gowitheflowlab/parallel-medium · Datasets at Hugging Face

English stringlengths 1 66.1k	Other Language stringlengths 1 126k
In the past three years, officials have added roughly 2,000 websites to the registry.	Do tohoto registru bylo za poslední 3 roky zapsáno více než 2 000 webových stránek.
According to the law, any blogger who lands on the government’s list is then subjected to the same information regulations that accredited mass media outlets must observe, obligating bloggers to fact-check anything published on their websites, to refrain from the use of obscenities, and to reveal their real names.	Podle zákona je každý blogger nacházející se v tomto registru povinen dodržovat ta samá pravidla regulace informací, jaká mají povinnost dodržovat akreditovaná masmédia. To znamená, že se bloggeři zavazují ověřovat veškeré materiály, které na svém blogu zveřejňují, nesmějí se dopouštět věcných chyb, nesmějí užívat vulgarismy a musejí vystupovat pod svým skutečným jménem.
In March 2015, a spokesperson for Roskomnadzor revealed that not a single blogger had yet been punished for violating these high standards.	Mluvčí Federální služby pro dozor v oblasti telekomunikací, informačních technologií a masmédií však v roce 2015 uvedl, že ani jeden blogger nebyl za porušení těchto norem potrestán.
Tepache and Pulque: Two Traditional Mexican Beverages Looking for Their Place in the Present · Global Voices	Tepache a pulque: tradiční mexické nápoje, které hledají své místo v současnosti
Tepache vendor in an open-air market or tianguis in Mexico City.	Prodavač nápoje Tepache na trhu v Mexico City.
Author's image.	Foto autora.
Mexico City has gradually turned its back on traditional drinks and foods.	Mexico City se postupně odvrací od tradičních jídel a nápojů.
With the arrival of large multinational commercial consortiums and fast-food chains that have branches in virtually every neighborhood in the city, the dishes and brews that grandparents and other ancestors consumed run the risk of falling into disuse or disappearing.	S příchodem nadnárodních společností a fastfoodových řetězců majících pobočky prakticky v každé čtvrti města vzrůstá riziko, že se pokrmy a nápoje, které konzumovali naši předkové a prarodiče, pomalu přestanou konzumovat nebo že zcela vymizí.
Here we’ll take a look at two of the drinks that fall into this category.	Podívejme se na dva takové nápoje, které do této kategorie spadají.
Tepache	Tepache
Tepache is a low-alcohol drink, similar to beer but sweet.	Tepache je nízkoalkoholický nápoj podobný pivu, ale je sladký.
Its current form has an intense amber color and is made primarily of fermented pineapple, sweetened with piloncillo (panela) and seasoned with cinnamon and other spices.	Dnes má sytě jantarovou barvu, vyrábí se hlavně z fermentovaného ananasu, je oslazen cukrem piloncillo (také pod označením panela; nerafinovaný třtinový cukr, který se používá zejména ve Střední a Latinské Americe, získává se vařením a odpařením třtinové šťávy – pozn. překl.) a ochucen skořicí a dalším kořením.
It is believed that its etymology is in the náhuatl word "tepatli", which means “corn drink”.	Původ názvu v jazyce náhuatl je pravděpodobně slovo „tepatli", což znamená „kukuřičný nápoj”.
The chronicler Memo Bautista wrote about this beverage on the website Crónicas de Asfalto:	Kronikář Memo Bautista napsal o tomto nápoji na webových stránkách Crónicas de Asfalto:
Tepache does not contain healing properties as some people believe.	Tepache nemá léčivé účinky, jak mnoho lidí věří.
In any case, it’s pineapple that helps to clean the kidneys.	Ale ananas v každém případě pomáhá čistit ledviny.
What this concoction does, very well, is to quench the thirst.	Hlavně tahle směs dokáže perfektně uhasit žízeň.
However, although it is very popular because of its sweet taste and its almost zero percentage of alcohol – only one percent, even children consume it – there are almost no places where this drink is exclusively served.	Ale ačkoliv je nápoj velmi oblíbený, protože je sladký a není v něm skoro žádný alkohol – jen jedno procento, a pijí ho i děti, neexistuje skoro žádné místo, kde by se tento nápoj nabízel exkluzivně.
The entry of the soft drink industry in Mexico during the 1950s caused tepache to gradually be relegated, to the extent that currently in Mexico City, there are less than 10 tepache bars, dedicated exclusively to this product.	Vstup nealkoholických nápojů na mexický trh v 50. letech způsobil postupný odklon od tepache až do té míry, že dnes je v celém Mexico City necelých 10 barů zaměřených speciálně na tento produkt.
This drink is served cold and is usually enjoyed in the mornings and afternoons to quench the thirst caused by the hot temperatures.	Nápoj se podává chlazený a obvykle se pije dopoledne a odpoledne, aby zahnal žízeň ve vedrech.
As mentioned by Bautista, few establishments exclusively sell it, so it is usually found in open-air markets, or tianguis, where it is consumed in disposable cups or even in bags.	Jak zmínil Bautista, je jen málo provozoven, kde by se tepache prodával exkluzivně, takže nejčastěji jej lze koupit na venkovních trzích a tržištích tianguis, kde ho prodávají v plastových kelímcích nebo dokonce sáčcích.
