million Syrian refugees who have fled to Lebanon, received considerable media coverage after he was seen selling pens in Beirut while carrying his daughter.

Abdul Attar z uprchlického tábora v damašské čtvrti Jarmúk byl jedním z milionu syrských uprchlíků, kteří se dostali do Libanonu.

The girl Trump is carrying is wearing the same clothes as Attar's daughter. Abdalla Al Omari's 'The Vulnerability Series' via Facebook.

Získal velkou pozornost médií, když byl v Beirútu se spící dcerou na paži vyfocen při prodeji propisek.

One video by AJ+ got over 12 million views. In it, he says that "those leaders were partly responsible for the displacement of Syrians.

Dívka, kterou nese Trump, má stejné oblečení jako Attarova dcera.

Maybe they will feel what it feels like to be vulnerable."

Portréty ze série „The Vulnerability Series“ – použito se svolením autora

Mary Scully, once an independent socialist candidate for the US presidency, suggested taking the imaginary portrayal of world leaders a step further:

Abdall Al Omari též reprodukoval nechvalně známou fotografii obyvatel Jarmúku z roku 2016 čekajících ve frontě na jídlo:

There is another preferable way to portray them: in prison uniforms after they've been prosecuted for crimes against humanity.

Existuje ještě jeden vhodný způsob, jak je vyobrazit – ve vězeňském mundúru poté, co byli stíháni za zločiny proti lidskosti.

Mongolian Nomads Say Goodbye to Herding, Hello to Smog · Global Voices

Mongolští nomádi dávají sbohem pastvinám a stěhují se za smogem

A smog-filled Ulaanbaatar in 2010.

Smogem zahalený Ulánbátar v roce 2010.

Photo by Flickr user Einar Fredriksen.

Autorem fotografie je uživatel Flickru Einar Fredriksen.

CC BY-SA 2.0

This story by Anne Bailey originally appeared on PRI.org on July 10, 2017.

Článek Anne Baileyové byl původně publikován na stránkách rádia PRI.org 10. července 2017.

It is republished here as part of a partnership between PRI and Global Voices.

Zde je uveřejněn na základě úmluvy o sdílení obsahu mezi PRI a Global Voices.

A baby cries for attention while his mother makes tea and tends a stove inside her family’s ger, or yurt.

Malé dítě pláče a snaží se upoutat pozornost, zatímco jeho matka připravuje čaj a stará se o kamna uvnitř rodinného geru neboli jurty.

The air inside the heavy canvas walls is thick with the smells of smoke and cheese curd.

Vzduch pod tlustými stěnami stanu je těžký a je cítit kouřem a sýřeninou.

Two older boys are playing outside.

Dva starší chlapci si hrají venku.

It’s a scene that could be from any time in Mongolia going back hundreds of years, and just about anywhere in the country’s vast open plains, where families of nomadic herders have followed their livestock for countless generations.

Tato scéna se může v Mongolsku odehrávat v jakékoliv době, i před stovkami let, na jakémkoliv místě na rozsáhlých otevřených pláních této země, kde rodiny kočovných pastevců po generace doprovázejí svá stáda dobytka.

But things are changing fast in Mongolia.

Věci se ale v Mongolsku rychle mění.

And recently this nomadic family set down its portable home in a place they never expected to end up — a sprawling patchwork of dirt roads, makeshift fences and hundreds of yurts in the country’s crowded capital city of Ulaanbaatar.

Tato rodina nomádů nedávno postavila svůj přemístitelný domov tam, kde nikdy nečekala, že skončí – v rozrůstající se mozaice špinavých cest, provizorních plotů a stovek jurt, v přelidněném hlavním městě Mongolska Ulánbátaru.

A few years ago the family gave up on herding and moved to the city after losing most of its livestock in a harsh winter, known here as a “dzud.”

Před několika lety ztratili během tuhé zimy nazývané „dzud“ většinu svého dobytka, skončili s pastevectvím a přestěhovali se do města.

And they weren’t alone.

A nebyli sami.

“So many nomadic families lost their herds” during that time, says Jargalsaikhan Erdene-Bayar, the father of the family. “So they started moving here.

„V té době přišlo o svůj dobytek hodně rodin,“ říká Jargalsaikhan Erdene-Bayar, otec rodiny. „A tak se začaly stěhovat sem.

And it’s still happening.”

A přicházejí stále nové a nové.“

Dzuds have always been part of life in Mongolia, but with climate change, they seem to be coming more often.

Dzudy byly v Mongolsku odjakživa součástí života, ale v důsledku klimatických změn se zdá, že přicházejí stále častěji.

And that’s contributing to a cascade of problems — lost traditions, displacement, overcrowding.

To je příčinou celé řady problémů – ztracené tradice, přesídlení, přelidnění.