This is what one of the people who drinks tepache said on Twitter:	Jedna z konzumentů tepache říká na Twitteru:
When I go to open-air markets, I always ask for my tepache without ice, in order for more to fit in the glass, because I'll be poor, but never stupid	Vždycky, když jdu na tržiště, dávám si tepache bez ledu, to proto, aby ho bylo ve sklenici víc...protože třeba budu chudá, nikdy nebudu hloupá
When speaking about one of the few establishments dedicated solely to the sale of tepache, Bautista said:	O těch několika málo místech, kde prodávají pouze tepache, Bautista říká:
El Oasis smells sweet, fruity, it gives off a slight aroma of fermentation but is not unpleasant.	El Oasis voní nasládle, ovocně a lehce po fermentaci, ale není to nepříjemné.
The smell comes from the seven barrels where the degradation process of pineapple and other fruits is taking place, based on the recipe that this family has kept for 55 years, for three generations.	Odér pochází ze sedmi sudů, kde zraje ananas a další ovoce. Rodina má tento recept po 55 let a postupuje podle něj již třetí generace.
Being a homemade product, perhaps traditional, tepache doesn’t have a secret recipe.	Vzhledem k tomu, že tepache je dělaný, zřejmě tradičně, podomácku, není na něj žádný tajný recept.
Nor is it available canned or pasteurized and packaged to ensure its conservation.	Nedá se koupit v plechovce, ani pasterovaný a balený, aby se zajistila konzervace.
It can be prepared by anyone interested in doing so.	Může si jej připravit kdokoliv má zájem.
The basic steps to follow can be found in wikiHow.	Základní návod lze nalézt na wikiHow.
Tepache	Tepache
Pineapple peels fermented in water	Ve vodě fermentované ananasové slupky
Piloncillo	Piloncillo
Cinnamon	Skořice
Ice for this summer heat	Led – v tomto letním horku pic.twitter.com/G0TyTC9PJa — DANIELA (@DANIELASCORT)
Pulque	Pulque
Another option in the catalog of consumable liquids found in Mexico City is pulque.	Další možností, co pít v Mexico City, je pulque.
It is also a drink that has an ancient story, according to the website Del Maguey (another name given in Mexico to Agave):	Je to také nápoj, který má podle webových stránek Del Maguey (jiný název, který se v Mexiku používá pro agáve) dávnou historii:
The drink is at least 2,000 years old.	Tento nápoj je starý nejméně 2000 let.
It is the sap, called aguamiel or honey water, which becomes pulque through a natural fermentation process that can occur inside the plant, but is usually carried out in a “Tinacal” (production site).	Je to míza, které se říká aguamiel nebo medová voda, a nápojem pulque se stává přirozeným fermentačním procesem, ke kterému může dojít ještě uvnitř rostliny, ale obvykle se provádí v „Tinacalu“ (nádoba na výrobu).
The beverage became such an important element socially and economically, and as a consequence, religiously, that myths, legends and cults proliferate around it and its source, the maguey.	Nápoj se stal důležitým sociálním a ekonomickým prvkem, a v důsledku toho se rozrostlo duchovno – mýty, legendy a kulty o surovině, tedy o agáve.
In the great indigenous civilizations of the central highlands, pulque served as a ritual intoxicant for the priests to increase their enthusiasm, for the victims of sacrifice to facilitate their passing, and as a medicinal drink.	Dávné původní civilizace v centrálním pohoří používaly pulque jako omamnou látku pro kněze, aby zvýšily jejich entuziasmus při vykonávání obětních rituálů, a pro oběti, aby zlehčily jejich umírání. Pulque se také používal jako léčebný nápoj.
But, in mid-2017, this brew is no longer used for religious purposes, although it is used to achieve alcoholic intoxication.	Ale teď, v roce 2017, se už nepoužívá pro náboženské obřady, ale pro dosažení intoxikace alkoholem.
Unlike tepache, the alcoholic content of pulque is considerable, so it is not customary to offer it to minors, nor in contexts other than social get-togethers or for mere recreation.	Na rozdíl od tepache má pulque poměrně značný obsah alkoholu, proto jej nepijí mladiství a nepije se na běžný relax, ale hlavně na společenských setkáních.
Pulque can be served natural or with added flavors (strawberry and pineapple are some that have a higher demand); it has a dense body, perhaps even a milky consistency and is normally opaque.	Pulque se může podávat přírodní anebo ochucený (nejžádanější je jahodová nebo ananasová příchuť); má hustou konzistenci, možná skoro až mléčnou, a obvykle není průzračný.
Pulque flavors.	Příchutě pulque.
Image shared by Šarūnas Burdulis on Flickr, used in terms of Creative Commons 2.0 license.	Obrázek sdílen uživatelem Šarūnas Burdulis na Flickru, použitý je v souladu s licencí Creative Commons 2.0.
The website Regeneración describes the preparation process:	Webová stránka Regeneración popisuje přípravu:
This tasty liquor, which removes all sorrows, our own and those of others, is obtained from maguey leaves when the plant is ripe, by the following process: first, you remove the central part and the heart of the maguey with a tool, creating a cavity or bowl, in what is called extraction; the cavity is then allowed to mature for about a month and must be covered with a blanket so that insects and dust are not introduced.	Tento chutný likér, který zbavuje zármutku nás i ostatních, se vyrábí z listů agáve, když je rostlina zralá, takto: nejprve se odstraní střední část a jádro, tím se vytvoří dutina nebo miska. Tomu se říká extrakce.
Subsequently, the inner walls are scraped and the aguamiel is sucked up with a bottle gourd called an acocote and is deposited in a 20-liter jug called a tinacal, in what is called the ripening of the drink; then comes the preparation of the seed, which consists of the aguamiel being placed in a wooden barrel where it is fermented for several days and turns into a white, acidic, viscous drink called pulque.	Potom se vnitřní stěny seškrábou a míza se vysaje tykvovitou lahví, které se říká „acocote“, a přelije se do 20litrové nádoby zvané „tinacal“. Zde se několik dní fermentuje a poté vznikne bílý, nakyslý, hustý nápoj pulque.
Twitter user Alex B shared a seemingly old sheet of information about the different ways to measure pulque:	Alex B na Twitteru sdílel zdánlivě starý přehled, jaké jsou způsoby odměřování pulque:
A little bit of popular culture	Trocha lidové kultury
Contrary to what happens with tepache, pulque can sometimes be found (although not very easily) packaged and refrigerated in commercial premises.	Pulque můžeme někdy (i když ne úplně snadno) na rozdíl od tepache najít v obchodech balené a chlazené.
There are also establishments dedicated to its sale called pulque bars.	Tzv. pulque bary zaměřující se na tento nápoj se začaly v posledních letech znovu objevovat a jejich obliba u mladších lidí střední třídy stále vzrůstá.
These have resurfaced in recent years and their popularity among young middle-class people is on the rise; this is perhaps due to the tendency in the whole country to return to mezcal, another traditional drink that, like pulque, also comes from maguey (or agave).	Je to zřejmě díky tendenci v celé zemi vrátit se k mezkalu, což je další tradiční drink, který se stejně jako pulque vyrábí z agáve.
Canned pulque.	Pulque v plechovkách.
Image shared by Eliazar Parra on Flickr, used in terms of Creative Commons 2.0 license.	Obrázek sdílela Eliazar Parra na Flickru, použitý je v souladu s licencí Creative Commons 2.0 .
Tepache and pulque are elements of the ancient culture of Mexico City struggling to survive in the era of soda, energy drinks, and of course, national and imported beer that are easily found in most shops and entertainment centers.	Tepache a pulque jsou zrnka starověké kultury Mexico City, které bojují o přežití v době limonád, energetických nápojů a samozřejmě místních i dovážených piv, které jsou snadno k mání téměř ve všech obchodech a zábavních centrech.
These beverages provide a choice free of synthetic agents and artificial colors when they are made with the traditional recipes.	Pokud jsou vyrobeny podle tradičních receptů, jsou tyto nápoje volbou bez syntetických přísad a umělých barviv.
Why not try them out?	Proč je tedy neochutnat?
An Anonymous Psych Patient Is Now Acclaimed as a Master Artist of the Immigrant Experience · Global Voices	Neznámému psychiatrickému pacientovi se nyní dostává uznání coby největšímu umělci imigrantské zkušenosti
This work by Martín Ramírez is known as "Untitled (Train and Tunnels)."	Toto dílo Martína Ramíreze je známé jako „Untitled (Train and Tunnels)“ (Bez názvu (Vlaky a tunely)).
Ramírez used crayons and glued together pieces of paper to make his drawings.	Ramírez používal pastelky a slepoval kousky papíru.
Credit: Courtesy Ricco/Maresca Gallery	Fotografie použita s laskavým svolením Ricco/Maresca Gallery.
This story by Gisele Regatao originally appeared on PRI.org on August 24 2017.	Tento článek Gisele Regatao se nejprve objevil na PRI.org 24. srpna 2017.
It is republished here as part of a partnership between PRI and Global Voices.	Zde je zveřejněn v rámci spolupráce mezi PRI a Global Voices.
A Mexican immigrant who was institutionalized in mental hospitals in Northern California for more than 30 years is now considered by some critics to be one of the best artists of the 20th century.	Někteří kritici považují mexického přistěhovalce, který byl po více než 30 let v ústavní péči psychiatrických léčeben v severní Kalifornii, za jednoho z nejlepších umělců 20. století.
And he’s getting his first major retrospective in Los Angeles.	V Los Angeles právě probíhá jeho první velká retrospektiva.
The Institute of Contemporary Art Los Angeles, or ICA LA, is opening its new home on Sept.	Institut moderního umění v Los Angeles – Institute of Contemporary Art Los Angeles, neboli ICA LA, otevřel své nové prostory 9. září výstavou Martína Ramíreze, která zahrnuje 50 jeho kreseb.
9 with a show featuring about 50 drawings by Martín Ramírez, who died in 1963 at the age of 68.	Ramírez zemřel v roce 1963 ve věku 68 let.
The show comes at a time when new research is questioning Ramírez’s label as an “outsider” artist and is defining him as a master of the immigrant experience.	Výstava přichází v době, kdy nové studie zpochybňují, že byl Ramírez umělcem outsiderem, ale naopak ho popisují jako mistra přistěhovalecké zkušenosti.
“He is an immigrant artist.	„Je to umělec imigrant.
His art is very important to understand displacement, to understand borders, how people cross borders,” says Victor Espinosa, author of the book, “Martín Ramírez: Framing His Life and Art.”	Jeho umění je velmi důležité, abychom pochopili stěhování, hranice; to, jak lidé překračují hranice,“ říká Victor Espinosa, autor knihy „Martín Ramírez: Framing His Life and Art.”
'Me no loco'	‚Me no loco‘
Espinosa, who teaches at The Ohio State University, spent 10 years researching Ramírez.	Espinosa učí na univerzitě v Ohiu a strávil 10 let studiem Ramíreze.
And he questions whether Ramírez really was schizophrenic.	Zpochybňuje, zda vlastně Ramírez vůbec schizofrenií trpěl.
According to Espinosa, Ramírez was diagnosed after a brief psychiatric consultation where there was no translator.	Podle Espinosy byla nemoc Ramírezovi diagnostikována po krátké psychiatrické konzultaci, aniž by byl přítomen překladatel.
But Ramírez didn’t speak English.	Ramírez ale nemluvil anglicky.
Espinosa says Ramírez kept saying, “Me no loco” ("I am not crazy"), but the doctors concluded otherwise.	Espinosa tvrdí, že Ramírez stále opakoval „Me no loco“ („Já nejsem blázen."), ale lékaři dospěli k jinému závěru.
“With this kind of diagnosis, it’s impossible to leave the institution,” Espinosa says. “Ramírez didn’t have anyone on his side to question the diagnosis, to do anything.”	„Není možné dostat se ven z ústavní péče s takovou diagnózou,“ říká Espinosa, „Ramírez neměl na své straně nikoho, kdo by diagnózu zpochybnil, nikoho, kdo by cokoliv udělal.”
This piece by Martín Ramírez is labeled as "Untitled (Horse and Red Rider)."	Tento kus od Ramíreze má název „Untitled (Horse and Red Rider)“ (Bez názvu.
Credit: Courtesy of Ricco/Maresca Gallery	Kůň a červený jezdec). Fotografie použita s laskavým svolením Ricco/Maresca Gallery.
Ramírez moved to the United States for work in 1925, leaving behind a pregnant wife and three kids in Jalisco, Mexico, to look for work in the railroads and mines in California.	Ramírez se odstěhoval za prací do USA v roce 1925.
A few years later, though, the economy crashed.	V mexickém Jaliscu nechal těhotnou ženu se třemi dětmi a odjel hledat práci do Kalifornie na stavbě železnice a v dolech.
And he lost his job and started living in the streets.	Za několik let však došlo ke krachu ekonomiky, Ramírez přišel o práci a začal žít na ulici.
That’s when the story gets a bit murky.	V této chvíli začíná být jeho příběh mlhavý.
According to Espinosa’s research, Ramírez apparently misunderstood a letter from his family and cut ties with them.	Podle Espinosy dostal Ramírez dopis od rodiny, špatně mu porozuměl a zpřetrhal všechny vazby.
He wound up homeless and destitute, and in 1931, he was picked up by authorities.	Skončil bez domova, bez prostředků, a tak ho v roce 1931 zajistily úřady.
Espinosa says Ramírez was confused and probably depressed and ended up institutionalized.	Ramírez byl zmatený, zřejmě v depresi a skončil umístěný v ústavní péči.
And he remained in mental institutions for the rest of his life.	V psychiatrických léčebnách pak zůstal do konce života.
While he was there, Ramírez began drawing Madonnas, cowboys, horses, trains and tunnels — inspired by the churches and farms of his native Mexico, as well as his journey to the United States.	V té době začal Ramírez kreslit madony, kovboje, koně, vlaky a tunely. Inspiroval se v kostelích a farmách svého rodného Mexika a také svou cestou do Spojených států.
He didn’t have paint or canvases; he used crayons and glued-together pieces of paper to create large drawings.	Neměl barvy ani plátna. Používal pastelky a lepil k sobě kousky papíru, aby mohl vytvořit větší kresby.
Sometimes he used collages from magazines.	Někdy používal koláže z časopisů.
His tracing is figurative, but also modern.	Jeho kresba je figurativní a zároveň moderní.
Out of the perhaps thousands of drawings Ramírez made, about 500 have survived.	Ramírez pravděpodobně vytvořil tisíce kreseb, zachovalo se jich zhruba 500.
One of his Madonnas now lies in a vault at the Library of Congress in Washington, DC. Tracey Barton, a senior archives technician in the manuscripts division, found the drawing in 2009, rolled up in a box of the belongings of American designers Charles and Ray Eames.	Dnes je jedna z jeho madon uložena v trezoru knihovny kongresu ve Washingtonu D.C. Tracey Bartonová, vedoucí archivářka v oddělení rukopisů, našla kresbu v roce 2009 srolovanou v krabici s věcmi, které patřily americkým designérům Charlesi a Rayovi Eamesovým.
“I have worked at the library for 35 years, so that’s pretty much the greatest thing that happened to me here,” Barton says.	„Pracuji v knihovně 35 let, takže tohle je ta největší událost, která mě zde potkala," říká Bartonová.
The artist as a mythical figure	Umělec jako mytická postava
Ramírez’s art might never have been seen outside the mental hospital where he lived if it hadn’t been for Tarmo Pasto, a professor who studied art made by psychiatric patients.	Ramírezovo umění by se nedostalo za hranice ústavu nebýt Tarma Pasta, profesora, který se zabýval uměním psychiatrických pacientů.
Pasto became interested in Ramírez’s drawings and helped organize his first art show at the E.B. Crocker Art Gallery in Sacramento, California, in 1952.	Pasta zaujaly Ramírezovy práce a v roce 1952 pomohl s organizací jeho první výstavy v galerii E.B. Crocker Art Gallery v kalifornském Sacramentu.

In the past three years, officials have added roughly 2,000 websites to the registry.

Do tohoto registru bylo za poslední 3 roky zapsáno více než 2 000 webových stránek.

According to the law, any blogger who lands on the government’s list is then subjected to the same information regulations that accredited mass media outlets must observe, obligating bloggers to fact-check anything published on their websites, to refrain from the use of obscenities, and to reveal their real names.

Podle zákona je každý blogger nacházející se v tomto registru povinen dodržovat ta samá pravidla regulace informací, jaká mají povinnost dodržovat akreditovaná masmédia. To znamená, že se bloggeři zavazují ověřovat veškeré materiály, které na svém blogu zveřejňují, nesmějí se dopouštět věcných chyb, nesmějí užívat vulgarismy a musejí vystupovat pod svým skutečným jménem.

In March 2015, a spokesperson for Roskomnadzor revealed that not a single blogger had yet been punished for violating these high standards.

Mluvčí Federální služby pro dozor v oblasti telekomunikací, informačních technologií a masmédií však v roce 2015 uvedl, že ani jeden blogger nebyl za porušení těchto norem potrestán.

Tepache and Pulque: Two Traditional Mexican Beverages Looking for Their Place in the Present · Global Voices

Tepache a pulque: tradiční mexické nápoje, které hledají své místo v současnosti

Tepache vendor in an open-air market or tianguis in Mexico City.

Prodavač nápoje Tepache na trhu v Mexico City.

Author's image.

Foto autora.

Mexico City has gradually turned its back on traditional drinks and foods.

Mexico City se postupně odvrací od tradičních jídel a nápojů.

With the arrival of large multinational commercial consortiums and fast-food chains that have branches in virtually every neighborhood in the city, the dishes and brews that grandparents and other ancestors consumed run the risk of falling into disuse or disappearing.

S příchodem nadnárodních společností a fastfoodových řetězců majících pobočky prakticky v každé čtvrti města vzrůstá riziko, že se pokrmy a nápoje, které konzumovali naši předkové a prarodiče, pomalu přestanou konzumovat nebo že zcela vymizí.

Here we’ll take a look at two of the drinks that fall into this category.

Podívejme se na dva takové nápoje, které do této kategorie spadají.

Tepache

Tepache is a low-alcohol drink, similar to beer but sweet.

Tepache je nízkoalkoholický nápoj podobný pivu, ale je sladký.

Its current form has an intense amber color and is made primarily of fermented pineapple, sweetened with piloncillo (panela) and seasoned with cinnamon and other spices.

Dnes má sytě jantarovou barvu, vyrábí se hlavně z fermentovaného ananasu, je oslazen cukrem piloncillo (také pod označením panela; nerafinovaný třtinový cukr, který se používá zejména ve Střední a Latinské Americe, získává se vařením a odpařením třtinové šťávy – pozn. překl.) a ochucen skořicí a dalším kořením.

It is believed that its etymology is in the náhuatl word "tepatli", which means “corn drink”.

Původ názvu v jazyce náhuatl je pravděpodobně slovo „tepatli", což znamená „kukuřičný nápoj”.

The chronicler Memo Bautista wrote about this beverage on the website Crónicas de Asfalto:

Kronikář Memo Bautista napsal o tomto nápoji na webových stránkách Crónicas de Asfalto:

Tepache does not contain healing properties as some people believe.

Tepache nemá léčivé účinky, jak mnoho lidí věří.

In any case, it’s pineapple that helps to clean the kidneys.

Ale ananas v každém případě pomáhá čistit ledviny.

What this concoction does, very well, is to quench the thirst.

Hlavně tahle směs dokáže perfektně uhasit žízeň.

However, although it is very popular because of its sweet taste and its almost zero percentage of alcohol – only one percent, even children consume it – there are almost no places where this drink is exclusively served.

Ale ačkoliv je nápoj velmi oblíbený, protože je sladký a není v něm skoro žádný alkohol – jen jedno procento, a pijí ho i děti, neexistuje skoro žádné místo, kde by se tento nápoj nabízel exkluzivně.

The entry of the soft drink industry in Mexico during the 1950s caused tepache to gradually be relegated, to the extent that currently in Mexico City, there are less than 10 tepache bars, dedicated exclusively to this product.

Vstup nealkoholických nápojů na mexický trh v 50. letech způsobil postupný odklon od tepache až do té míry, že dnes je v celém Mexico City necelých 10 barů zaměřených speciálně na tento produkt.

This drink is served cold and is usually enjoyed in the mornings and afternoons to quench the thirst caused by the hot temperatures.

Nápoj se podává chlazený a obvykle se pije dopoledne a odpoledne, aby zahnal žízeň ve vedrech.

As mentioned by Bautista, few establishments exclusively sell it, so it is usually found in open-air markets, or tianguis, where it is consumed in disposable cups or even in bags.

Jak zmínil Bautista, je jen málo provozoven, kde by se tepache prodával exkluzivně, takže nejčastěji jej lze koupit na venkovních trzích a tržištích tianguis, kde ho prodávají v plastových kelímcích nebo dokonce sáčcích.

This is what one of the people who drinks tepache said on Twitter:

Jedna z konzumentů tepache říká na Twitteru:

When I go to open-air markets, I always ask for my tepache without ice, in order for more to fit in the glass, because I'll be poor, but never stupid

Vždycky, když jdu na tržiště, dávám si tepache bez ledu, to proto, aby ho bylo ve sklenici víc...protože třeba budu chudá, nikdy nebudu hloupá

When speaking about one of the few establishments dedicated solely to the sale of tepache, Bautista said:

O těch několika málo místech, kde prodávají pouze tepache, Bautista říká:

El Oasis smells sweet, fruity, it gives off a slight aroma of fermentation but is not unpleasant.

El Oasis voní nasládle, ovocně a lehce po fermentaci, ale není to nepříjemné.

The smell comes from the seven barrels where the degradation process of pineapple and other fruits is taking place, based on the recipe that this family has kept for 55 years, for three generations.

Odér pochází ze sedmi sudů, kde zraje ananas a další ovoce. Rodina má tento recept po 55 let a postupuje podle něj již třetí generace.

Being a homemade product, perhaps traditional, tepache doesn’t have a secret recipe.

Vzhledem k tomu, že tepache je dělaný, zřejmě tradičně, podomácku, není na něj žádný tajný recept.

Nor is it available canned or pasteurized and packaged to ensure its conservation.

Nedá se koupit v plechovce, ani pasterovaný a balený, aby se zajistila konzervace.

It can be prepared by anyone interested in doing so.

Může si jej připravit kdokoliv má zájem.

The basic steps to follow can be found in wikiHow.

Základní návod lze nalézt na wikiHow.

Tepache

Pineapple peels fermented in water

Ve vodě fermentované ananasové slupky

Piloncillo

Cinnamon

Skořice

Ice for this summer heat

Led – v tomto letním horku pic.twitter.com/G0TyTC9PJa — DANIELA (@DANIELASCORT)

Pulque

Another option in the catalog of consumable liquids found in Mexico City is pulque.

Další možností, co pít v Mexico City, je pulque.

It is also a drink that has an ancient story, according to the website Del Maguey (another name given in Mexico to Agave):

Je to také nápoj, který má podle webových stránek Del Maguey (jiný název, který se v Mexiku používá pro agáve) dávnou historii:

The drink is at least 2,000 years old.

Tento nápoj je starý nejméně 2000 let.

It is the sap, called aguamiel or honey water, which becomes pulque through a natural fermentation process that can occur inside the plant, but is usually carried out in a “Tinacal” (production site).

Je to míza, které se říká aguamiel nebo medová voda, a nápojem pulque se stává přirozeným fermentačním procesem, ke kterému může dojít ještě uvnitř rostliny, ale obvykle se provádí v „Tinacalu“ (nádoba na výrobu).

The beverage became such an important element socially and economically, and as a consequence, religiously, that myths, legends and cults proliferate around it and its source, the maguey.

Nápoj se stal důležitým sociálním a ekonomickým prvkem, a v důsledku toho se rozrostlo duchovno – mýty, legendy a kulty o surovině, tedy o agáve.

In the great indigenous civilizations of the central highlands, pulque served as a ritual intoxicant for the priests to increase their enthusiasm, for the victims of sacrifice to facilitate their passing, and as a medicinal drink.

Dávné původní civilizace v centrálním pohoří používaly pulque jako omamnou látku pro kněze, aby zvýšily jejich entuziasmus při vykonávání obětních rituálů, a pro oběti, aby zlehčily jejich umírání. Pulque se také používal jako léčebný nápoj.

But, in mid-2017, this brew is no longer used for religious purposes, although it is used to achieve alcoholic intoxication.

Ale teď, v roce 2017, se už nepoužívá pro náboženské obřady, ale pro dosažení intoxikace alkoholem.

Unlike tepache, the alcoholic content of pulque is considerable, so it is not customary to offer it to minors, nor in contexts other than social get-togethers or for mere recreation.

Na rozdíl od tepache má pulque poměrně značný obsah alkoholu, proto jej nepijí mladiství a nepije se na běžný relax, ale hlavně na společenských setkáních.

Pulque can be served natural or with added flavors (strawberry and pineapple are some that have a higher demand); it has a dense body, perhaps even a milky consistency and is normally opaque.

Pulque se může podávat přírodní anebo ochucený (nejžádanější je jahodová nebo ananasová příchuť); má hustou konzistenci, možná skoro až mléčnou, a obvykle není průzračný.

Pulque flavors.

Příchutě pulque.

Image shared by Šarūnas Burdulis on Flickr, used in terms of Creative Commons 2.0 license.

Obrázek sdílen uživatelem Šarūnas Burdulis na Flickru, použitý je v souladu s licencí Creative Commons 2.0.

The website Regeneración describes the preparation process:

Webová stránka Regeneración popisuje přípravu:

This tasty liquor, which removes all sorrows, our own and those of others, is obtained from maguey leaves when the plant is ripe, by the following process: first, you remove the central part and the heart of the maguey with a tool, creating a cavity or bowl, in what is called extraction; the cavity is then allowed to mature for about a month and must be covered with a blanket so that insects and dust are not introduced.

Tento chutný likér, který zbavuje zármutku nás i ostatních, se vyrábí z listů agáve, když je rostlina zralá, takto: nejprve se odstraní střední část a jádro, tím se vytvoří dutina nebo miska. Tomu se říká extrakce.

Subsequently, the inner walls are scraped and the aguamiel is sucked up with a bottle gourd called an acocote and is deposited in a 20-liter jug called a tinacal, in what is called the ripening of the drink; then comes the preparation of the seed, which consists of the aguamiel being placed in a wooden barrel where it is fermented for several days and turns into a white, acidic, viscous drink called pulque.

Potom se vnitřní stěny seškrábou a míza se vysaje tykvovitou lahví, které se říká „acocote“, a přelije se do 20litrové nádoby zvané „tinacal“. Zde se několik dní fermentuje a poté vznikne bílý, nakyslý, hustý nápoj pulque.

Twitter user Alex B shared a seemingly old sheet of information about the different ways to measure pulque:

Alex B na Twitteru sdílel zdánlivě starý přehled, jaké jsou způsoby odměřování pulque:

A little bit of popular culture

Trocha lidové kultury

Contrary to what happens with tepache, pulque can sometimes be found (although not very easily) packaged and refrigerated in commercial premises.

Pulque můžeme někdy (i když ne úplně snadno) na rozdíl od tepache najít v obchodech balené a chlazené.

There are also establishments dedicated to its sale called pulque bars.

Tzv. pulque bary zaměřující se na tento nápoj se začaly v posledních letech znovu objevovat a jejich obliba u mladších lidí střední třídy stále vzrůstá.

These have resurfaced in recent years and their popularity among young middle-class people is on the rise; this is perhaps due to the tendency in the whole country to return to mezcal, another traditional drink that, like pulque, also comes from maguey (or agave).

Je to zřejmě díky tendenci v celé zemi vrátit se k mezkalu, což je další tradiční drink, který se stejně jako pulque vyrábí z agáve.

Canned pulque.

Pulque v plechovkách.

Image shared by Eliazar Parra on Flickr, used in terms of Creative Commons 2.0 license.

Obrázek sdílela Eliazar Parra na Flickru, použitý je v souladu s licencí Creative Commons 2.0 .

Tepache and pulque are elements of the ancient culture of Mexico City struggling to survive in the era of soda, energy drinks, and of course, national and imported beer that are easily found in most shops and entertainment centers.

Tepache a pulque jsou zrnka starověké kultury Mexico City, které bojují o přežití v době limonád, energetických nápojů a samozřejmě místních i dovážených piv, které jsou snadno k mání téměř ve všech obchodech a zábavních centrech.

These beverages provide a choice free of synthetic agents and artificial colors when they are made with the traditional recipes.

Pokud jsou vyrobeny podle tradičních receptů, jsou tyto nápoje volbou bez syntetických přísad a umělých barviv.

Why not try them out?

Proč je tedy neochutnat?

An Anonymous Psych Patient Is Now Acclaimed as a Master Artist of the Immigrant Experience · Global Voices

Neznámému psychiatrickému pacientovi se nyní dostává uznání coby největšímu umělci imigrantské zkušenosti

This work by Martín Ramírez is known as "Untitled (Train and Tunnels)."

Toto dílo Martína Ramíreze je známé jako „Untitled (Train and Tunnels)“ (Bez názvu (Vlaky a tunely)).

Ramírez used crayons and glued together pieces of paper to make his drawings.

Ramírez používal pastelky a slepoval kousky papíru.

Credit: Courtesy Ricco/Maresca Gallery

Fotografie použita s laskavým svolením Ricco/Maresca Gallery.

This story by Gisele Regatao originally appeared on PRI.org on August 24 2017.

Tento článek Gisele Regatao se nejprve objevil na PRI.org 24. srpna 2017.

It is republished here as part of a partnership between PRI and Global Voices.

Zde je zveřejněn v rámci spolupráce mezi PRI a Global Voices.

A Mexican immigrant who was institutionalized in mental hospitals in Northern California for more than 30 years is now considered by some critics to be one of the best artists of the 20th century.

Někteří kritici považují mexického přistěhovalce, který byl po více než 30 let v ústavní péči psychiatrických léčeben v severní Kalifornii, za jednoho z nejlepších umělců 20. století.

And he’s getting his first major retrospective in Los Angeles.

V Los Angeles právě probíhá jeho první velká retrospektiva.

The Institute of Contemporary Art Los Angeles, or ICA LA, is opening its new home on Sept.

Institut moderního umění v Los Angeles – Institute of Contemporary Art Los Angeles, neboli ICA LA, otevřel své nové prostory 9. září výstavou Martína Ramíreze, která zahrnuje 50 jeho kreseb.

9 with a show featuring about 50 drawings by Martín Ramírez, who died in 1963 at the age of 68.

Ramírez zemřel v roce 1963 ve věku 68 let.

The show comes at a time when new research is questioning Ramírez’s label as an “outsider” artist and is defining him as a master of the immigrant experience.

Výstava přichází v době, kdy nové studie zpochybňují, že byl Ramírez umělcem outsiderem, ale naopak ho popisují jako mistra přistěhovalecké zkušenosti.

“He is an immigrant artist.

„Je to umělec imigrant.

His art is very important to understand displacement, to understand borders, how people cross borders,” says Victor Espinosa, author of the book, “Martín Ramírez: Framing His Life and Art.”

Jeho umění je velmi důležité, abychom pochopili stěhování, hranice; to, jak lidé překračují hranice,“ říká Victor Espinosa, autor knihy „Martín Ramírez: Framing His Life and Art.”

'Me no loco'

‚Me no loco‘

Espinosa, who teaches at The Ohio State University, spent 10 years researching Ramírez.

Espinosa učí na univerzitě v Ohiu a strávil 10 let studiem Ramíreze.

And he questions whether Ramírez really was schizophrenic.

Zpochybňuje, zda vlastně Ramírez vůbec schizofrenií trpěl.

According to Espinosa, Ramírez was diagnosed after a brief psychiatric consultation where there was no translator.

Podle Espinosy byla nemoc Ramírezovi diagnostikována po krátké psychiatrické konzultaci, aniž by byl přítomen překladatel.

But Ramírez didn’t speak English.

Ramírez ale nemluvil anglicky.

Espinosa says Ramírez kept saying, “Me no loco” ("I am not crazy"), but the doctors concluded otherwise.

Espinosa tvrdí, že Ramírez stále opakoval „Me no loco“ („Já nejsem blázen."), ale lékaři dospěli k jinému závěru.

“With this kind of diagnosis, it’s impossible to leave the institution,” Espinosa says. “Ramírez didn’t have anyone on his side to question the diagnosis, to do anything.”

„Není možné dostat se ven z ústavní péče s takovou diagnózou,“ říká Espinosa, „Ramírez neměl na své straně nikoho, kdo by diagnózu zpochybnil, nikoho, kdo by cokoliv udělal.”

This piece by Martín Ramírez is labeled as "Untitled (Horse and Red Rider)."

Tento kus od Ramíreze má název „Untitled (Horse and Red Rider)“ (Bez názvu.

Credit: Courtesy of Ricco/Maresca Gallery

Kůň a červený jezdec). Fotografie použita s laskavým svolením Ricco/Maresca Gallery.

Ramírez moved to the United States for work in 1925, leaving behind a pregnant wife and three kids in Jalisco, Mexico, to look for work in the railroads and mines in California.

Ramírez se odstěhoval za prací do USA v roce 1925.

A few years later, though, the economy crashed.

V mexickém Jaliscu nechal těhotnou ženu se třemi dětmi a odjel hledat práci do Kalifornie na stavbě železnice a v dolech.

And he lost his job and started living in the streets.

Za několik let však došlo ke krachu ekonomiky, Ramírez přišel o práci a začal žít na ulici.

That’s when the story gets a bit murky.

V této chvíli začíná být jeho příběh mlhavý.

According to Espinosa’s research, Ramírez apparently misunderstood a letter from his family and cut ties with them.

Podle Espinosy dostal Ramírez dopis od rodiny, špatně mu porozuměl a zpřetrhal všechny vazby.

He wound up homeless and destitute, and in 1931, he was picked up by authorities.

Skončil bez domova, bez prostředků, a tak ho v roce 1931 zajistily úřady.

Espinosa says Ramírez was confused and probably depressed and ended up institutionalized.

Ramírez byl zmatený, zřejmě v depresi a skončil umístěný v ústavní péči.

And he remained in mental institutions for the rest of his life.

V psychiatrických léčebnách pak zůstal do konce života.

While he was there, Ramírez began drawing Madonnas, cowboys, horses, trains and tunnels — inspired by the churches and farms of his native Mexico, as well as his journey to the United States.

V té době začal Ramírez kreslit madony, kovboje, koně, vlaky a tunely. Inspiroval se v kostelích a farmách svého rodného Mexika a také svou cestou do Spojených států.

He didn’t have paint or canvases; he used crayons and glued-together pieces of paper to create large drawings.

Neměl barvy ani plátna. Používal pastelky a lepil k sobě kousky papíru, aby mohl vytvořit větší kresby.

Sometimes he used collages from magazines.

Někdy používal koláže z časopisů.

His tracing is figurative, but also modern.

Jeho kresba je figurativní a zároveň moderní.

Out of the perhaps thousands of drawings Ramírez made, about 500 have survived.

Ramírez pravděpodobně vytvořil tisíce kreseb, zachovalo se jich zhruba 500.

One of his Madonnas now lies in a vault at the Library of Congress in Washington, DC. Tracey Barton, a senior archives technician in the manuscripts division, found the drawing in 2009, rolled up in a box of the belongings of American designers Charles and Ray Eames.

Dnes je jedna z jeho madon uložena v trezoru knihovny kongresu ve Washingtonu D.C. Tracey Bartonová, vedoucí archivářka v oddělení rukopisů, našla kresbu v roce 2009 srolovanou v krabici s věcmi, které patřily americkým designérům Charlesi a Rayovi Eamesovým.

“I have worked at the library for 35 years, so that’s pretty much the greatest thing that happened to me here,” Barton says.

„Pracuji v knihovně 35 let, takže tohle je ta největší událost, která mě zde potkala," říká Bartonová.

The artist as a mythical figure

Umělec jako mytická postava

Ramírez’s art might never have been seen outside the mental hospital where he lived if it hadn’t been for Tarmo Pasto, a professor who studied art made by psychiatric patients.

Ramírezovo umění by se nedostalo za hranice ústavu nebýt Tarma Pasta, profesora, který se zabýval uměním psychiatrických pacientů.

Pasto became interested in Ramírez’s drawings and helped organize his first art show at the E.B. Crocker Art Gallery in Sacramento, California, in 1952.

Pasta zaujaly Ramírezovy práce a v roce 1952 pomohl s organizací jeho první výstavy v galerii E.B. Crocker Art Gallery v kalifornském Sacramentu.